Čas činů a čas uvědomění

Čas konat a čas zastavit se. Čas na práci, zábavu, komunikaci, dobývání a čas na pozorování, zaznamenávání, ohlížení se, zpytování. Čas činů a čas uvědomění. Čas pospolitosti a čas samoty, čas bytí svědkem. Rozeznáváme střídaní těch dvou dob? Potřebujeme tu druhou? A pokud ano, jak často by ke změně rytmu mělo docházet?

Vím, že potřebuji oboje a když je jednoho příliš, chybí rovnováha. Jenže jsem věčný nespokojenec. Když mne na delší dobu pohltí rytmus činů, je mi líto, že nezbývá čas na posečkání a pohled shora, odjinud. Na druhé straně mi připadá někdy nebezpečné mít příliš mnoho času na hodnocení a pitvání toho vykonaného, co už se nedá vrátit. Člověk pak dostává pocit marnivosti, když zkoumá, co ne/udělal, a zda jeho úvahy a život vůbec stojí za nějakou reflexi.

Je jedno z deseti přikázání, které jsem dříve neuznával a neřídil se jím. Sváteční den světiti budeš. Nepojednává právě o tom? Není právě 1:6 ten ideální poměr pro střídání dvou dob? Ať se jedná o den, týden, rok. Nebo i v rozmezí let? Je přece jedno, kdy si uděláme svoji "neděli".

Verš pro dnešní den:

Prodírám se
Nešťastnými hodinami
Bezčasím i mezi námi
Probírám se