Dopředu na síť

Říkám si, že stárnutí se projevuje i tím, co vše začínáme počítat do adrenalinových sportů. Zážitky z bungee jumpingu, jízdy na vodních lyžích nebo seskoku padákem jsem zatím propásl. A tak se přistihuji, že mi adrenalin zvedá i přechod na síť při tenise.

Na tenis nedám dopustit, tolik se při něm dá naučit. Například o příchodech a odchodech sebedůvěry nebo jak udělat ten poslední krok. Na rozdíl od "brankových" sportů tady nestačí získat výrazné vedení a udržovat výhodný stav do konce hrací doby. Zápas prostě trvá tak dlouho, dokud ten lepší nevyhraje poslední míček.

Není tajemstvím, že na výkonu se srovnatelnou měrou podepisují ruce, nohy i hlava. Doběhnout na místo včas a zahrát prudký nebo umístěný míč nestačí. Je třeba se podle situace správně rozhodnout, jaký úder kam hrát, případně kdy se vyplatí nehrát nebo zbytečně neběžet. Jak si poradit s podáním, když slunce svítí do očí. Jak udržet nervy na uzdě, když tři nadějné údery po sobě končí na pásce. Jak vydržet hrát dál, když zbývají poslední síly a nic se nedaří. Je to nakonec psychika, co otáčí zápasy.

Mam rád i čtyřhry, je to taková společenská událost. Patří k tomu sehrávání se a nesení společné odpovědnosti v páru. Přátelství nebo partnerství mezi dvěma je přece základem společenského života, který vedeme, a tenisová čtyřhra může být příjemnou simulací dvou dočasných vztahů.

A k tomu adrenalinu... Jasně, že někdy lze dosáhnout lepšího výsledku trpělivou hrou od základní čáry. Ale není to nuda bez špetky rizika?

Citát pro dnešní den:

Ivan Lendl nikdy nebude na trávě špičkovým hráčem. Na síť chodí jen tehdy, když vám jde po zápase potřást rukou. / Goran Ivaniševič, 1992 /