9. prosince 2006

Předvánoční

Robert Fulghum uvádí ve třetím pokračování Tří přání pět stádií žalu - popření, hněv, smlouvání, deprese a přijetí. Paulo Coelho zase ve své zatím poslední u nás vydané knize Jako řeka, jež plyne popisuje životní cyklus naděje - je často s námi za rozbřesku, v průběhu dne utrží rány, umírá za setmění, ale s jitřenkou znovu ožívá. Souvisí to?

Citát pro dnešní den:

Jestliže něco chcete, musíte napřed ukázat svoje oči.
/ Paulo Coelho /

...Čti dál...

Valencia

V sychravých dnech není radno odlétat kvůli jedné noci na jih. Na dva dny oklamané tělo pak bojuje po návratu s bacilem, který naleptává poslední zbytky pracovní morálky.

Navíc ten zákon schválnosti. Když si na podobně krátkou cestu vezmu foťák, ani jednou ho nevytáhnu. Tady jsem měl čas, chuť i příležitosti, avšak Svědkův svědek zůstal doma.

Valencia je asi miliónové město s krásným historickým centrem, s velkorysými stavbami moderní architektury a - pro Středoevropana - s exotických chutěmi místních specialit. Bez znalosti španělštiny si však moc nepochutnáte. Menu v cizím jazyce a znalost angličtiny v centru města je tu snad ještě řidším jevem než na jihu Moravy. Aspoň, že s taxikáři jde mluvit mezinárodním jazykem - Caňizares, Morientes, Real Madrid (ukazují palec dolů) atd. Tak jsem si dopřál aspoň procházku po pláži při 22 stupních a lahvinku na jazyku se lahodně rozplývajícího vína, po němž ani ten přemrštěný účet tak nebolel.

Cesta vedla v obou směrech přes Mallorcu a v tamní letištní hale to chtělo pevnou vůli pokračovat do původních cílů.

Citát pro dnešní den:

Mucho penar, pues no es razón
Para amargarnos
/ Marta Topferova, La Marea /

...Čti dál...

26. listopadu 2006

Pohledy do sousedství

Copyright Monika, for her contact click on the picture Asi před dvanácti lety jsme ve třech jezdívali autem do polské Poznaně. Každý měsíc, na studijní víkend. Později jsem si vyzkoušel i cestu vlakem do Krakowa (o tom by se také dalo barvitě vyprávět) a před rokem a půl letecky do Varšavy. Teď pro změnu zase autem, jen kousek za hranice do Beskyd.

Cestou tam mě zaujaly dvě věci. Za prvé jsem nevěděl, jak blízko našich hranic se nachází kilometrový ukazatel do Helsinek. A za druhé, jak stylové místo k posezení nakonec najdeme v Místku. Po marném hledání kolem náměstí jsme dali před vietnamskými bistry přednost restauraci Švejk (podle bohatého webu je to frančíza dostupná u nás na 39 místech) poblíž autobusového nádraží. Doporučuji skvělý guláš feldkuráta Katze za baťovských 99 Kč.

Na konferenci jsem drze odmítl sluchátka a notnou chvíli bojoval s naladěním na měkkou polštinu. Zpívanou ji miluji, v mluveném jazyce se neubráním úsměvům. Neznějí třeba překrásně Czy CRM jest naprawdę pępkiem biznesowego świata nebo - jak jsme se dozvěděli při obědě - názvy v obou zemích tak oblíbených seriálů Czterej pancerni i pies a Szpital na peryferiach?

Na polštinu jsem se pak těšil v Brně na koncertě Agy Zaryan (původním jménem Agnieszka Skrzypek). Byl to jeden z jazzových večerů pořádaných každý měsíc v Zemanově kavárně. Na kytaru ji doprovázel David Dorůžka a to jsem si nemohl nechat ujít. Nakonec zpívala jen anglicky, přesto to stálo za to. Jen té Zemance pořád nemůžu přijít na chuť, i když se snažím.

A když jsme u Polek, na Flickru mám jednu oblíbenou autorku, co ráda fotí Beskydy. Bardzo ladne, Monika.

Citát pro dnešní den:

Wiem, co to jest być zdaniem bez Twych slów,
iść pustym morzem, nie widzieć drugi brzeg,
Slońce tak rozpala mnie
Pragnę ja... cichy deszcz
/ Dorota Barová /

...Čti dál...

25. listopadu 2006

Tuning

Tohle byl jeden z uvažovaných názvů pro tento blog. Jeho českým významem byl před týdnem pojmenován úvodník Perfektní víkend pátečního magazínu Lidovek.

- Strašlivě se všichni opotřebováváme každodenním životem, je moc dynamický a rychlý, příliš zaměřený na výkonnost.

Tomu by se pravicoví fundamentalisté asi zasmáli. Copak se s tím dá něco dělat? Přirozený darwinovský výběr, maximalizace úspěchu, snaha růst nade všechny meze.

Tak jsme to přece chtěli, i když se to někdy bojíme přiznat. Jenže je to pravda, při snaze dělat věci správně zapomínáme přemýšlet, zda vůbec děláme ty správné věci.

- Duševní hygiena mi pomáhá zbavit se špatných emocí. Celá západní civilizace špatně pracuje s emocemi.

Jak často jsme slyšeli, že dávat najevo emoce je slabost? Necítíme se však paradoxně oslabení, právě když nám scházejí opravdové city? Jejich sílu však nejde měřit, možná proto politici raději podporují výkonnostní sport než kulturu.

- Nenaučili jsme se dostatečně říkat svůj názor, pouštět si lidi k tělu. Svoje problémy si necháváme pro sebe a navenek držíme určitou fasádu, hlavně aby se nám nikdo nedostal pod kůži. Kdyby někdo otevřel moje intimní zápisky, viděl by, že jsou plné obav a strachu.

Úzkost je prý jediná emoce, kterou nejde předstírat. Nepřiznat chybu, pochyby, neúspěch se postupně stává normou v tvrdém konkurenčním boji. Kdo to umí nejlépe, dostane se nejvýš. U politiků až k vlajce Pravda vítězí. Takoví nebojují s vlastními omyly a úzkostmi, jen s atentátníky.

- Kdybych svoje sebezpytování o sobotě a neděli vynechal, vstupoval bych do pracovního týdne s určitou agresivitou vůči celému světu.

Tedy vybíjení a současně nabíjení, buďte mi svědkem.


Citáty pro dnešní den:

Igor Blaževič, ředitel oddělení lidských práv a festivalu Jeden svět, společnost Člověk v tísni

...Čti dál...

20. listopadu 2006

Odumírání paměti

Tak předně - platím a rád budu dál platit TV poplatky. Můžu stokrát nadávat na skladbu TV programu nebo neprofesionalitu některých pracovníků veřejnoprávní televize (neméně pak na ty od televizí komerčních), ale jsou pořady, které bychom bez ní neviděli.

K 17. výročí 17. listopadu jsem si díky ČT osvěžil pamět unikátním dokumentárním cyklem Labyrintem revoluce a poučnými záznamy demonstrací a proslovů na Letenské pláni. Trefily se i reprízy výjimečně povedených televizních filmů P.F. 77, Můj otec a ostatní muži a Krásný čas nebo Kaufmanovy adaptace Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí.

Je mi líto těch, kteří vidí za listopadem 89 předem připravené spiknutí. Jako by v životě nezažili a ani si nedokázali představit, kolik dějinných událostí, věhlasných institucí nebo rozchodů v partnerských vztazích (abych vybíral z různých soudků) vzniká shodou okolností, bez dokonale naplánovaného záměru. Avšak - a to je třeba dodat - předcházela jim změna podmínek, někdy velmi pozvolné drolení statu quo a dlouhodobý tlak (a protitlaky) z různých stran na změnu stavu. K tomu vlastnímu, navenek viditelnému efektu, někdy stačí velmi málo.

Jak předat zkušenost těm, kteří komunistický režim nezažili v dospělém věku? Jak vysvětlit, co všechno na rozdíl ode dneška nebylo samozřejmé? Byly hlavním rozdílem fronty na banány a malý výběr z jogurtů? Dají se alespoň z televizních příběhů poznat ty skrytě rafinované útoky, kterými státní moc zasahovala do osobních životů jednotlivců? Je z nich patrné, jak vypadal život ve lži, bez cestovního pasu a jakýchkoli oken příležitostí?

Můžu stokrát nadávat a být poslední léta frustrován z domácí politiky. Můžu souhlasit s Jirousem a Brabencem, že underground je dnes také zapotřebí, protože společnost je ohrožená vymýváním mozků více než byla za doby represe. Aby ne, proti snadno rozpoznatelnému nepříteli je obrana přirozená, kdežto záplavě zábavy a lákadlům blahobytu se někteří bránit ani nechtějí.

Jenže naučit se zacházet se svobodou volby je až druhotné. Máme ji, i když bývá někdy nesnesitelná. Nedokážu to vyjádřit lépe, než před dvěma lety aKB ve své Obraně poměrů. Ano, můj život je můj problém, ne jejich.

Citát pro dnešní den:

Když ti zakazují, že nemáš číst tuhle báseň nebo poslouchat tuhle muziku, tak si to najdeš. Jenže dnes upadáme do stupidity kapitalismu, která nás ubíjí. /Vratislav Brabenec, člen skupiny Plastic People of the Universe/

...Čti dál...

19. listopadu 2006

Nad hladinou

Když se právě věnujete něčemu naplno, také časem přestáváte vnímat správný význam toho, co se děje tam venku? Dalo by se to nazvat pohlcujícím efektem malých světů. Může to být práce, učení se na zkoušky, nový vztah, dítě nebo nahravání desky. V podstatě cokoli, na co si lze vypěstovat závislost bez rozumové úvahy o kontextu.

Pokud trvají tyto hluboké ponory příliš dlouho, mohou být člověku nebezpečné. Na druhé straně se při nich lépe soustředí a dosahuje lepších výsledků. Jste-li ponořeni jen kousek pod hladinu, ještě vnímáte svět nad ní, počasí, hluky z lodi nebo břehu. Je snadné se kdykoli vynořit. Jenže nevidíte na dno a objektivně nepoznáte hloubku tohoto jiného světa. Až tam dole naplníte důvod vaší cesty. To ovšem v sobě nese riziko, že zapomenete na hloubku, čas a množství kyslíku, které zbývá. Jednou se vrátit musíte a jak známo, nahoru se musí pomalu.

Minulý týden jsme ve firmě dokončili projekt N., který byl během posledních měsíců mojí častou noční můrou. Odevzdáním závěrečné zprávy mi starost ještě úplně nekončí (to pomine až přijetím poslední platby), ale uzavírají se tak skoro přesně tři roky mentálního nasazení na projekt, který přinesl výjimečnou referenci, avšak také dlouhé měsíce osobního zakletí. Myslím, že nejsem pověrčivý, ale rád bych nějak symbolicky uzavřel tuto zvláštní osobní etapu.

A snad měl zase víc vnitřního klidu pro svědectví o vlnách a lodích.

Citát pro dnešní den:

Malé světy se řídí vlastními zákony. Když do nich patříte a na chvíli je opustíte, jste doslova na vycházce; žasnete, jak to chodí venku a zároveň vás to nezajímá, protože váš svět je jiný a jinde. / Petr Koubský /

...Čti dál...

3. listopadu 2006

Grandhotel

Když jsou na film diametrálně odlišné recenze, navzdory malému rozpočtu je chytře propagován a navíc je český, láká mně ho vidět. Tak je tomu s novým snímkem Davida Ondříčka, syna slavného kameramana Formanových filmů, který po Šeptej, Samotářích a Jedna ruka netleská natočil svůj čtvrtý celovečerní film podle scénáře Jaroslava Rudiše.

