Vylejeme s Dobešem i celou reformu?

Hodnocení názoru podle jeho nositele bývá častou chybou a málokdo se tomu umí vyhnout. Kolikrát o slovech ani nepřemýšlíme, když se nám nelíbí ten, kdo je hlásá? Vysokoškolská reforma ztělesněná ministrem Dobešem je exemplárním případem.

Když čtu a poslouchám protestní vyjádření plná těch stejných nekonkrétních frází, když demagogie přechází v demonstrace, už to prostě nemůžu vydržet. Je tolik situací v této morálně rozvrácené zemi, kdy bychom se mohli přestat chovat jako ovce a projevit důrazněji svůj nesouhlas se správou své země, města nebo obce. Nicméně v tomto případě vidím jen prosazování vlastních zájmů nebo nepochopení principů reformy.

Rozumím, že Dobešovy buranské způsoby mohly akademiky nakrknout. Chápu, že mají nedůvěru k jeho procesním postupům a k diletantským krokům celého ministerstva. Ale pokud odhlédneme od jeho osoby, pořád se marně snažím pochopit, co konkrétního zástupcům škol na věcném záměru reformy vadí. Že nejsem sám, ukázala nedávno čerstvá držitelka prestižní Peroutkovy ceny, Radka Kvačková, která se dlouhá léta věnuje tématu škol a vzdělávání. Ve svém rozhovoru v LN s předsedou Rady vysokých škol (syn expremiéra Fischera) ho snadno usvědčila z neznalosti věci. Jsou znalejší ti, co tak nahlas křičí?


Snížení podílu studentů v akademickém senátu na třetinu

Když studenti obsadili po revoluci polovinu míst ve fakultních senátech, připadlo mi to už tenkrát jako čerstvému ex-studentovi přehnané a hlavně jako dočasné opatření k očištění škol od komunistických kádrů. Opravdu byste jako čerstvě přijatí studenti na univerzitu chtěli, aby v rozhodování o instituci se stamilionovým rozpočtem měli stejnou váhu hlasu vaši jen o rok nebo tři starší kolegové, jejichž účast na zasedáních je dlouhodobě prachbídná? Ostatně podívejme se do zemí, kterým se chceme přiblížit. Kde mají studenti v senátech tak vysoké zastoupení? Třetinové mi přijde více než dostatečné.


Profesury spojené s funkčním místem

Chceme konečně omezit fenomén létajících profesorů s formálními úvazky na více školách a přiblížit se vyspělejší Evropě? Chceme zachovat hodnotu titulů a skončit s naším vyčuraným systémem, kde profesura v Horní Dolní má stejný význam jako na nejvýznamnějších univerzitách? Že se to řadě akademiků nelíbí? No bodejť. Znám pěknou řádku docentů, kteří získali titul jako trafiku, přičemž ve znalosti trendů svého oboru je předčí leckterý mladý odborník z praxe. Tihle nebudou reformě tleskat.


Školné

Pořád žijeme v ideologické pasti strachu ze školného, kterou u nás kdysi vytvořila ČSSD, a nebo jsme konečně schopni věcně diskutovat o parametrech, se kterými může být školné motivačním faktorem? Není snad správné, že fakulty mají svobodu si výši školného volit samy? Je snad maximální limit 10 tis. Kč za semestr příliš vysoký? Zaplatí za sociálně slabé studenty stát? Pokud ne tím, že bude platit úroky bankám, jak tedy? Zůstane školné fakultám jako navýšení jejich rozpočtu? Kdy začne student splácet a jak rychle má svůj dluh splatit? Pořád neslyším, ve které z otázek mají akademici jiný návrh a jaký.


Zastoupení v Radě VŠ

Tohle je asi nejkomplikovanější. Potřebují naše VŠ větší otevřenost a propojení svých slonovinových věží s úspěšnými odborníky z praxe? Vždyť tohle nás snad nejvíce odlišuje od vyspělého světa.

Potřebují naše VŠ aspoň špetku manažerského řízení? Jako koza drbání. Možná stačí říct jakéhokoli smysluplného řízení. Pokud jste někdy zažili jednání akademického senátu (můj ex-kolega říkával, že absurdnější tlachání nikde jinde nezažil), kde se desítky minut řeší třeba krádeže toaletního papíru, víte, o čem mluvím.

