Zajatci své minulosti

Čím jsme starší, tím jsme za sebou zanechali víc stop a víc křižovatek, kde jsme si volili směr další cesty. Partneři, přátelé, příbuzní, kolegové a známí byli často svědky našich kroků a my tím u nich vytvořili jistá očekávání. Máme taky už nějakou pověst, lepší či horší, která i těm, co nás znají málo, naznačuje, kterými cestami se obvykle ubíráme.

Stáváme se tak zajatci své vlastní minulosti. Nechceme zaskočit ostatní a tak se často chováme tak, jak se od nás očekává nebo jak jsme jen zvyklí, i když bychom někdy měli chuť udělat něco úplně jiného. Nechceme je přece vylekat a uvést do rozpaků. Jako bychom celou cestu museli jít jen jedním směrem.

A nebo - jsme-li povahy rebelské a dělá-li nám dobře své okolí překvapovat a dráždit - budeme se chovat záměrně obráceně a jinak, než je obvyklé, ačkoli k tomu jiný důvod ani nemáme. Aneb nezachovám se tak jen proto, že se to tak ode mě očekává. Obojí je stejně špatné a stejně zavánějící vyčpělým klišé.

Čím víc o tom přemýšlíme, tím míň se chováme přirozeně. Spoutáni očekáváním druhých, sebe samých a civilizačními návyky a ohledy, které naše skutečná přání vytěsňují na příště omluvným "aby si o mně nemysleli, že".

A jak stárneme, je čím dál těžší se tomu vzepřít, protože ta cesta za námi je delší a na sebe nabalená očekávání nás uvězňují mezi ploty obvyklých cest víc, než jsme si ochotni připustit.