O čem je? O obskurních statistikách, které si vedeme. O přízemních životech blízko nebe a zdánlivých outsiderech, kterým někdy můžeme i závidět. O dlouhém odhodlávání se ke změnám, k nimž je třeba, aby uzrál čas a objevili se ti správní lidé.

Dojem z filmu by byl poloviční bez hudby Muchowa a bez Ještědu, bez toho futuristického hotelu zapíchlého do mraků, se socialistickým interiérem, ve kterém to nadpozemsky píská. Prohlížel jsem si ho zblízka před pár lety a mám docela chuť se tam rozjet znovu.

Tenhle pomalý a trochu naivní film si mně nezískal na první pohled. Ale čím víc na něj myslím, tím víc je mi sympatický. Nejen kvůli překrásným mrakům. Mezi běžnou českou produkcí plnou product placementu je příjemným osvěžením, ale ujistěte se, že víte, na co jdete. A taky jaké bude počasí. Nejasno, roztaženo nebo zamilováno?

Verš pro dnešní den:

Hlavu v oblacích a nohy pevně na zemi,
sen se navrací, o Tvojí dálce zdá se mi

...Čti dál...

26. října 2006

Muzeum

Už stokrát jsem jej míjel z obou stran. Majestátní se svými nazlátlými kupolemi a vévodící hlavnímu bulváru. Ani nevím, zda jsem byl někdy před tím uvnitř. Možná jako dítě, nevzpomenu si.

Na rozdíl od vnější fasády uvnitř úcty hodné. Červený koberec na schodišti, košaté lustry a mramorové schodiště a sloupy nesoucí věky. Celek však působí studeně a odstřiženě od světa okolo. Co a komu má připomínat?

Mám unikátní příležitost přehlédnout z malého balkónu celé náměstí. Je poloprázdné, osvětlené lampami a neóny reklam. Stojíme přesně v jeho ose, svatý Václav jako by čekal na pokyn nás tady nahoře. Pohnutí kolem dějin se však nekoná. Úsměvně patetická chvíle. Jak to asi vnímají pražané? Chodí sem vůbec?

Při odchodu se zastavím na podestě, kde klavíristka hraje jen pro nás, hrstku ještě neodcházejících. Hudbu z dob, kdy po těchto schodech chodili pánové ve fracích a bílých rukavicích. Hudbu, která dává zapomenout na - v těchto prostorách nicotné - debaty o evropském výzkumu, technologických platformách a inovační politice. Je mi líto, že jsem nesešel ze sálu už dřív a nenechal se pohltit tíhou temných tónů a historie.

O pár desítek metrů níže mě ruský vlak a americký McDonald vracejí zpět do současnosti. Ale jen na chvíli. Když zahnu do Biskupské, ozve se klapot koňských kopyt a ze stínu pod věží kostela svatého Petra se proti mě vynoří muž v černém s cylindrem řídící drožku. Jejím oknem zahlédnu, že je prázdná, a mám velkou chuť nastoupit a neptat se na cestu.

Verš pro dnešní den:

Zapal můj lampión, ať hoří hrozně moc
v samotách vesmíru, ve fraku na míru
ho chci vidět celou noc.
Tam bude zastřeno, zrušeno, ztlumeno,
až ticho bolí
/Lampión, Richard Krajčo/

...Čti dál...

4. října 2006

Ticho!

Jsem stále alergičtější na hlasitě puštěné rádio nebo televizi v restauracích a kavárnách a mám obavu, že se tento nešvar nebezpečně rychle šíří. Opravdu by se bez toho personál nudil a nebo si to žádají sami hosté?

Já se chci v klidu najíst, povídat si a nebo si prostě jen číst, vyřizovat maily nebo rozjímat. Posezení u jídla nebo pití je pro mne vítanou změnou rytmu, odpočinkem od napětí a zvuků všedního dne. Nechci při tom poslouchat dokola omílané odrhovačky a už vůbec ne reklamy. Jsem tak divný?

Vzpomínám si na první (rádoby) čínskou restauraci v Brně začátkem 90. let. Chtěla vypadat čínsky a přizpůsobila tomu jídelníček, interiér i obsluhu. Kazilo to jen rádio hrající hostům české hity.

Také mám v paměti letní zážitek z Krkonoš, kde se v jedné stylové horské restauraci číšník ani neobtěžoval požádat o svolení německou rodinu (a není až tak podstatné, že děti zapíjely vepřo-zelo-knedlo kakaem) a přímo přes jejich stůl na přilehlou zeď promítal velkoplošný obraz RTL s přímým přenosem Velké ceny ef jedniček.

Mám tedy návrh na jedno nové kritérium při sestavování přehledu restaurací - nahlas hrající rádio/TV (stylová hudba z CD adekvátní místu mi tak nevadí). A když už by někdo přehled aktualizoval, ještě by mne zajímalo, kde ke kávě automaticky servírují oplatek nebo kousek čokolády.

Verš pro dnešní den:

Ozvěna ticha neslyšně tiká,
pozdě na bycha, když už Ti tyká.

...Čti dál...

3. října 2006

Změna chuti

Cukrarnaa nebo rafinovaná expanzivní strategie brněnského pivovaru? Viděno ve Víru, údolí Svratky, součást hotelu Siesta.

Verš pro dnešní den:

Co jste, cukráři, co jste dělali,
že jste si ten sladký, sladkých kousků krámek,
zavřít nechali?

...Čti dál...

27. září 2006

Hezké chvilky bez záruky

Podobně jako nemám ve svém výběru Zůstalo za očima žádný film Woodyho Allena, není tam nic ani od Věry Chytilové. Těžko jeden nebo dva vybrat. Díla kontroverzní dámy české nové vlny z 60. až 80. let patří k tomu nejlepšímu, co se u nás v té době natočilo. U těch porevolučních jako by jí scházel ideový protivník, navzdory kterému točila. Přesto má i ve svých 76 letech co říct a byla by škoda se nedívat.

Vzpomínky na její nejlepší kusy patří do mých studentských let. Ovoce stromů rajských jíme (ne příliš známé biblické podobenství v koprodukci s Belgičany), Hra o jablko, dokument Praha - neklidné srdce Evropy s hudbou Pražského výběru. Pokaždé originální a přitom jasně rozpoznatelná.

Zlom nastal - pro mne - když nechala příliš velkou svobodu své hlavní herecké hvězdě, většinou Bolkovi. Zatímco v Šaškovi a královně to ještě bylo ku prospěchu (na divadelní stylizaci film stojí), v Dědictví už to byl sled exhibicionistických výstupů nedržících pohromadě.

Její poslední film Hezké chvilky bez záruky je prý příliš konvenční a vymykající se jejímu stylu, ale nezdá se mi. Roztěkaná kamera (podle Baldýnského je z ní až nevolno) zabírá zblízka tělesné nedostatky a duševní slabosti, je nemilosrdná a rány jitřící. Jako situace, do nichž režisérka staví svoje smutné hrdiny. Na rozdíl od Ameriky jsou u nás psychoterapeutická sezení situací nezvyklou. Možná proto, že vyhledáváme - více než analýzu svých problémů - útěchu a hezkou chvilku. A někoho, kdo by je zaručoval.

Když jsem z kina odcházel, vzpomněl jsem si na Hřebejka. Nic z toho, co mu kritici vyčítají - líbivost, hlazení po srsti, divákova iluze bezpečných útočišť - v tomto filmu Chytilové nenajdete. Právě naopak. Jen je po něm tak zoufalo, bezvýchodno a prázdno, že by to málem chtělo psychiatra.

Citát pro dnešní den:

After a year in therapy my psychiatrist said to me, "Maybe life isn't for everyone". /Larry Brown/

...Čti dál...

25. září 2006

Letos trochu jiný Invex

Přišla mi pozvánka na společenský večer k zahájení Invexu. Jeho hlavní náplní bývá - jak jinak - vyhlašování cen. Za nejlepší hardwarové a softwarové produkty, nejlepší expozici, osobnost roku (tahle je zajímavější, neboť je o lidech a k vítězství obvykle nestačí zazářit jen jednou) atd. Poslední roky se předávala i zvláštní cena z nejvyšších rukou Ministerstva informatiky. Pokud bude chtít Langer zachovat aspoň částečně tradici, vypadá to, že si budou příště manažeři odnášet cenu Ministerstva vnitra.

Vyhlašovací defilé bývá většinou dlooouhé a přečkat bez úhony se dá v případě, že je vtipný moderátor. U Duška nebo Macháčka jste si aspoň nemohli být ničím jisti. Letos má akci moderovat estrádní bavič Vladimír Hron. Dá se to vyložit i jako vyvrcholení snah pořadatelů přiblížit Invex coby mainstreamovou zábavu masám. Aby ne, když 8 pracovních dní před veletrhem není na oficiálním webu podrobný program jednotlivých akcí a stále se v přehledu míchají dohromady komerční prezentace a tiskovky s hlavními konferencemi a odbornými semináři.

Letos mě to však tolik netrápí. Po letech si budu moci veletrh výjimečně užívat jako pouhý návštěvník. Jeho nejslavnější éru v 90. letech jsem zblízka sledoval jako spolupracovník vystavujících stran na stáncích, posledních 6 let jsem měl na starosti program alespoň jedné doprovodné akce. Letos vezmu syna a vyrazíme za digitální zábavou. Hlavně tedy ať je hezké počasí a pitelný poctivý burčák.

Citát pro dnešní den:

Stav k datu 16. 8. 2006. Změna programu vyhrazena!
/Poznámka pod přehledem akcí doprovodného programu na webu Invexu dne 25. 9. večer/

...Čti dál...

22. září 2006

Proč je léto babí?

Již několikrát jsme s kamarády a známými narazili na označení babího léta a vymýšleli, odkud se vzalo. V různých zemích se mu říká různě, většinou jmény svatých. Posledně, vzpomínám si, to byl Američan žijící přes 15 let v Budapešti, který se nad tím usmíval a vysvětloval, že v jeho domovině se říká sklonku léta indiánské (dle Wikipedie se však jedná o něco jiného).

Vysvětlení jsem si přečetl minulý týden v letadle na stránkách MFD. Prý je tomu tak proto, že v ovzduší v tento čas poletují tenká třpytivá vlákna, která připomínají bílé vlasy stařenek.

Druhý rozšířený názor říká, že je tomu podle blížícího se podzimu a babiček v podzimu života. A nebo, jak jsem kdesi slyšel, podle posledního období léta, kdy je ještě možné prohlížet si opálené a nezahalené baby. Tak pořád nevím.

Verš pro dnešní den:

Proč je léto babí?
Protože nás baví
vidět víc než kotníky,
lepých nohou patníky.

...Čti dál...

16. září 2006

Work enhancers

23 lidí z 12 evropských zemí okolo stolu, mírně převažují ženy. Všudepřítomné Wi-Fi. Jen necelá čtvrtina nemá před sebou notebook. Dělám si malý soukromý průzkum. Sony Vaio, Dell, LG, IBM, Fujitsu, Acer, na počty jasně vítězí HP s Toshibou.

Jsem jeden z té čtvrtiny. Nechce se mi s sebou na cesty brát notebook (dříve jsem občas používal ve firmě sdílenou Toshibu), vystačím si obvykle s iPAQem do dlaně na stahování mailů, diář, úkolovník a občasné spuštění web prohlížeče. Na koncepčnější práci dávám přednost tradičnějším velikostem monitoru a klávesnice, a pokud to jde, tak desktopu.