Byl jsem zaměstnancem VŠ více než 15 let a mnohokrát jsem přemýšlel, co by pomohlo radikálně změnit zatuchlé poměry při řízení školy. Ani nový děkan nebo rektor odjinud nezatížení vazbami na místní funkcionáře neskýtají velkou naději, protože mají příliš omezené pravomoci. Děkani tak ve skutečnosti neřídí katedry, resp. rektoři fakulty, ale katedry/fakulty naopak řídí je samé - přes hrozbu příštího nezvolení akademickými senáty.

Jak tedy dosáhnout změn, když ne přes Radu VŠ? Co je špatného na tom, že třetinu Rady zvolí senát, třetinu stát (jako dominantní sponzor) a třetinu rektor (který má nést nejvyšší odpovědnost)? Samozřejmě, že by v radách měly sedět respektované osobnosti spjaté se vzděláváním a výzkumem, nikoli figurky nastrčené politickými stranami, jak je tomu často v mediálních radách.

Bavme se tedy o konkrétních parametrech, jak toto ohlídat. Ale nepřipusťme konzervaci současného krizového stavu. Ten jen vyhání schopné lidi ze škol, kteří neodcházejí až tak kvůli penězům (do škol jich plyne docela dost, problém je spíš v jejich rozdělování) jako kvůli zoufalým způsobům řízení a netvůrčímu prostředí, které brání jakýmkoli změnám.
...Čti dál...

Já mu to tam švihnu

Člověku se někdy něco najednou povede, ani neví jak. Možná, že když se s tím dostatečně trápí, Bůh si řekne: Hele, už se na to nemůžu koukat - já mu to tam švihnu. A najednou to tam je.

Jenže to člověk musí poznat a nechat to už být, nemontovat se do toho ještě nějakým svým ubohým intelektem. Ale pokud to nepozná nebo je nafoukanej a myslí si, že tam něco přidá - najednou je to v čoudu. A zase to trvá dlouho, jestli vůbec, než to zase přijde.

Takže u studentů není nejdůležitější, aby se naučili [řemeslo], ale pracovat, snad to tak můžeme říct, se svým Bohem v hlavě. S tím, co je tam úžasné, originální, jedinečné. A nechtít ještě něco nad to. Poznat, co člověk může, je vlastně největší umění.

Citát pro dnešní den:

Kurt Gebauer

...Čti dál...

Ucho

Poprvé jsem Kachyňův trezorový film viděl na polotajném promítání ve VŠ klubu Topas na Kaunicových kolejích. Je vlastně divné, že se tento poklad české vlny z konce 60. let v televizi neobjevuje ani v době, kdy už je možné jej beztrestně promítat. Aspoň si nepamatuji, že by ho ČT uvedla např. při výročí listopadu, Kachyňova úmrtí atd.

Až mě po těch letech zamrazilo, jak je to aktuální. A netřeba myslet rovnou na Bártovu bezpečnostní agenturu. Geniálně rozehraná hádka manželské dvojice ukazuje během jediné noci na miniaturní ploše zrůdnou podstatu normalizace - přetvářku jako společenskou normu chování a strach jakkoli vyčnívat z davu nebo dokonce mít vlastní názor.

Závěrečná pointa má přitom mnohem obecnější platnost, než se mohlo tvůrcům před 40 lety zdát. Ani nejde tolik o režim a politické uspořádání. Když jsi schopen a ochoten s námi hrát pokrytecké hry, ohnout se dostatečně hluboko a zapřít přítele i svoje včerejší slova, jsi náš. Máme tě v hrsti a můžeš to dotáhnout třeba na ministra.

Říkám si, že scénář není vůbec náročný na exteriéry. Byl by to úžasný námět pro divadelní hru s aktuálními reáliemi. Chce to ovšem výbornou herečku a herce, kteří utáhnou drtivou většinu představení.

Mimochodem kromě Ucha je na YouTube v plné verzi a s anglickými titulky několik dalších klenotů českého filmu - např. Spalovač mrtvol, Případ pro začínajícího kata, Adelheid, Žert nebo Démanty noci.
...Čti dál...

Stavení

Za devatero horami, mezi Tatrou a Alpami, za devatero řekami, kde mezi zvraty svítá mi, leží jedno město. Takové brr, no, běs to. V té zemi chybí opravdové moře, za to vládcové tam kují hoře - těm, kteří nechtějí zůstat závislými poddanými. Jako to kuře musíte hrabat a jako slepička chodit od úřadu k úřadu, abyste získali všechna povolení a posvěcení a mohli se konečně pustit - do stavení.

