Závod o život

Přítelkyně z Anglie mi poslala mail o tom, že poběží závod na podporu výzkumu a léčení rakoviny, který lze sponzorovat internetovou platbou. Potud nic převratného. U nás jsme mohli přispět dárcovskou esemeskou na oběti povodní nebo na obnovu slovenských Tater.

Na tom britském nápadu se mi líbí dvě věci. Za prvé, že je personalizovaný. Na závod nebo celý nadační fond nepřispívám obecně, ale přes konkrétního člověka, který se rozhodl na podporu této věci běžet. Automaticky se mu vytvoří personalizovaná web stránka, kde je vidět seznam dárců a celková suma, kterou se mu podařilo vybrat. Alice získala zatím jen desítky liber, ale ti nejlepší mají na virtuálním kontě už několik tisíc. Letos chce Race For Life vybrat 46 milionů liber prostřednictvím 750 tisíc dobrovolných "organizátorů sbírek".

Za druhé se mi líbí ekonomická motivace vyplývající z britského daňového systému. Rozumím-li tomu správně, pokud darujete na charitu 100 liber z vlastní kapsy, získá obdarovaná nadace ještě 28 navíc od státu z vašich daní. Co když tradice bohulibého mecenášství vzniká právě tím, že můžeme sami rozhodnout, kam půjde část našich daní?

Jenže... V kontextu toho, co v sobotu večer vypustil Paroubek ze svého orálního otvoru, mi přijde téma daňových asignací docela malicherné. Až tak hluboko jsme klesli.

Verš všedního dne:

Nastav ruku, podej prst,
stát si vezme další hrst