Tentokrát by se mi však notebook hodil. Ty dvě hodiny ztracené při přestupech na letištích jsou v kontextu posledních dnů luxus, který bych si neměl dovolit. A když k tomu připočtu čas, kdy jsem se nudil na dvoudenním projektovém meetingu, dává to skoro celý ušetřený pracovní den, který by se býval asi projevil na tomto víkendu. Dozrává asi čas na přechod od synchronizování obsahu na 2-3 desktopech k jedné přenosné základně.

Cestou zpět se mi tedy myšlenky točí okolo výběru značky a míchají se se vzpomínkou na čtvrteční večer s vynikajícím portským. Lepší bílé jsem nikdy nepil. Ostatně kde jinde by mělo být lepší než v Portu? Zdá se, že si odvážím dva tipy na Vánoce.

Citát pro dnešní den:

One trick when working into the evening hours that's been successful, is to work with a glass of red wine within arms reach. I have have found it to be somewhat of a work enhancer. Where beer fills me up, makes me sleepy and generally slow (sometimes the intended effect), wine does the opposite - waking me up in a sense. /SimpleBits/

...Čti dál...

5. září 2006

Matchpoint multiplexů

Už jsem se tu svěřil, že mám rád Woodyho Allena a tenis. Londýn o nic méně a tak je logické, že jsem si nemohl nechat ujít Matchpoint (v české distribuci Hra osudu).

První Allenův film natočený v Evropě a jeden z mála, kde nehraje jednu z postav. Nebýt tradičního stylu titulků, možná bych ani nepoznal, že je od něho. Pramení mé rozpaky jen z toho, že od Allena už podvědomě čekám jeho obvyklý styl? A nebo je to film opravdu nevyrovnaný, uprostřed nudný (záměrně, aby ukázal koncentrovanou nudu hlavního hrdiny?), který lavíruje mezi žánry, aby nám jen připomněl, že láska a válka neberou ohled na morální zásady a že malé náhody mají zásadnější vliv na náš osud, než jsme si ochotni připustit?

Film jsem viděl v poloprázdné Lucerně, v kině mého dětství. Kromě ní už zůstaly v Brně z tradičních kin jen Art (doporučuji skvělé úvodníky klubového měsíčníku) a Scala. Svratka skončila k poslednímu srpnu (střihla si na závěr Libertina). Nezvratitelné vítězství multiplexů, popcornu a coly? A nebo jen postup do finále?

Možná budeme brzy svědky změny paradigmatu spojené s poklesem zájmu o hromadný zážitek z filmu (nikoli ze soukromí s milovaným partnerem) v anonymní tmě Kina a s přechodem k větší svobodě volby obsahu a maximálnímu pohodlí s pár přáteli u internetové televize.

Citát pro dnešní den:

It's not that I'm afraid to die, I just don't want to be there when it happens. / Woody Allen /

...Čti dál...

Nahoru a dolů

Procházím zpětně svoje posty a zkouším si představit, jak tyhle střípky mohou působit na někoho zvenčí. Cesty, filmy, web recese, ... Dost jednostranný obrázek posledních měsíců. Že byste chtěli mít moje starosti? Nechtějte :)

Asi bych neuměl psát deník. Popisovat každodenní banality, které převažují (a tím pomáhají vyniknout tomu ostatnímu, co nám dává sílu se jimi zabývat). A nebo sdílet nejosobnější intimity, které by tím ztratily kus svého významu.

Nechce se mi psát o hodinách strávených v čekárně u zubařky a na jejím křesle. O kopě nezáživné administrativní práce spojené s ukončením dvou projektů. Její resty mě už pronásledují týdny a nemohu si dovolit je dále odsouvat. Prostě se mi nechce ty negativní emoce, kterých se zbavujeme v reálu, si ještě tady připomínat.

Ztrácím tím možnost mít blog alespoň částečně reportážní. Vede to spíše k hodnocení událostí a vjemů z odstupu. V podstatě jsem se k tomu odsoudil už tím, co chci mít u každého postu na konci. To málokdy přijde z první vody.

A tak píšu-li o hře barev, je to možná právě v den Šedi, a naopak temně modro mezi řádky může vyvěrat až, když na obzoru svítá. Nahoru a dolů s fázovým posunem, přirozený rytmus běhu života.

Citát všedního dne

Events in the past may be roughly divided into those which probably never happened and those which do not matter. / William Ralph Inge /

...Čti dál...

29. srpna 2006

O|svícení

Váš svět se pohybuje tak rychle, že kdybyste se jen na okamžik zastavili, abyste se zamysleli nad důsledky svého jednání, někdo výkonnější by jen prosvištěl kolem vás. ... Věda sice zmírnila utrpení z nemocí a dřinu, a přinesla nám spoustu zařízení zvýšujících pohodlí a poskytujících zábavu, zanechala nám však svět, v němž neexistuje zázrak. ...

Skepticismus se stal tou pravou ctností. Cynismus a požadování důkazů je považováno za projev osvíceného ducha. ... Jde o zoufalý výkřik duše moderního člověka osamělého a trýzněného, zmrzačeného vlastní osvíceností a neschopností nalézat smysl někde jinde než v technice. ... Co je to za Boha, tato věda? Co je to za Boha, jenž lidem nabízí moc, nikoli však morální principy, které by jim řekly, jak mají oné moci používat? Co je to za Boha, který dává dítěti oheň, aniž je varoval před nebezpečím?


To nejsou slova někoho z vysokých církevních představitelů, jak by se mohlo zdát. Zasvěcení poznali, že se jedná o úryvky z knihy Andělé a démoni, kterou ještě před Leonardovou šifrou napsal zbožňovaný a vysmívaný Dan Brown. Detektivně vygradovaný příběh s postavami a strukturou nápadně se podobajícím těm z Da Vinciho kódu se bude fanouškům slavnější knihy určitě líbit a zase naopak. Ale to zde nechci hodnotit.

Kdyby ta slova pronesl papež, patriarcha, kardinál, biskup a jim podobní, rozuměl bych jim. I prakticky jednající liberál, uživatel a propagátor nových technologií by měl ocenit takové úvahy a pokoušet se najít uspokojivé odpovědi. Místo toho jsem svědkem církevních sdělení, která formou i obsahem připomínají často minulé století a ignorují ty, kteří nechtějí být poslušnými ovečkami ochotnými papouškovat dogmatické pravdy.

Citát pro dnešní den:

Je možné očekávat, že se i u nás v Čechách kostely jednou stanou živými centry celoživotního vzdělávání, školami křesťanské moudrosti? Pohled na mnohé kostely je dnes tristní: objíždějí je upocení, většinou přestárlí faráři, aby zde v rychlosti vykonali obřad pro pár zbylých, kteří to ještě vyžadují (někdy jen z velmi "přirozených důvodů", totiž "protože to tak bylo vždycky")... / Tomáš Halík /

...Čti dál...

23. srpna 2006

Záleží, čemu věříš

Kardinál Vlk prohlásil něco v tom smyslu, že zatímco muslimové se proti karikaturám proroka násilně bouřili, katolická církev nese podobnou urážku ve filmu Da Vinciho kód mnohem klidněji. Myslel tím asi to, že místo výzvy k podpalování kin (pálení knihy v Itálii totiž zmiňuje) se spokojuje pouze s veřejným označením díla za duchovní terorismus. To považuje teolog a religionista Ivan Štampach přímo za skandální (viz polemika v Respektu 26/2006).

Opravdu porušují bestseller Dana Browna a podle něj natočený film práva věřících a urážejí křesťany? Nemám ten pocit. Právě naopak. Pozornost čtenářů a diváků přivádějí ke zbytečně tabuizováným tématům a otázkám, které by církev sama měla otevírat v diskusích s ne-ateisty.

Kdyby byl Ježíš otcem dítěte Maří Magdaleny, kdyby vše to, co Brown (a před ním další) líčí, byla pravda, opustili by věřící svoji víru? Stala by se pro ně méně atraktivní? Stojí jen na onom slavném příběhu, který líčí bible složená z několika vybraných evangelií?

Troufám si říct, že pro některé by se křesťanská víra mohla stát dokonce přirozenější a lákavější. Dopad by to však mělo na církevní instituce jako samozřejmého prostředníka, které by musely čelit většímu tlaku na změnu své role.

Ať už film hodnotíme jakkoli (ve srovnání s knižní předlohou ostatně obstojí málokterý), v jednom mi připadá mnohem opatrnější než kniha. Ta má ale pro podrobnější vysvětlení významu ženského principu odkazujícího na nositelku zázraku života a úlohy sexu pro duchovní naplnění a harmonii více prostoru.

Citát pro dnešní den:

V dřívějších dobách bylo spojení muže a ženy prostředkem, jak se spojit s Bohem. V celém starověku platilo, že bez obcování se ženou není muž duchovně úplný a nemůže tedy dojít poznání božské podstaty. Už v dobách bohyně Isis byl sex jediným mostem mezi zemí a nebem. / Da Vinciho kód /

...Čti dál...

22. srpna 2006

Recese

Mohl bych to svést na horké letní večery, které lákají ke klikání i tam, kde bych to od sebe jindy nečekal. Třeba na výběr praštěných webů (via Centrum). Tak jsem narazil na firmu Human Upgrades nabízející hi-tech služby pro ty, kteří nejsou spokojeni s estetickými nebo funkčními parametry svého těla.

Rozsáhlý a profesionálně zpracovaný web včetně takových detailů, jako jsou logo, motto a firemní historie (schválně, kde má tato firma kořeny!), fotografie pracovníků i výsledných efektů každého z nabízených zákroků a kontaktní adresy v evropských zemích, by mohl sloužit jako inspirace pro některé velké a bohaté firmy, za jejichž web by se styděli i studenti u zápočtu. Přitom tady si někdo precizně vyhrál s technickou i marketingovou stránkou úkolu, jako by nešlo o pouhou recesi.

Vážně by mě zajímalo, kolik seriozních dotazů nebo dokonce objednávek míří na uvedené adresy. A možná také, za jak dlouho se z takové recese stane úspěšný business.

Citát pro dnešní den:

S Terry Gilliamem jsem už dělal rozhovor asi čtyřikrát, takže tentokrát jsem se z novinářských povinností vyvázal a nabídl kolegům dvě základní otázky, které by měly být položeny na tiskové konferenci.
1. Jaké prášky berete?
2. Proč jste je vysadil? / Tomáš Baldýnský /

...Čti dál...

19. srpna 2006

Milované produkty

Tentokrát o Lidovkách pochvalně. Před pár dny se obsáhle věnovaly historii značky Škoda (historie firmy na škodováckých webech Plzeň a Mladá Boleslav). Úctyhodná tradice. Který jiné české výrobky kromě piva a skla se jí mohou pyšnit? Teď mi však jde o něco jiného.

Jeden z článků popisoval srazy majitelů škodovek MB 1000. Vzpomínáte si ještě, jak vypadaly? Já si užil až její následnici MB 100. Rodiče ji koupili, když mi bylo asi osm. Toto embéčko ještě po 17 letech absolvovalo úspěšnou cestu až do Normandie. A jak se Francouzi na zahrádkách restaurací po něm otáčeli!

Klubismus a komunity bývají velmi účinným nástrojem marketingu. Loajální uživatelé, kteří vyznávají hodnotu značky a aktivně o ní šíří povědomí. Neváhal bych říct, že milují svůj produkt, zatímco ostatním je až líto, že mezi ně nepatří. Tohle se mimochodem úžasně daří Stevu Jobsovi s applovským Macy a iPody nebo firmě Benetton. To není jen obchod, to je náboženství.

Nezbytnou podmínkou pro to je, aby vedle užitné hodnoty produkt uměl vyjádřit životní styl a osobnost uživatele, jeho názory a (po)city. To lze nejlépe prostřednictvím ostatních uživatelů, které spojují podobné zájmy a snaha se výrazně odlišovat od uživatelů konkurenčních produktů. V internetové době k tomu nejsou vždy třeba fyzická setkávání, i když právě ta dávají pocitu sounáležitosti další rozměr.

