Grandhotel

Když jsou na film diametrálně odlišné recenze, navzdory malému rozpočtu je chytře propagován a navíc je český, láká mně ho vidět. Tak je tomu s novým snímkem Davida Ondříčka, syna slavného kameramana Formanových filmů, který po Šeptej, Samotářích a Jedna ruka netleská natočil svůj čtvrtý celovečerní film podle scénáře Jaroslava Rudiše.

O čem je? O obskurních statistikách, které si vedeme. O přízemních životech blízko nebe a zdánlivých outsiderech, kterým někdy můžeme i závidět. O dlouhém odhodlávání se ke změnám, k nimž je třeba, aby uzrál čas a objevili se ti správní lidé.

Dojem z filmu by byl poloviční bez hudby Muchowa a bez Ještědu, bez toho futuristického hotelu zapíchlého do mraků, se socialistickým interiérem, ve kterém to nadpozemsky píská. Prohlížel jsem si ho zblízka před pár lety a mám docela chuť se tam rozjet znovu.

Tenhle pomalý a trochu naivní film si mně nezískal na první pohled. Ale čím víc na něj myslím, tím víc je mi sympatický. Nejen kvůli překrásným mrakům. Mezi běžnou českou produkcí plnou product placementu je příjemným osvěžením, ale ujistěte se, že víte, na co jdete. A taky jaké bude počasí. Nejasno, roztaženo nebo zamilováno?

Verš pro dnešní den:

Hlavu v oblacích a nohy pevně na zemi,
sen se navrací, o Tvojí dálce zdá se mi