Záleží, čemu věříš

Kardinál Vlk prohlásil něco v tom smyslu, že zatímco muslimové se proti karikaturám proroka násilně bouřili, katolická církev nese podobnou urážku ve filmu Da Vinciho kód mnohem klidněji. Myslel tím asi to, že místo výzvy k podpalování kin (pálení knihy v Itálii totiž zmiňuje) se spokojuje pouze s veřejným označením díla za duchovní terorismus. To považuje teolog a religionista Ivan Štampach přímo za skandální (viz polemika v Respektu 26/2006).

Opravdu porušují bestseller Dana Browna a podle něj natočený film práva věřících a urážejí křesťany? Nemám ten pocit. Právě naopak. Pozornost čtenářů a diváků přivádějí ke zbytečně tabuizováným tématům a otázkám, které by církev sama měla otevírat v diskusích s ne-ateisty.

Kdyby byl Ježíš otcem dítěte Maří Magdaleny, kdyby vše to, co Brown (a před ním další) líčí, byla pravda, opustili by věřící svoji víru? Stala by se pro ně méně atraktivní? Stojí jen na onom slavném příběhu, který líčí bible složená z několika vybraných evangelií?

Troufám si říct, že pro některé by se křesťanská víra mohla stát dokonce přirozenější a lákavější. Dopad by to však mělo na církevní instituce jako samozřejmého prostředníka, které by musely čelit většímu tlaku na změnu své role.

Ať už film hodnotíme jakkoli (ve srovnání s knižní předlohou ostatně obstojí málokterý), v jednom mi připadá mnohem opatrnější než kniha. Ta má ale pro podrobnější vysvětlení významu ženského principu odkazujícího na nositelku zázraku života a úlohy sexu pro duchovní naplnění a harmonii více prostoru.

Citát pro dnešní den:

V dřívějších dobách bylo spojení muže a ženy prostředkem, jak se spojit s Bohem. V celém starověku platilo, že bez obcování se ženou není muž duchovně úplný a nemůže tedy dojít poznání božské podstaty. Už v dobách bohyně Isis byl sex jediným mostem mezi zemí a nebem. / Da Vinciho kód /