Přemýšlím, kde všude jde tento model aplikovat a s uživateli kterých výrobků nebo služeb bych chtěl být v bližším styku. Nemyslím jen mít přístup k jejich kontaktům pro případné konzultace k provozním otázkám, ale opravdu spolu pravidelně komunikovat a osobněji se znát.

Rád bych byl takto např. ve styku s lidmi, kteří opakovaně cestují do oblastí, které si oblíbili. Chtěl bych se poradit s těmi, kteří teritorium, kam se chystám, už znají a mohli mi poradit. Podobnou službu zase rád poskytnu v obráceném gardu. Neznáte třeba nějaký klub milovníků Toskánska?

Citát pro dnešní den:

You've got to find what you love. / Steve Jobs /

...Čti dál...

18. srpna 2006

Jan Špáta

Dnes zemřel Jan Špáta, jeden z nejoriginálnějších režisérů a kameramanů českého filmového dokumentu. Vedle jeho filmů se o něm lze dozvědět z knih Okamžiky radosti a ze sloupků, které po pět let psal pro Lidové noviny, MF Dnes a Týdeník Rozhlas (jejich souhrn vyšel v knize Mezi světlem a tmou ). V mém výběru knih Mezi řádky na tomto blogu nefigurují jen proto, že nejsou z poslední doby.

Žijeme ve společnosti, která moc nepřeje morálním autoritám, resp. se tváří, že je nepotřebuje. V kursu jsou především úspěšnost a zábavnost, patetičnosti se často vysmíváme. Jan Špáta pro mne byl takovou morální autoritou. Jedním z mála vzorů ve veřejném životě, od kterých jsme se mohli něco naučit a snad i předat další generaci.

Kromě cenných filmů a zkušeností předaných jeho studentům na FAMU po sobě zanechal i velmi živý odkaz. Dceru Olgu (z manželství s dokumentaristkou Olgou Sommerovou), o které v oblasti dokumentárního filmu ještě určitě uslyšíme.

Citát pro dnešní den:

Zajímavý člověk je pro mě ten, který se liší od konzumentské masy a překročil horizont živočišnosti ve smyslu valení kuličky. Vzrušují ho myšlenky a je v nich originální. Jeho život je rozzářený člověčinou, která je daná rovnováhou rozumu a citu. V práci něco dokázal, avšak nepodělává se z toho. Je širokospektrálně činorodý, vnímá přírodu a raduje se z ní. Případné osudové handicapy nese statečně a s nadhledem. / Jan Špáta /

...Čti dál...

16. srpna 2006

O liteře práva

Každý účastník silničního provozu, který způsobí dopravní nehodu, při níž byl zraněn člověk, zaplatí pokutu minimálně 25 tisíc Kč. Tak praví nový silniční zákon a je to asi v pořádku.

Napadlo by vás, že si to policista nebo soudce mohou vyložit tak, že se formulace vztahuje i na případ, když zraníte sám sebe? Není to vtip, jsme v ČR. Zde je důkaz (via Aleš K). Podle zlínského policejního ředitele Bedřicha Koutného "policista musí postupovat podle zákona". Prý nemá na vybranou a jediným řešením je změna zákona.

Václavu Havlovi se kdysi posmívali za to, že hledá duchy zákona, když zákon je jen jeden a jeho litera platí přece pro každého. A to je právě ono. Raději budeme neustále opravovat znění zákonů a málem povolávat jazykovědce, aby vybrušovali jeho literu, na místo toho, abychom použili selský rozum, zkušenost a cit pro spravedlnost a zvolili ten výklad zákona, který dává smysl.

Každopádně si dávejte na kole pozor. Kdybyste spadli a zranili se, duchů ani spravedlnosti se u nás nedočkáte. Jen litery práva.

Citát pro dnešní den:

Neexistuje dokonale napsaný zákon. Vždy se dá nějak obejít, dá se nalézt nějaká fintička, jak se vyhnout odpovědnosti. Proto také existují soudy, které mají rozhodovat podle vlastního uvážení. Kdyby stačily jen paragrafy, tak místo soudců budou počítače. V tom je mimochodem velká výhoda angloamerického systému, který stojí a padá na precedentech. Je to vyvážení nedokonalé práce zákonodárců, tak se vyrovnává rozložení moci ve společnosti. / Erik Tabery /

...Čti dál...

Jede, jede, poštovní panáček

Dnes dal Patrick na Marigolda post s výmluvným názvem Jaké služby byste čekali od České pošty? Diskuse už teď obsahuje 20 komentářů a já přemýšlím, zda bych k nim něco přidal.

Asi ne, spokojím se v tomto případě s málem. Když si vybavuji občasné návštěvy pošty s firemním razítkem v tašce (neodpustím si pokaždé rýpnout, kdy tenhle anachronismus zruší, používáme jej už převážně pro potřeby vyzvedávání na poště), vyskakuje mi slogan přehlídka ztraceného času. Jedna z nejpodivuhodnějších institucí naší doby.

Plně souhlasím s Rdm, že bych čekal od pošty především poštovní služby, tj. doručování a přijímání zásilek a nikoli služby sázkových kanceláří a bank. V době mailů a mobilů by mělo být samozřejmostí, že oznámení o nedoručených zásilkách (ale i doručených, abych věděl, že něco mělo být ve schránce a není) bude probíhat elektronicky.

V případě tradičního dopoledního nedoručení bych si rád objednal další pokus nejlépe večer (nebo kdykoli jindy, ale v rozmezí max. 2 hodin). A když už pošťák vážil cestu, proč mu rovnou nepředat zásilky (do rozumné váhy) k odeslání?

A nebo postačí, aby pošťák zazvonil vždy dvakrát před tím, než do schránky hodí oznámení o nemožnosti doručení?

Citát pro dnešní den:

Dokud pošta nezvládne tohle, tak jsou další elektronické služby jen luxusní šlehačkou na dortu z bukových pilin. / Arthur Dent /

...Čti dál...

Noviny, které zhasínají naděje

26.7. byla v Lidovkách celá strana věnována Vladimíru Mlynářovi. Takřka bulvárním způsobem jej srovnávají s exministry Svobodou a Součkovou s podtitulkem "Před soudem stojí již třetí polistopadový ministr". Jako by nebyl rozdíl mezi obviněním z podvodu a zpronevěry a (možným) formálním pochybením, kterým nevznikla státu ani někomu jinému újma. Samotného absurdního obvinění si všimá např. můj oblíbený bloger Farář Sauvignon.

Vážím si Vladimíra Mlynáře a jako u jednoho z mála politiků posledních osmi let u něho nacházím pozitivní bilanci. Z impotentního úřadu, který o potřebě své existence nikdy nedokázal plně přesvědčit odbornou veřejnost, vytvořil funkční ministerstvo. To přes všechnu (často oprávněnou) kritiku dokázalo s nejmenším rozpočtem prosadit změny, o kterých, si myslím, že by úředník bez ministerské funkce těžko vládu přesvědčoval. Samotná funkce k tomu samozřejmě nestačila. Mlynář k ní přidal i konzistentně se chovajícího politika s moderní vizí státu. Z Paroubkovy vlády (a tím i z politiky vůbec) odešel, když spolupráce s komunisty přesáhla únosnou míru.

To, že pro svou vizi státu a politiky nezískal více podpory ve své straně, ve vládě a mezi voliči, je věc jiná. To se však nesluší vyčítat, neboť to souvisí s tím, kteří politici mají naši podporu a kolik je nás takových. Pokud ho však Lidovky titulují jako "naději, která rychle zhasla" a srovnávají jeho případ se Součkovou, Baštou a Kočárníkem, nedělají tím mezi nimi rozdílu a čtenářům říkají, že politici jeho typu si podporu ani nezaslouží.

S odstupem doby je poučné si pročíst Mlynářovy názory a postoje z let 1999-2002 v knize 120 a 1 týden, která shrnuje jeho týdenní glosy a komentáře, které e-mailem rozesílal na adresy členů a příznivců Unie svobody.

Citát pro dnešní den:

Kvůli vytvoření internetových stránek pro veřejnou správu Mlynář v říjnu 2003 nařídil státní příspěvkové organizaci Testcom, aby založila společnost Testcom servis. Na ni pak nechal z rezervního fondu převést 7,5 milionu korun. Na základě podezření ministerstva financí, že firma nebyla založena v souladu se zákonem, nechal již v únoru následujícího roku novou společnost zase zrušit a peníze převést zpět na Testcom. /Lidové noviny /

...Čti dál...

14. srpna 2006

Země z nebe

By Yann Arthus-BertrandLoni v květnu jsem si v Londýně dopřál Queen's walk. Bylo nádherné počasí a kousek před Tower Bridge jsem vkráčel přímo do výstavy Earth from the Air velkoformátových fotek různých míst Země z výšky. Jeden z těch zážitků, které přetrvají.

Autor Yann Arthus-Bertrand začal fotit Zemi z balónu, když se ve třiceti přestěhoval se svojí ženou do Keni. Od té doby nalétal tisíce hodin v helikoptéře a pořídil přes 100 tisíc fotek. Po návratu do Francie založil agenturu Altitude, která se specializuje na leteckou fotografii. Na jejím webu můžete strávit několik hodin výběrem fotek podle témat (např. převažující barvy, flóry nebo typu přírodních katastrof), klíčových slov nebo státu (ČR ani Slovensko tam bohužel zatím není).

Díky Olze Menzelové Kelymanové se podařilo dostat tuto po světě kolující výstavu pod názvem Země krásná neznámá i do Prahy na Kampu, kde se dá bezplatně shlédnout do konce října. Komu uteče, může si koupit alespoň knihu, kterou už jsem viděl i v našich knihkupectvích.

Citát pro dnešní den:

I have a concern to be a witness for future generations. The Earth is Art, the photographer is only a witness. / Yann Arthus-Bertrand /

...Čti dál...

12. srpna 2006

Fotopřiznání

Stojí mě vždy nemalé úsilí překonat stud z nevalné úrovně svých fotografických schopností, když mám ukazovat fotky na veřejnosti. Ale slíbil jsem si, že tento blog nebude jen textový. Snad mají některé aspoň dokumentační hodnotu.

V analogových dobách jsem používal (ne moc často) Canon EOS 300, poslední tři roky fotím digitálně 4MB kompaktem Olympus C750. Až poslední měsíce mám čas a chuť si s ním hrát trochu víc a tak objevuji, co dokáže. Před tím, než dojde na digitální zrcadlovku, se mám ještě hodně co učit.

Do levého sloupce jsem doplnil výběr nejaktuálnějších přírůstků v mém fotoalbu na Flickru, kam se budu snažit občas přidat pár kousků. Zatím jsou tam střípky z Kapverd (ostrovy Zeleného mysu) z března 2004, z letošních Azor a čerstvý Samos.

K těm kapverdským snad jen tolik, že pocházejí ze dvou ostrovů - Salu a pouštní Boa Visty. Tomu prvnímu předpovídám brzkou invazi turistických mas. Let z Evropy (např. přes Paříž, Frankfurt, Amsterodam a Lisabon) totiž netrvá o moc déle než na Kanáry a v porovnání s nimi je tam v zimním období mnohem teplejší voda a levněji. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že tohle už je Afrika. Pozůstatky portugalských kolonizátorů jsou sem tam znát, ale úroveň evropských služeb nečekejte. Zvlášť pokud přijedou kufry až po třech dnech.

Verš pro dnešní den:

Obkreslím světlem stíny na duši,
uzamknu si Tě v čase.
Nemyslím na to, ani netuším,
zda zjevíš se mi zase.