Když jsem před dvěma lety narazil na Johnnyho text o stavebním povolení, nenapadlo by mě, jak blízko jsme stále reálnému socialismu se všemi těmi povoleníčky, úřednickým alibismem a kafkovským světem vzájemně si odporujících předpisů. Nenapadlo by mě, že nejabsurdní překážky zdravému rozumu budou klást - a s jakým gustem razítkové moci - hygienická stanice a dopravní policie.

Podle studie Světové banky je u nás potřeba k započetí stavby celkem 36 povolení a mnohá jsou naprosto příšerná právě tak jako zbytečná (či zbytečně přísná a složitá).

Proč by nemělo stačit to, co kdysi stačilo našim pradědům a prababičkám? Zkusil někdo propočítat, o kolik narostly náklady na rodinný dům za posledních sto let, a jaký podíl na tom má zákonodárství státu? Proč by chudí lidé nemohli bydlet bez elektřiny, když se tak žilo kromě posledních desítek let celé lidské dějiny?

Radikálně snížit státem vynucované standardy, které prodražují náš život, např. zvýšit dostupnost bydlení tím, že stát nebude vynucovat, co všechno musejí nové domy splňovat a tak je neúnosně prodražovat, takže se bydlení v rodinném domě stává luxusem i pro střední vrstvy. Stát nemá definovat, co tvoří kvalitu života, ale stanovit a vynucovat taková pravidla, aby každý mohl svobodně hledat své vlastní štěstí.

Citáty pro dnešní den z blogu Václava Urbana
...Čti dál...

Pinot noir sedmkrát jinak

O zážitky z minulé Ryzlink party jsem se podělil až skoro půl roku poté a na vzpomínku na letní ochutnávku mi to vychází až na nový rok. Ale nakonec proč ne? Alepoň to vede k předsevzetí tolik neotálet s tou další.

Tentokrát se sešly tři páry mlsných jazyků a dvě rakouské, jedna argentinská a čtyři domácí modré rulandy. Nastoupenou jednotku zříte níže.

Hodnotilo se stejně - tři body za první místo, dva za druhé a jeden za třetí. Už jsme se lépe připravili a lahve oblékli do papíru, aby byla zachována anonymita vzorků. Experiment opět ukázal, že ne vždy záleží na ceně. Zatímco některé drahé kousky uspěly, jiné vyloženě propadly.

Tak co myslíte, kdo se dostal na bednu? A máte některé z vín nebo vinařství v oblibě?
...Čti dál...

Kdo má určovat platy učitelů?

Byl jsem překvapen, kolika hlasům na sociálních sítích se nelíbilo, aby platy učitelů určoval místo tabulek ministerstva ředitel školy. Nemám vůbec potřebu se zastávat ministra Dobeše, ale nechápu, co je na tom špatně, a tak jsem se zeptal na Twitteru. Tady jsou tři reakce.

@orbman: Ředitel nemá prakticky žádnou motivaci oceňovat výkon/kvalitu, spíš přidá těm, co mu lezou do zadku a ubere těm, co ho kritizují.

@Xkostol: naprosta nekompetentnost drtive veciny reditelu?

@zacker77: Špatný dohled a slabá postižitelnost ředitelů by někde udělali své. Ale celkově asi pořád lepší než stávající systém

Když jsem byl začátkem 90. let jako jeden z nejmladších učitelů dlouhodobě nespokojen s výší svého platu, vedoucí katedry mi vždy vysvětloval, že částka na odměny, jejíž rozdělení je v jeho kompetenci, přichází z děkanátu stále menší a menší. A i kdyby nebyla, že převážnou většinu výše platu určují ministerské tabulky, které nezohledňují kvalitu práce, aktivitu ani extra dovednosti. Rozhodovaly jen odsloužené roky a tak mi prý nemohl dát víc, i když by chtěl.

S dalšími kolegy mladší generace jsme to tehdy považovali za přežitek socialismu a naprosté popření principu, že svobodu a odpovědnost motivovat a odměňovat má mít nejbližší nadřízený, který zná svůj tým nejlépe a je na výsledcích jeho práce také bezprostředně závislý, nikoli vzdálené centrum.

