Muzeum

Už stokrát jsem jej míjel z obou stran. Majestátní se svými nazlátlými kupolemi a vévodící hlavnímu bulváru. Ani nevím, zda jsem byl někdy před tím uvnitř. Možná jako dítě, nevzpomenu si.

Na rozdíl od vnější fasády uvnitř úcty hodné. Červený koberec na schodišti, košaté lustry a mramorové schodiště a sloupy nesoucí věky. Celek však působí studeně a odstřiženě od světa okolo. Co a komu má připomínat?

Mám unikátní příležitost přehlédnout z malého balkónu celé náměstí. Je poloprázdné, osvětlené lampami a neóny reklam. Stojíme přesně v jeho ose, svatý Václav jako by čekal na pokyn nás tady nahoře. Pohnutí kolem dějin se však nekoná. Úsměvně patetická chvíle. Jak to asi vnímají pražané? Chodí sem vůbec?

Při odchodu se zastavím na podestě, kde klavíristka hraje jen pro nás, hrstku ještě neodcházejících. Hudbu z dob, kdy po těchto schodech chodili pánové ve fracích a bílých rukavicích. Hudbu, která dává zapomenout na - v těchto prostorách nicotné - debaty o evropském výzkumu, technologických platformách a inovační politice. Je mi líto, že jsem nesešel ze sálu už dřív a nenechal se pohltit tíhou temných tónů a historie.

O pár desítek metrů níže mě ruský vlak a americký McDonald vracejí zpět do současnosti. Ale jen na chvíli. Když zahnu do Biskupské, ozve se klapot koňských kopyt a ze stínu pod věží kostela svatého Petra se proti mě vynoří muž v černém s cylindrem řídící drožku. Jejím oknem zahlédnu, že je prázdná, a mám velkou chuť nastoupit a neptat se na cestu.

Verš pro dnešní den:

Zapal můj lampión, ať hoří hrozně moc
v samotách vesmíru, ve fraku na míru
ho chci vidět celou noc.
Tam bude zastřeno, zrušeno, ztlumeno,
až ticho bolí
/Lampión, Richard Krajčo/