...Čti dál...

8. srpna 2006

Samos aneb u popa na smažáku

Samos je devátý největší řecký ostrov proslavený rodáky Pythagorem a Ezopem. Patří k těm hornatým a zalesněným a na jihovýchodě ho dělí od Turecka jediná míle. O něco dál je to do Efezu - k jednomu ze sedmi divů světa.

V jeho správě se v minulosti střídali Řekové, Peršané, Římané a Turci. Tito o něj jeví stále zájem a prý teď není řídkým jevem, když se nad ostrovem honí turecké a řecké stíhačky. D. se na ně těšil, ale neviděli jsme ani jednu.

Samos se dostal do nabídky českých cestovek relativně nedávno a tak není turisticky tolik profláklý jako Kréta nebo Korfu. Na rozdíl od poloviny 90. let je však na řeckých ostrovech během sezóny stále častěji třeba džíp, pokud chce člověk najít opuštěnou pláž bez hudební kulisy. Bojím se, že už se bez něj na jihu Evropy málokde obejdeme, abychom se dostali do méně přístupných míst, která ještě odolávají tlaku komerční turistiky.

Když už se otírám o turistický průmysl, byl jsem trochu na rozpacích z pravoslavného kněze v horské vesničce Drakei. Vede do ní jen jedna silnice a jedna ze tří místních taveren patří jeho ženě Athéně. Naše auto před ní zastavila slovy "no road" a pozvala nás na výborné saganaki (tradiční feta sýr v těstíčku). Charismatický a opálený kněz nás osobně přivítal s nabídkou společného focení. Po skončení obřadu v nedalekém kostele pak přišel pomoci obsluhovat a vítat nové hosty. To je ten lepší případ dopadu nevyhnutelného rozvoje turistiky i na ta méně přístupná místa.

Citát pro dnešní den:

Life is islands of ecstasy in an ocean of ennui, and after the age of thirty land is seldom seen. / Luke Rhinehart /

...Čti dál...

7. srpna 2006

Dopředu na síť

Říkám si, že stárnutí se projevuje i tím, co vše začínáme počítat do adrenalinových sportů. Zážitky z bungee jumpingu, jízdy na vodních lyžích nebo seskoku padákem jsem zatím propásl. A tak se přistihuji, že mi adrenalin zvedá i přechod na síť při tenise.

Na tenis nedám dopustit, tolik se při něm dá naučit. Například o příchodech a odchodech sebedůvěry nebo jak udělat ten poslední krok. Na rozdíl od "brankových" sportů tady nestačí získat výrazné vedení a udržovat výhodný stav do konce hrací doby. Zápas prostě trvá tak dlouho, dokud ten lepší nevyhraje poslední míček.

Není tajemstvím, že na výkonu se srovnatelnou měrou podepisují ruce, nohy i hlava. Doběhnout na místo včas a zahrát prudký nebo umístěný míč nestačí. Je třeba se podle situace správně rozhodnout, jaký úder kam hrát, případně kdy se vyplatí nehrát nebo zbytečně neběžet. Jak si poradit s podáním, když slunce svítí do očí. Jak udržet nervy na uzdě, když tři nadějné údery po sobě končí na pásce. Jak vydržet hrát dál, když zbývají poslední síly a nic se nedaří. Je to nakonec psychika, co otáčí zápasy.

Mam rád i čtyřhry, je to taková společenská událost. Patří k tomu sehrávání se a nesení společné odpovědnosti v páru. Přátelství nebo partnerství mezi dvěma je přece základem společenského života, který vedeme, a tenisová čtyřhra může být příjemnou simulací dvou dočasných vztahů.

A k tomu adrenalinu... Jasně, že někdy lze dosáhnout lepšího výsledku trpělivou hrou od základní čáry. Ale není to nuda bez špetky rizika?

Citát pro dnešní den:

Ivan Lendl nikdy nebude na trávě špičkovým hráčem. Na síť chodí jen tehdy, když vám jde po zápase potřást rukou. / Goran Ivaniševič, 1992 /

...Čti dál...

22. července 2006

Sao Miguel

Od Azorských ostrovů
mě již dělí přes čtyři tisíce kilometrů a dva a půl měsíce měsíce. Stejně jako charakterem krajiny podobná Madeira - patří Portugalsku. Pověstná tlaková výše nad ostrovy dokáže subtropickou flóru halit do oblačnosti a přeháněk, které si pamatuji spíše ze severního Skotska.

Snažím se konečně systematicky pracovat s fotkami z posledních tří let a udělat si v nich na disku pořádek. Prozatím sázím na Zoner Photo Studio a zkouším, jak co nesnadněji generovat výběry pro sdílení na webu. Flickr umožňuje bezplatně uploadovat 20 MB měsíčně - to je skoro 50 fotek po 400 kB. To by mi mohlo stačit.

Verš pro všední den:

Ostrovem mezi moři
do města vsazeným
z hlubin vod se vynořím
přistižen na zemi

...Čti dál...

17. července 2006

Hledání identity

Vzpomínáte si na Hitchockovo Psycho? Na scénu ve sprše? Na dům, ve kterém bydlí se svou matkou správce motelu? Měl dvě podlaží a sklep. Podle slovinského filozofa a psychologa Slavoje Žižka symbolizují jeho tři úrovně ego, superego a id - ve Freudově teorii základní složky lidské osobnosti. Právě Žižek provází diváky Perverzním průvodcem filmem, ke kterému jsem se slíbil po Varech vrátit.

Možná někdo podle názvu filmu čekal uspokojení nízkých pudů, každopadně musel při jeho třetí festivalové projekci zamířit pěkně vysoko - do divadla Husovka. Odměnou mu byl originální dokument anglické producentky Sophie Fiennesové (spolupracovala mj. na filmech Petera Greenawaye), která nechává Žižka zaujatě přednášet a psychoanalyticky vykládat klíčové scény slavných filmových děl.

Vzpomněl jsem si na něho, když jsem teď četl Kunderovu Totožnost. Mohla by mu posloužit jako vděčný studijní materiál a další z příkladů umění, umožňujícího vytěsňovat hluboko skryté touhy, obavy a viny. A pokud je kniha na rozdíl od filmu nevizualizuje, má naše představivost o to více možností jim dát tu nejvěrnější podobu.

Verš pro dnešní den:

uchopil jsem své srdce
měkce vložil ho na ruce
snažil se v něm číst
když leželo nablízku jako list
uhranut jsem zíral jako ten
kdo umírá rozechvělý snem
a už ne životem

/ Fernando Pessoa, překlad Milan Libigier, hudba Maraca /

...Čti dál...

12. července 2006

Čas činů a čas uvědomění

Čas konat a čas zastavit se. Čas na práci, zábavu, komunikaci, dobývání a čas na pozorování, zaznamenávání, ohlížení se, zpytování. Čas činů a čas uvědomění. Čas pospolitosti a čas samoty, čas bytí svědkem. Rozeznáváme střídaní těch dvou dob? Potřebujeme tu druhou? A pokud ano, jak často by ke změně rytmu mělo docházet?

Vím, že potřebuji oboje a když je jednoho příliš, chybí rovnováha. Jenže jsem věčný nespokojenec. Když mne na delší dobu pohltí rytmus činů, je mi líto, že nezbývá čas na posečkání a pohled shora, odjinud. Na druhé straně mi připadá někdy nebezpečné mít příliš mnoho času na hodnocení a pitvání toho vykonaného, co už se nedá vrátit. Člověk pak dostává pocit marnivosti, když zkoumá, co ne/udělal, a zda jeho úvahy a život vůbec stojí za nějakou reflexi.

Je jedno z deseti přikázání, které jsem dříve neuznával a neřídil se jím. Sváteční den světiti budeš. Nepojednává právě o tom? Není právě 1:6 ten ideální poměr pro střídání dvou dob? Ať se jedná o den, týden, rok. Nebo i v rozmezí let? Je přece jedno, kdy si uděláme svoji "neděli".

Verš pro dnešní den:

Prodírám se
Nešťastnými hodinami
Bezčasím i mezi námi
Probírám se

...Čti dál...

9. července 2006

Fotbal na křižovatce

Finále mistrovství světa mělo být oslavou fotbalu. Bylo? Vítězem se stal na penalty tým, který se ve druhém poločase a v prodloužení dostal jen občas na soupeřovu polovinu. Tým, který ve skupině nijak nepřesvědčil a do čtvrtfinále se dostal jen díky vymyšlené penaltě v poslední sekundě nastavení.

Nejde však jen o to, kdo vyhrál. Ani na posledním mistrovství Evropy nebyla fotbalová veřejnost nadšená z předváděné hry vítězného Řecka. Jenže účel světí prostředky a Itálie s Řeckem měly také více štěstí.

Jde o vrcholový fotbal vůbec. Už není a nikdy nebude, co býval. Nevyhrává lepší a většinu zápasů rozhodují dvě tři chyby, často na straně rozhodčích. Nepodezírám je ze zaujatosti, jsou jen lidé - chybující jako my všichni.

Připadá mi ale nadále neúnosné, aby takové chyby ovlivňovaly výsledky tolika zápasů, když je tu technologie, která může mnohým omylům zabránit. Proč nezavést statut videorozhodčího a každému týmu neumožnit například dvakrát za poločas požádat o přezkoumání situace? Proč nezvýšit počet rozhodčích a nepřejít na měření čistého času?

Jsem také pro přísnější posuzování každého hrubého nebo úmyslného faulu. I za ty neúmyslné se musí pykat. Jako hráč mám přece zodpovědnost za svůj rizikový zákrok, při kterém nemusím, ale mohu, trefit a zranit protihráče. Než si na to hráči zvyknou, ať se třeba dohrává v osmi a většina má žluté karty. Však si dají časem pozor, když hra v oslabení může rozhodovat zápasy. Chceme-li více gólů a útočné snahy, musíme podpořit tvořivost proti obranné destrukci. Jako v hokeji.

V Itálii teď nastane fotbalová euforie. Snad neoslepí ty, kteří budou rozhodovat o vině a trestu za podvody v nejvyšší soutěži. Aspoň by se ukázala cesta pro českou ligu a tu kapříkovou partičku ve svazu. Ryba smrdí od hlavy, pánové.

Citát pro dnešní den:

Možná naše hra nebyla tak hezká na pohled, ale byli jsme tým, který byl jen těžko k poražení. Každý zápas jsme navíc odehráli s velkou pokorou. / Gennaro Gattuso /

...Čti dál...

8. července 2006

Nebát se času, krásy ani nesnází

Fotogalerie www.iffkv.czNecelých pět dní na festivalu ve Varech mi pomohlo, abych definitivně uvěřil, že už začalo léto. Vždy se mi tam podaří rychleji se odstřihnout od pracovního koloběhu než na jakkoli dalekých cestách s neodbytnými myšlenkami na to, co jsem před odjezdem nestihl. Silné příběhy a emoce asi rychleji vtáhnou a přesvědčí, že to podstatné je jinde, než se nám během pracovního týdne zdá.

S trochou štěstí tam spatříte i padat hvězdy. Třeba když mají hodně upito a do hotelu daleko. To ovšem není případ zjizveného a tetovaného chlapíka, kterého jsem v pondělí večer zahlédl bavit společnost sedící okolo stolu před Puppem. Nápadně připomínal zabijáka z kultovního filmu Desperado, co tak šikovně házel noži. Jmenuje se Danny Trejo a jeho vzezření neklame. Skutečně si pár let odseděl v San Quentinu. Do Varů přijel s nakonec vítězným filmem Sherrybaby a, věřte nebo ne, hraje tam prý poprvé klaďase.

