Nebát se času, krásy ani nesnází

Necelých pět dní na festivalu ve Varech mi pomohlo, abych definitivně uvěřil, že už začalo léto. Vždy se mi tam podaří rychleji se odstřihnout od pracovního koloběhu než na jakkoli dalekých cestách s neodbytnými myšlenkami na to, co jsem před odjezdem nestihl. Silné příběhy a emoce asi rychleji vtáhnou a přesvědčí, že to podstatné je jinde, než se nám během pracovního týdne zdá.

S trochou štěstí tam spatříte i padat hvězdy. Třeba když mají hodně upito a do hotelu daleko. To ovšem není případ zjizveného a tetovaného chlapíka, kterého jsem v pondělí večer zahlédl bavit společnost sedící okolo stolu před Puppem. Nápadně připomínal zabijáka z kultovního filmu Desperado, co tak šikovně házel noži. Jmenuje se Danny Trejo a jeho vzezření neklame. Skutečně si pár let odseděl v San Quentinu. Do Varů přijel s nakonec vítězným filmem Sherrybaby a, věřte nebo ne, hraje tam prý poprvé klaďase.

Co jsem tedy kromě několika lahví Chianti a Cabernetu, tří výstav a černého posezení u Světlušky letos stihnul? Jedenáct docela fajn kousků a to mi ještě utekl Němcův Toyen. Žádný z nich nebyl propadákem a pět z nich neváhám doporučit.

Festival začal světovou premiérou od věhlasného a kontroverzního Kim Ki-duka. Režisér byl na úvod stydlivý mluvit o sobě, ale plnému sálu to vynahradil zpěvem. V Koreji se prý pro plastickou operaci rozhodne až polovina lidí ve věku kolem dvaceti let. Nevím, zda tento trend dorazí i k nám, každopádně se dá přemýšlet nad tím, co vše jsme ochotni obětovat pro to, abychom nezevšedněli svému životnímu partnerovi. V českých kinech se film Čas začne promítat 12. října a přestože, hádám, už nebude okořeněn jedinečnou atmosférou projekce pro 1500 lidí, stojí za to na něj jít.

Francouzský film Nebojím se života (La vie ne me fait pas peur) je skoro až dokumentárně laděný kaleidoskop dospívání čtyř nerozlučných kamarádek. V hravé komedii pro teplé letní večery vynikají herecké výkony všech představitelek, které kamera provázela několik let.

O Hřebejkově novince Kráska v nesnázích bude jistě napsáno hodně. Líbila se mi víc než jeho předchozí Horem pádem, i když smích ještě o něco více mrazí. O Ztraceném městě a Perverzním průvodci filmem někdy příště.

Citát pro dnešní den:

Lola Dueňas ... má už Goyovu cenu i cenu za nejlepší herečku z Cannes. Sledoval jsem ji, jak v přeplněném festivalovém stanu srkala pivo uprostřed batůžkářů, jak ji vír tance později zanesl ke stolu vozíčkářů využívajících Kino bez bariér, kteří tleskali do rytmu a objednávali pivo, vzpomněl jsem si na kyselé ksichty v Praze, na řeči o festivalovém snobství a pozlátku a napadlo mě, že na festivaly všichni jezdíme z jiných důvodů - na filmy, na hvězdy či na chlebíčky - ale jedno máme společné. Aspoň na chvíli nechceme být sami. / Tomáš Baldýnský /