Hezké chvilky bez záruky

Podobně jako nemám ve svém výběru Zůstalo za očima žádný film Woodyho Allena, není tam nic ani od Věry Chytilové. Těžko jeden nebo dva vybrat. Díla kontroverzní dámy české nové vlny z 60. až 80. let patří k tomu nejlepšímu, co se u nás v té době natočilo. U těch porevolučních jako by jí scházel ideový protivník, navzdory kterému točila. Přesto má i ve svých 76 letech co říct a byla by škoda se nedívat.

Vzpomínky na její nejlepší kusy patří do mých studentských let. Ovoce stromů rajských jíme (ne příliš známé biblické podobenství v koprodukci s Belgičany), Hra o jablko, dokument Praha - neklidné srdce Evropy s hudbou Pražského výběru. Pokaždé originální a přitom jasně rozpoznatelná.

Zlom nastal - pro mne - když nechala příliš velkou svobodu své hlavní herecké hvězdě, většinou Bolkovi. Zatímco v Šaškovi a královně to ještě bylo ku prospěchu (na divadelní stylizaci film stojí), v Dědictví už to byl sled exhibicionistických výstupů nedržících pohromadě.

Její poslední film Hezké chvilky bez záruky je prý příliš konvenční a vymykající se jejímu stylu, ale nezdá se mi. Roztěkaná kamera (podle Baldýnského je z ní až nevolno) zabírá zblízka tělesné nedostatky a duševní slabosti, je nemilosrdná a rány jitřící. Jako situace, do nichž režisérka staví svoje smutné hrdiny. Na rozdíl od Ameriky jsou u nás psychoterapeutická sezení situací nezvyklou. Možná proto, že vyhledáváme - více než analýzu svých problémů - útěchu a hezkou chvilku. A někoho, kdo by je zaručoval.

Když jsem z kina odcházel, vzpomněl jsem si na Hřebejka. Nic z toho, co mu kritici vyčítají - líbivost, hlazení po srsti, divákova iluze bezpečných útočišť - v tomto filmu Chytilové nenajdete. Právě naopak. Jen je po něm tak zoufalo, bezvýchodno a prázdno, že by to málem chtělo psychiatra.

Citát pro dnešní den:

After a year in therapy my psychiatrist said to me, "Maybe life isn't for everyone". /Larry Brown/