Co jsem tedy kromě několika lahví Chianti a Cabernetu, tří výstav a černého posezení u Světlušky letos stihnul? Jedenáct docela fajn kousků a to mi ještě utekl Němcův Toyen. Žádný z nich nebyl propadákem a pět z nich neváhám doporučit.

Festival začal světovou premiérou od věhlasného a kontroverzního Kim Ki-duka. Režisér byl na úvod stydlivý mluvit o sobě, ale plnému sálu to vynahradil zpěvem. V Koreji se prý pro plastickou operaci rozhodne až polovina lidí ve věku kolem dvaceti let. Nevím, zda tento trend dorazí i k nám, každopádně se dá přemýšlet nad tím, co vše jsme ochotni obětovat pro to, abychom nezevšedněli svému životnímu partnerovi. V českých kinech se film Čas začne promítat 12. října a přestože, hádám, už nebude okořeněn jedinečnou atmosférou projekce pro 1500 lidí, stojí za to na něj jít.

Francouzský film Nebojím se života (La vie ne me fait pas peur) je skoro až dokumentárně laděný kaleidoskop dospívání čtyř nerozlučných kamarádek. V hravé komedii pro teplé letní večery vynikají herecké výkony všech představitelek, které kamera provázela několik let.

O Hřebejkově novince Kráska v nesnázích bude jistě napsáno hodně. Líbila se mi víc než jeho předchozí Horem pádem, i když smích ještě o něco více mrazí. O Ztraceném městě a Perverzním průvodci filmem někdy příště.

Citát pro dnešní den:

Lola Dueňas ... má už Goyovu cenu i cenu za nejlepší herečku z Cannes. Sledoval jsem ji, jak v přeplněném festivalovém stanu srkala pivo uprostřed batůžkářů, jak ji vír tance později zanesl ke stolu vozíčkářů využívajících Kino bez bariér, kteří tleskali do rytmu a objednávali pivo, vzpomněl jsem si na kyselé ksichty v Praze, na řeči o festivalovém snobství a pozlátku a napadlo mě, že na festivaly všichni jezdíme z jiných důvodů - na filmy, na hvězdy či na chlebíčky - ale jedno máme společné. Aspoň na chvíli nechceme být sami. / Tomáš Baldýnský /

...Čti dál...

7. července 2006

Nemusí pršet, jen když kape

Slunko už dávno nebylo vidět. Ležel jsem nahý na terase s pohledem upřeným nahoru a pozoroval podsvícené a na okrajích krvácející mraky. Bylo ticho a jejich líný pohyb jen dával vyniknout pomalému plynutí času. Gin uspával a Hansard kreslil na sítnici fantazie postavy, které se nemohou potkat. When your mind's made up, there's no point to trying to stop it.

Po čase, který zpětně neumím změřit, obloha ztemněla a někdo nahoře začal strašit a blikat. The voice that breaks the silence... Ještě přítomné teplo odehnaly první kapky. Otočil jsem se a nechal je dopadat. Nenechal, přitahoval jsem je a vychutnával si svou nahotu. Očišťění shůry, doteky samotného nebe. Zdvihl jsem se, až když se na zádech začaly slévat. Udiven, jak málo někdy stačí ke štěstí.

Verš pro dnešní den:

You were burned out
and had to stop before all hell broke
and finally took its toll. / Drown out: Glen Hansard /

...Čti dál...

30. června 2006

S komisařem na palubě

Že by nový ruzyňský terminál umožňoval rychlejší odbavení, se mi zatím nezdá. Spíše naopak. Když můj let již volají na gejt, bývá fronta na čekinu přede mnou ještě delší než dříve. Ve společné frontě totiž čekají cestující na tři nabité lety, zatímco u mnoha přepážek je prázdno. Prý nejsou lidi. Tedy ti za přepážkami.

Ve čtvrtek jsem letěl do Bruselu stejným letem jako náš komisař. Do fronty na odbavení přišel ještě později než já, na tmavém obleku se mu na zádech houpal batoh. Nebylo vidět, zda má na nohách běžecké boty, ale pochybuji. Tvářil se klidně, spokojeně. Určitě si to teď užívá víc, než když předsedal vládě se Škromachem a spol.

Už podruhé spolu tedy budeme na stejné palubě, říkal jsem si. Má mě to vlastně uklidňovat, znervózňovat nebo nechat lhostejným? Dostane naše letadlo privilegovanou péči, získá třeba rychleji odletový slot? A nebo bych se měl naopak bát, že právě na náš let se soustředí větší zájem nějakého bláznivého teroristy?

V každém případě však s Vladimírem Špidlou na úplně stejné palubě nejsme. Pochybuji totiž o tom, že by mi věnoval podobnou pozornost na svém blogu.

Verš pro dnešní den:

Být proslulou celebritou
či osobou zcela skrytou,
co si vozí do Pisárek
o dvou kůrkách komisárek?

...Čti dál...

24. června 2006

Poprvé naposledy

Michal Prokop je bývalým náměstkem ministerstva kultury, úspěšným moderátorem a spoluautorem televizní talkshow Krásný ztráty a majitelem stejnojmenného baru v centru Prahy. Především je to však žijící legenda českého blues-rocku a pan Muzikant.

Jeho dvorní textař, básník Pavel Šrut, napsal 13 úžasných textů, z nichž ve spolupráci se Skoumalem, Andrštem a Hrubým vzniklo po neuvěřitelných 17 letech nové Prokopovo album Poprvé naposledy.

Vedle Hansardovy Swell Season je tu v krátké době další deska (ano, takhle skutečně vypadá), kterou si jen tak z přehrávače nevyndám. Pane jo, takhle se slaví šedesátka.

Verš pro dnešní den:

Někdy sám sobě jsem nevítaný host
někdy sám sobě mydlím schody
někdy jsem líný stavět most
přes tvoje rozbouřený vody / Pavel Šrut /

...Čti dál...

22. června 2006

Účastníkem zájezdu pod vlivem

Pizzerie Colosseum na Dominikánské má moc příjemné posezení na protějším chodníku u zdi kostela sv. Michala. Avšak rozlévané víno si tam nedávejte. Jeho kvalita je dostačující pouze na to, aby uvedla do nálady, v níž lze absolvovat nenáročnou komedii o desáté večerní.

Nebudu se pseudointelektuálsky ušklíbat nad Vieweghem a rovnou předesílám, že jsem od něj s chutí četl většinu jeho knížek. Mám rád jeho sebeironii a postřehy, kterými ukazuje klišé v našich životech. Znamená pro mne v české literatuře něco podobného jako můj oblíbený Woody Allen ve světovém filmu. Ten také chrlí skoro jedno dílo ročně a sarkasticky glosuje neurózy mezilidských vztahů. Vždy se přitom jedná o počin výrazně čnící nad tím okolo, aniž bych - na druhé straně - dokázal některý Allenův film nebo Vieweghovu knihu vybrat do osobního zlatého fondu. Mají na mě silný vliv jaksi v celku.

Talentu a prsům Kristýny Leichtové v roli černovlasé intelektuálky prý producenti prorokují hvězdnou budoucnost, ale ve filmu mne zaujal spíš výkon Anny Polívkové. Sympaticky nepřehrávající, uvěřitelná. Jiří Vejdělek mohl jistě natočit lepší film, kdyby chtěl z něho dostat něco víc než jen divácky úspěšnou komedii převyšující (hlavně díky scénáři) průměr domácí produkce.

Myslím, že po Románu pro ženy musí být tohle pro Viewegha zklamání. Snad si Filip Renč (podle Vieweghova deníku Účastníky nakonec točit odmítl) poradí s Případem nevěrné Kláry lépe.

Citát pro dnešní den:

Četba je okamžik oddychu v lidském zápase. Proč čteme? Protože chceme vědět, jak s životem zápasí ostatní. Literatura je důvěrnost, kterou v našich životech postrádáme. / Michal Viewegh /

...Čti dál...

21. června 2006

Rady pro filmové Vary V.

5. Nejen filmem živ je Varů host

Skalní milovníci filmu stihnou denně i pět kousků. Zdraví prospěšné je však mezi nimi najít si čas alespoň na jídlo. O restaurace, pizzerie, kavárny a čajovny není ve městě nouze, záleží jen na vkusu a peněžence. Mám dvě obzvlášť oblíbená místa.

Když se dáte nedaleko od Vřídelní kolonády po ulici Zámecký vrch do kopce, asi po 150 metrech narazíte napravo na stejnojmennou restauraci. Kychyně i interiér ve francouzském stylu, široká nabídka vín včetně archivních, sedět se dá při dobrém počasí také venku. Míst tu není mnoho, takže bez rezervace je šance na posezení ve větší společnosti malá.

Druhým tipem je Charleston, který se nachází na rohu Bulharské ulice v centru města. Zde je pro změnu anglický styl interiéru a na stěnách ukázky titulních stran ostrovních novin z doby prvního člověka na měsíci, atentátu na Kennedyho apod. Kuchyně a víno rovněž skvělé.

Jak už jsem naznačil dříve, při přejícím počasí je škoda nevyužít osvěžení v bazénu nad Thermalem. Komu se nechce zdlouhavě obcházet celý komplex hotelu lesem, může jet hotelovým výtahem. Tedy počká-li si chvíli, až někdo pojede dolů, neboť přivolat ho lze jen kartou hotelových hostů.

Doprovodný program zahrnuje koncerty (každý den v 17 a 20h před Thermalem) a výstavy. Letos to budou mj. obrazy Sergeje Ejzenštejna, průřez tvorbou Theodora Pištěka, filmové plakáty, rekvizity z natáčení znělky (František Skála) nebo fotografie Alexandra Kratochvíla. V programu jsou dále turnaj v petanque a tradiční čaj o ČTvrté (diskuse s tvůrci českých filmů). Asi vyzkouším Kavárnu potmě. "Nevidomý průvodce vás posadí a obslouží v absolutním zatemněním a vy si vyzkoušíte, co umíte vnímat všemi smysly najednou - kromě zraku."

Pokud to chcete letos zkusit, je nejvyšší čas myslet na to, kde budete spát (o moc víc v místě ubytování nestihnete). Atraktivní lokality jsou obsazeny měsíce předem. Pokud však nemáte velké nároky, i teď se dá něco najít. Oficiální festivalová nabídka zde.

Vážně pojeďte, stojí to za to.

Verš všedního dne:

V sálu kina příšeří
s kritikou se nesvěří,
dotyk ruky, kolena ...
vedle sedí stulená

...Čti dál...

20. června 2006

Jak se pluje v Beztíži aneb svědkem sobě

Už to bude skoro měsíc, co jsem si začal s osobním blogem. Je čas na souhrn dojmů a snad i na malého průvodce po Beztíži ze|mě.

Nejdříve k používanému systému. Podvědomě mě to táhlo tam, kde jsem nejčastěji pobýval při čtení. Tedy na zahraniční Blogger a slovenský SMEblog. Ten se mi hodně líbí po stránce čistého designu a přehledné navigace. Plusem je i ochrana před komentářovým spamem. Na můj vkus je tam však příliš reklamy od provozovatele (hlavička, patička a ještě banner na boku), kterou nemůžu mít pod kontrolou.

I proto jsem si vybral Blogger. Jeho znalost se navíc může hodit pro případné choutky psát časem v angličtině. Umí toho hodně, ale překvapilo mně, jak základní věci mu ještě chybí. Neumožňuje přiřazení do kategorií a zkrácený náhled příspěvků na homepage. Místo abstraktu/perexu tam jdou rovnou plné texty, jejichž celková délka může být odrazující. Naštěstí to jde upravit doplněním několika kousků kódu do šablony a každého příspěvku (pokud se vám ovšem chce pročítat podrobný help). Když však bude některý post tak kratičký, že abstraktem je řečeno vše, stejně bude vybízet ke kliknutí na Čti dál.