Chápu, že ne všichni ředitelé škol jsou ideální manažeři a někteří mohou upřednostňovat falešnou loajalitu a osobní prospěch. Podobně jako v jiných firmách a veřejných institucích. Ale necháme kvůli tomu rozhodovat úředníky, kteří místní situaci vůbec neznají? Opravdu si myslíte, že ministerské tabulky znamenají spravedlivější systém odměňování?

Nemusí přitom jít jen o učitele. Za nejpodstatnější považuji, že ti nespokojení se svým platem by měli šanci o něm jednat se svým šéfem a pokud se nedohodnou, odejít tam, kde je jiný ředitel potřebuje víc a ocení lépe. Myslel jsem si, že 22 let po listopadu je nejvyšší čas uplatňovat tuhle svobodu a odpovědnost i při řízení škol.

Pokud přistoupíme na to, že ředitelé (škol nebo jiných institucí) jsou z principu nekompetentní, je něco velmi shnilého v celém systému a smysl má spíš snaha o zásadnější změnu ve spolupráci s "příjemci výsledků" (ve školství tedy s rodiči), než spoléhání se na osvícenost ministerských úředníků.
...Čti dál...

Vůně knihy

Mezi předvánočními tipy na Kindly a iPady jsem někde zachytil, že jednou z motivací pro nákup e-knih má být vyhnutí se stresovým nákupům v knihkupectví. To mě zaujalo.

Knihkupectví jsou totiž pro mě - společně s kavárnami - oázou klidu, usebrání se, únikem od světa účelovosti a optimalizace užitkových funkcí. Fascinuje mě jejich atmosféra, světlo, šum a lidé, které tam potkávám. Až vouyersky mě zajímá, kdo čím listuje a jaké pasáže knih právě pročítá.

Tuším, že nepatřím k potenciálním zákazníkům e-booků. Neláká mě - aspoň zatím - vytáhnout čtečku v MHD ani si s iPadem lehnout do postele. Potřebuji slyšet šustot papíru a doslova cítit rozdíl od počítačového rychločtení na displeji. Je k tomu potřeba jiný rytmus a mentální nastavení.

Z listopadového intuitivního nákupu asi sedmi knížek mi na Vánoce ještě pár zbývá. Těším se, až k nim přivoním. Byla by škoda je zkonzumovat rychločtením na displeji.
...Čti dál...

Vstříc vkusu masám

Žijeme pod diktátem procent. Televizní program zničila čísla sledovanosti. Dávají už jen věci, které se obrací k tomu nejnižšímu společnému jmenovateli. Dívá se na to pětina společnosti, ale těm manažerům to stačí. Když dostanou milion lidí k obrazovce, mají splněno.

Ovládá nás politická korektnost a opatrnost. Lidé se zdráhají říkat veřejně svoje názory, novináři se bojí o podstatných věcech napsat. Média se snaží vystříhat, aby se nezapletla do průšvihu a nepřišla o inzerci. Není divné, že neumíme nakládat se svobodou dvacet let od listopadu?

Historici nás učí, že každá doba je nejzajímavější, když se rodí a je prosycená avantgardou - tedy pokud se zrovna nepopravuje. V 90. letech byla společnost otevřená a prostupná, dokud se neetablovaly jednotlivé vrstvy. Ten čas přál lidem, kteří mohou svobodně vyrašit uprostřed nějaké pukliny mezi ledy. Potom se vše uzavře a zakonzervuje. Proklouznout skrze jejich hierarchii můžete pouze za předpokladu, že dodržujete nepsaná pravidla jednotlivých kast. Držíte basu i za cenu popření sama sebe. Takhle vypadá úspěšný střední řídicí management zaběhnuté moci.

Provinční uvažování převzala i nová elita. Málokterý zadavatel řekne: dělejte to, jak to vidíte. Chtějí jen kopie toho, co někde v zahraničí zahlídli. Vývojová oddělení jednotlivých televizí by se v podstatě měla jmenovat "kopírovací". Kreativita v hlavních médiích je ve skutečnosti opičení se...

Jen televizí a médií? Chtělo by se dodat.

Z rozhovoru Michala Procházky s režisérem Robertem Sedláčkem, který natočil Muže v říji nebo Rodina základ státu - film o současnosti bez ironického odstupu, který vám z paměti hned tak nezmizí.
...Čti dál...