Nabídku šablon jsem očekával bohatší. V zásadě se jen barevně obměňují asi tři varianty. I jen trochu vybíravějšího blogera to tak donutí seznámit se s koncepcí CSS stylů. Na druhou stranu je pravda, že tomu, kdo hledá jednoduchý systém s minimální potřebou měnit layout, stačí velmi rychle nastavit prostředí a začít už jen psát. A navíc - je to zadarmo :)

A teď k navigaci. Do levého sloupce jsem doplnil výběr oblíbené muziky, nezapomenutelných filmů a knih z poslední doby, které ještě zůstávají v hlavě. Bylo to poučné vzpomínání. Aspoň jsem si uvědomil, jaké zážitky v čase přetrvávají. Obvyklejší je možná uvádět aktuální přehledy typu Co poslouchám než výběr Best of. V případě hudby jsou však moje nálady natolik se měnící, že bych musel seznam updatovat každý druhý den. A nebo zobrazovat aktuální statistiku AudioScrobblera (na tu je zatím brzy). V případě filmů bych se rád těm aktuálním věnoval v postech.

Do výběrů patří ještě přehled užitečných internetových služeb, které by se mohly hodit každému, a blogů, které mne k Beztíži inspirovaly. Všem jejich autorům patří můj dík. Pořád jsou pro mne vzácnými místy, kam se uchyluji.

Tak snad se v tom vyznáte. Právo na změny je vyhrazeno, to ostatně záleží i na vás, kteří budete mými svědky.

Verš všedního dne:

Gravitační pole, louky, lesy
výšek lační dole mezi běsy

...Čti dál...

18. června 2006

Rady pro filmové Vary IV.

4. Co dělat, když je vyprodáno

K této situaci dochází velmi často, takže v první řadě nezoufat. Rezervované, ale nevyzvednuté vstupenky, se hodinu před představením uvolňují do pokladního prodeje. Stejně tak blokovaná místa pro VIPáky a novináře. Vyplatí se tedy přeptat se předem u pokladny, jaká je šance. 15 minut před začátkem představení je poslední (nevelká) možnost získat nevydané vstupenky na Last minute pokladně v Thermalu.

Pokud neuspějete ani tam, není ještě nic ztraceno. 5 minut před začátkem jsou na volná sedadla v sále vpouštěni držitelé běžné akreditace, kteří se obvykle už hodinu před začátkem začínají houfovat ve frontě před vchodem do sálu. Doporučuji zde držet přednostní pozice.

Je velmi pravděpodobné, že budou vpuštěni i další nad kapacitu sálu, pokud zbylo místo na sezení na zemi v uličce nebo u stěn. Jste-li tedy ve frontě cca do 20. místa (velmi záleží na konkrétním kině i personálu), máte slušnou šanci se dovnitř dostat. V případě Velkého sálu téměř jistotu. Výjimkou je mobilní "nafukovací" kino (letos Espace Dorleans) nebo osobní uvedení filmu významnou celebritou. V těchto případech nebývá z důvodu bezpečnosti vpuštěn nikdo, kdo nemá svoje sedadlo.

Přestože stoupá podíl otitulkovaných filmů, některé jsou simultánně tlumočeny. Proto před tím, než propukne euforie, že jste se nakonec do sálu přece jen dostali a dokonce obsadili pohodlné místo k sezení, nezapomeňte si vzít sluchátka.

...Čti dál...

17. června 2006

Páči sa

Zdroj: fotogalerie, www.bratislava.sk"Na týždeň za stopädesiat." Než dojdu k autu, dívčina v reklamním tričku mi podává plechovku a letáček. Lepím známku na sklo a napiju se, abych dostal křídla. Funguje to, asi za půl hodiny jsem přeletěl skoro opuštěný úsek slovenské dálnice.

"O chvíľu ste za vodou," slibuje na billboardu Orange. Skutečně, dole se po obou stranách otevírá Dunaj. Vlevo se vzpíná šošovica nad mostem a sluncem osvícený hrad, vpravo se řeka kroutí za zatáčku do Rakouska. Měkké světlo padá na nábřeží, podvečerem tlumená atmosféra Starého mesta láká k posezení. Nejraději bych zastavil přímo na mostě a šel se kochat.

O pět hodin později cestou zpět z Vajnor mám více klidu uvědomit si, jak rád tudy jezdím. Před 17 lety jsem poblíž Pasienok strávil skoro devět měsíců. Na Hlavnom námestí hrál v té revoluční zimě Karel Kryl a - jak zpívá Nohavica - "zasnežená Bratislava bola plná električiek."

Tenkrát jsem o tom ještě nevěděl. Ale už jsem ten pocit donosil. Mám ji rád.

Verš všedního dne:

Nič už nieje také ako predtým,
zabúdam a novú rieku vetrím

...Čti dál...

16. června 2006

Rady pro filmové Vary III.

Rada č.3. Jak získat vstupenky

Včasná rezervace je základem úspěchu. Včasnou myslím fakt, že rozhodují minuty i sekundy. Prodává se od 29.6. vždy jen na daný a příští den.

První možností je stoupnout si do fronty k pokladnám (letos má fungovat 24 pokladen na 6 místech, většina v Thermalu a okolí), které se otevírají od 9 hodin. První místa bývají obsazena již okolo půlnoci těmi, kteří tu nocují ve spacácích. 1-2 hodiny před otevřením bývá fronta už pěkně dlouhá.

Komfortnějším způsobem pro držitele mobilů je natáhnout si budík na 6:55, po probuzení si rychle protřít oči a sáhnout po mobilu a přichystaných kódech představení, po kterých toužíte. Okamžikem sedmé hodiny je nutno co nejrychleji poslat rezervační SMS nebo zadat rezervaci přes formulář ve festivalovém WAP menu. SMS se týká jen zákazníků Eurotelu, kteří si tak mohou texty připravit už večer před tím a ráno jen odesílat. Kdo má rychlé prsty a trochu štěstí (tomu se dá napomoci vhodně zvoleným pořadím rezervací podle programových priorit), může za 5-10 minut pokračovat ve spánku, aniž by vylezl z postele. To může ostatně i ten, komu štěstěna ráno nepřála. Jsou totiž filmy, které se vyprodají během tří minut.

Kromě míst určených pro prodej na pokladnách a přes SMS a WAP jsou vždy ještě zvláštní sedadla blokovaná pro novináře a VIP hosty. Úplně nejsnadnější to tedy mají ti, kteří mohou požádat své privilegované známé o použití jejich speciálních akreditací.

...Čti dál...

15. června 2006

E-moc-e

"Umění v lidech vyvolává emoce. Pokud umění vzniká pro radost sobě i ostatním, není svázáno pomyslnou kazajkou komerce, může mít ohromnou a pozitivní moc. Všude kolem vidím spoustu lidí, kteří se uměním nechtějí nebo nemohou živit, ale věnují se mu pro radost sobě i druhým, ve svém volném čase. Takové talenty si zaslouží podporu a zviditelnění," říká o svém projektu na podporu nekomerční umělecké tvorby jeho zakladatel Milan Deutsch.

Až do konce roku se mohou umělci v oborech malba/grafika, foto, poezie a hudba prezentovat ve virtuální galerii na www.e-moc-e.cz. V září pak získají možnost vystavovat svá díla v rámci Festivalu emocí prostřednictvím výstav, workshopů a koncertů v Praze, Brně, Ostravě, Bratislavě a Jablonci nad Nisou. Zatím na webu najdete díla 22 přihlášených. Projekt je však otevřen i dalším zájemcům, kteří se uměním neživí.

Jednoduché spojení agregované nabídky v bitech a nízké bariéry vstupu pro všechny aktivní tvořivé jednotlivce s výběrem toho nejlepšího pro prezentace naživo / v atomech ve stylu Tour de Art. Proč to někoho už dávno nenapadlo?

Myslím, že takový sympatický projekt potřebuje k úspěchu dosažení kritické masy na straně nabídky (dostatek prezentujících se umělců a jejich děl, aby bylo z čeho vybírat) i poptávky (čtenáři, diváci, posluchači). Tipuji si, že jazýčkem na vahách bude ne/zájem médií (včetně internetových) a zašťiťujících osobností (dvě už má, ale to je málo). Jenže to může být zároveň největší nebezpečí projektu v podobě plíživé komercionalizace, vůči které chtěl být alternativou.

Verš všedního dne:

A voda do něj buší
A kosa na něj padá
A sochař mu dá duši
A dlaň ho hladí ráda... / Monika Pavlíčková /

...Čti dál...

13. června 2006

Rady pro filmové Vary II.

Dnes se na webu festivalu objevil kompletní seznam představení uváděných filmů včetně času a místa, kde se hraje. Bohužel ne u všech filmů je zatím uveden popis. Nastává tedy čas na další radu.

Rada č.2. Podle čeho vybírat filmy

V prodeji budou dva katalogy, z nichž alespoň jeden doporučuji ihned po příjezdu zakoupit. Výhodou malého katalogu (cca 10x20 cm) je nižší cena a to, že ho můžete nosit celý den s sebou. Hodí se pro operativní přehled typu kdy, kde, co včetně mimofilmového dění. Nevýhodou je, že popisy k filmům jsou v něm velmi stručné a obsah filmu z nich lze spíše hádat. Proto je užitečné si na začátku pobytu alespoň půjčit velký katalog, kde je každému filmu věnována celá strana formátu A4.

Dobrým vodítkem k výběru jsou sekce, do kterých jsou filmy zařazeny. Některé jsou stálé, např. soutěžní sekce nebo Horizonty (díla oceněná na jiných festivalech), jiné se každoročně mění. Tento rok je to třeba Zaostřeno na britský film, Viděno sedmi (mládí očima francouzských tvůrců) nebo Sundance (americký festival nezávislého filmu založený Robertem Redfordem).

Vybírat je však třeba nejen podle obsahu filmů. Někdo chodí do kina raději večer nebo dokonce o půlnoci (letos na takové pamatuje jedna speciální sekce), jiný dává přednost představením ranním a odpoledním, neboť večery chce mít volné pro koncerty nebo bujaré večírky (pak je ale težké stíhat ta rána). Program je nabitý a nejde vidět vše, co by člověk rád. Také vzhledem k poloze kin, mezi nimiž probíhá přesun. Mezi hotely Pupp a Thermal jezdí bezplatná autobusová linka, nikoli však nejkratší cestou.

Kina jsou rozhodně dalším důležitým kritériem výběru. Letos se hraje ve 14. Kromě přesné polohy si zjistěte také kapacitu sálu. Její velikost je přímo úměrná šanci se do něj dostat (ještě o tom bude řeč). Nejkomfortnější sezení je v kině Panasonic (bývalá Drahomíra) a ve Velkém sále Thermalu. Vzduch a sedadla jsou zaručeně nejhorší v kině Čas. Musím říct, že vidět o půlnoci dobrý film ve vyprodaném a klimatizovaném Velkém sále (s kapacitou 1200 míst) je zážitek, na který se nezapomíná.

Festivalový web nabízí mezi jinými dvě užitečné služby. Můj program slouží jako váš osobní plán představení, v němž snadněji odhalíte časové konflikty (v nejbližších dnech by mělo údajně přibýt i grafické zobrazení) a kde máte po ruce všechny potřebné informace k rezervaci vstupenek. Pod jednotlivými filmy jsou pak diskuse, kde si můžete zjistit ohlasy diváků. Každý film se obvykle dává dvakrát, výjimkou nejsou ani promítání zařazená dodatečně pro velký zájem.

...Čti dál...

11. června 2006

Žluté sestry nezpívají do větru

Když už jsem posledně začal o Varech, včera mi atmosféru filmového festivalu připomněly zvuky linoucí se z kuřimského zámku. Byl to Vítr.

Karlovy Vary totiž nežijí úvodem července jen filmem. V doprovodném programu festivalu je každý den několik koncertů různorodých žánrů. Odpoledne se hrává i na improvizovaném podiu před Thermalem. Právě tam mě loni zaujala soulová muzika, kterou k mému údivu hráli, zpívali a tančili mladičké bělošky a běloši jako poleno. Koupil jsem si demo CD (přesněji 35. kopii ze 150 vydaných vlastním nákladem) a poznal, že si říkají Yellow Family.

Když Yellow Family nechají nástroje a kluky doma, vznikne ryze dívčí vokální kvartet Yellow Sisters. Ten si včera v kuřimském zámku na Colourscope vyzpíval smlouvu na vydání CD u Indies a účast na Colours of Ostrava. Myslím, že se bude na co těšit.

Verš všedního dne:

Země jsi, po které kráčím a sedím, když nemůžu jít
Slzama občas Tě smáčím, když zdá se, že nejde mi žít
/Lenka Jankovská: Pramen /

...Čti dál...

8. června 2006

Rady pro filmové Vary I.

V pátek 30.6. začíná 41. ročník filmového festivalu v Karlových Varech. Jezdím tam s jednoroční přestávkou od roku 1999 a návštěvu doporučuji kvůli jedinečné atmosféře nejen filmovým fanouškům. Vary jsou krásné město i bez festivalu, ale během něj omládnou a mění se na happening, jehož otevřenost obdivují filmoví fanoušci z celého světa. Kde si také můžete neformálně popovídat s režiséry typu Alexandra Payna?

Přestože má festival přehledný a informačně bohatý web a našli by se zkušenější matadoři, než jsem já, pokusím se postupně o sepsání pár subjektivních rad, které festivaloví novicové z oficiálních informací nevyčtou. Bez záruky, že letos bude možná něco jinak.


Rada č. 1: Pořiďte si Festival Pass

5. a 6. července jsou státní svátky, takže vzít si 1-2 dny volna a připojit k němu jeden víkend znamená, že si lze udělat do Varů příjemný letní výlet a prožít tam půlku festivalu. V takovém případě se vyplatí pořídit si nejdříve akreditaci aneb Festival Pass. Ten pětidenní stojí 700 Kč (pro studující asi o třetinu méně) a každý den lze na něj získat nejméně 3 vstupy na různé filmy, možnost rezervace lístků mobilem a vstup na tiskovky. Býval to i bezplatný vstup na otevřený bazén hotelu Thermal, odkud je nádherný pohled na Vary.


...Čti dál...

5. června 2006

Zvolil jsem černouška

Kdo častěji jezdí po dálnici D1, už ví, kde se vyplatí zastavit na něco k uchlácholení hladu nebo k uklidnění nervů z hry na čekanou nebo TIR myškovanou. Má prostě svá oblíbená místa, případně i pokrmy.

Směrem na Prahu je jistotou populární Melikana na 85. kilometru. Vzpomínám si, jak malý D. tam kdysi v poloprázdné restauraci přicupital ke stolu tehdejšího primátora Koukala a zaskočil ho důraznou otázkou Co papáš?. Směrem na Brno mám oblíbených míst víc - Aral, Pávov a U Černé studánky. Všechny tři jsou bohužel natěsnány vedle sebe mezi 100. a 122. kilometr, takže gastronomický benchmarking v rámci jedné jízdy málokdo stihne.

Jak už to obvykle v našich restauracích chodí, vycházející hvězdy časem hasnou. Pozoroval jsem to na kvalitě boršče, na který jsem před lety skoro pravidelně zastavoval u Aralu. Až množství masa kleslo pod čtvrtinu původní úrovně, přešel jsem k Černé studánce. Má poetické jméno a hezčí prostředí. Ani to však nezabránilo stejnému trendu s borščem.

Dnes však budu chválit. A to motorest Pávov za dlouhodobě vysokou kvalitu česnekové polévky. Dnes k tomu přidal výborně ochucený salát s kuřecím masem nazvaný hororově Sekretářka. Vrcholem kulinářského zážitku byl ovšem černoušek. Pokud víte, o co jde, a máte jej rádi, vřele doporučuji. Aneb má Volba posledních dnů.

Poučení všedního dne:

Fool me once, shame on you.
Fool me twice, shame on me.

...Čti dál...

Závod o život

Přítelkyně z Anglie mi poslala mail o tom, že poběží závod na podporu výzkumu a léčení rakoviny, který lze sponzorovat internetovou platbou. Potud nic převratného. U nás jsme mohli přispět dárcovskou esemeskou na oběti povodní nebo na obnovu slovenských Tater.

Na tom britském nápadu se mi líbí dvě věci. Za prvé, že je personalizovaný. Na závod nebo celý nadační fond nepřispívám obecně, ale přes konkrétního člověka, který se rozhodl na podporu této věci běžet. Automaticky se mu vytvoří personalizovaná web stránka, kde je vidět seznam dárců a celková suma, kterou se mu podařilo vybrat. Alice získala zatím jen desítky liber, ale ti nejlepší mají na virtuálním kontě už několik tisíc. Letos chce Race For Life vybrat 46 milionů liber prostřednictvím 750 tisíc dobrovolných "organizátorů sbírek".

Za druhé se mi líbí ekonomická motivace vyplývající z britského daňového systému. Rozumím-li tomu správně, pokud darujete na charitu 100 liber z vlastní kapsy, získá obdarovaná nadace ještě 28 navíc od státu z vašich daní. Co když tradice bohulibého mecenášství vzniká právě tím, že můžeme sami rozhodnout, kam půjde část našich daní?

Jenže... V kontextu toho, co v sobotu večer vypustil Paroubek ze svého orálního otvoru, mi přijde téma daňových asignací docela malicherné. Až tak hluboko jsme klesli.

Verš všedního dne:

Nastav ruku, podej prst,
stát si vezme další hrst

...Čti dál...

1. června 2006

Tu pravou stranu

Patřím k těm, kteří jsou od doby opoziční smlouvy znechuceni domácí politikou. Ve svobodných volbách jsem vždy volil pravici, ale kde najít volitelnou stranu se zásadovými osobnostmi a uskutečnitelnou vizí státu? Nemůžu si pomoci, po zániku ODA a faktickém rozpadu US mi chybí ve sněmovně liberální pravicová strana.

Ještě nikdy jsem neměl takovou nechuť jít volit jako tentokrát. Srdci nejbližší jsou mi Evropští demokraté. Jan Kasl, Jana Hybášková nebo Josef Zielenec jsou důvěryhodná jména, která by mohla být zárukou změny současných zahnívajících poměrů, nicméně se obávám, že po masmediální masáži předvolebními průzkumy bude dosažení 5 % prahu mimo Prahu oříškem. A ztráta hlasů by mohla být při současné konstelaci tragická, neboť k levici blairovského střihu má Paroubkova ČSSD daleko asi 40 let.

Sázkou na jistotu je tedy ODS. Ale na jistotu čeho? Mám tak volit Langera, Tlustého, Zahradila a Dostálovou? Nebo jejich bodrého předsedu? Ano, je možné si vybrat i senátora Sobotku, hejtmana Tošenovského, poslance Pospíšila nebo primátora Svobodu, ale dokáží tihle lidé získat dostatečnou stranickou podporu, aby odstranili léta budované bašty klientelismu a změnili styl chování strany?

Trefný komentář k šedivé předvolební nabídce se v úterních lidovkách povedl Janu Rumlovi. To je mimochodem ten, který po volbách 1998 jako tehdejší předseda Unie svobody dostal nabídku na spolupráci od Miloše Zemana. Aniž by před tím mobilizoval proti levici, na rozdíl od Václava Klause nabídku ČSSD zásadově odmítl.

Mimochodem Jan Ruml, Josef Zielenec, Jan Kasl nebo třeba Hana Marvanová bývali kdysi oporami ODS (Zielenec patřil dokonce s Klausem k "duchovním otcům zakladatelům"). Všichni postupně vzdali boj o vnitřní reformu strany a odešli. Myslím, že tady leží klíč k vysvětlení toho, proč může řadě lidí připadat program ODS docela blízký na rozdíl od jejího stylu a lidí v čele, kteří ji reprezentují.

Tak koho? Někdo radí volit nejmenší zlo, reklamy zase volání o víkendech zdarma. O pomoc se volá vždy zdarma.

Aforismus všedního dne:

Nejlepší politika je mluvit vždy pravdu - pokud ovšem nejste výjimečně dobrý lhář. (Jerome klapka Jerome)

...Čti dál...

28. května 2006

Porada

- Proč nic neříkáš?
- Poslouchám. Lidé sem chodí vyslovit svá přání, touhy. Také jsi přece chodíval.
- Hmm. Tentokrát jsem přišel poslouchat.
- Co bys chtěl ode mě slyšet?
- Jsi veliký, dlouhověký, vidíš až na druhou stranu. Jsou lidé, kteří k Tobě chodí, šťastní?
- Někteří ano.
- A ti druzí? Pomáháš jim?
- Nepomáhám, jen jsem.
- Proč k Tobě chodí? Obdivovat Tvou živočišnou sílu a nekonečnost?
- Možná. Jsem dost hluboký, aby ve mně utopili svoje bolesti a smutky, vykřičeli to, na co je jinde moc hluku. Proč Ty se chodíš dívat do oceánu?
- Protože modrá je barva naděje.

Verš všedního dne:

z města na moře
hořem znavení,
zvěstovat ticho,
hořet znamením

...Čti dál...

27. května 2006

Terra Incognita

Ačkoli jsem po osobním blogu pošilhával už nějaký ten rok, vždy jsem si dokázal najít dost důvodů, proč nutkání odolat. Většina z nich nepřestala platit, ale začal jsem si více všímat argumentů pro.

Tím hlavním je potřeba autoterapie. Potřeba ticha a povznesení se při hledání nové rovnováhy. K tomu mi pomáhá psaní. Naštěstí se jím živím jen okrajově. Nemohu si přitom stěžovat na nedostatek volnosti při volbě témat, nicméně jisté hranice přirozeně existují a tahle země známá i neznámá by je mít neměla.

Tím nemyslím, že zde budou deníčkové intimity. Neláká mne pravidelně popisovat průběh svých dnů a navíc jsem tvor poměrně stydlivý. Primární motivace je psát si pro sebe, ukládat stopy plynutí času, ke kterým by mohlo mít smysl se s časovým odstupem vrátit. Jsem také zvědav, jak dlouho mi to vydrží a bude zábavou.

V každém blogerovi je na druhou stranu kus exhibicionisty a internetového nadšence, kterého fascinují příležitosti sdílet informace s možnými čtenáři a možnost s nimi komunikovat (jinak by si asi psal do textového procesoru a nenechával zapnuté komentáře). Přiznávám, že i tohle mě zajímá.

Identitu si alespoň prozatím nechám pro sebe. Pro některé blízké ji jistě nebude těžké rozpoznat a kdo by se snažil, najde si časem dostatek elektronických stop, které nehodlám nijak zvlášť zametat. Pár lidem o blogu možná řeknu sám.

Právě to "prosakování" informace Sítí je fenomén, který mě docela zajímá. Zda a případně jak rychle se v dnešní době fakt o existenci nějakého psaní začne bez aktivní hromadné propagace šířit, kterými směry a přes které uzly. A když nezačne, nebude mne to mrzet. Budu se podle toho více nebo méně kontrolovat?

Verš všedního dne:

Chuť magického poprvé,
poskvrněného početí,
do písmene a do krve,
bez tíže ze|mě, jak je Ti?

...Čti dál...