Životy těch druhých II

Posledně jsem tu blíže představil novinky ve svém výběru blogů. Pár slov by si zasloužily i ty ostatní, které v něm jsou víceméně od začátku.

Nejdříve k těm, jejichž autory znám osobně ještě před tím, než začali s blogováním. Roman Staněk, Tangero a aKB (zůstaneme-li u nicků) jsou pro mě snad nejzajímavější lidé IT oboru u nás. RS je bezpochyby nejúspěšnější český IT podnikatel a jeden z mála business andělů. Vydělané peníze mu nevzaly chuť zkoušet dál nové věci a své zkušenosti nezištně předávat ostatním. Nejen na jeho blogu Ostrovan.

Tangero už také úspěšně prodal svoji firmu a nyní začíná s další ve stylu českého YouTube. Je vyhledávaným odborníkem v oblasti bezdrátové komunikace a také nadšeným psavcem sci-fi. Na jeho Marigoldu najdete mj. poučné vzpomínky na historii českého Internetu, ale také osobnější komentáře, které mi mluví z duše.

Nejbližší ze všech a největší inspirací mi byl rozhodně aKB at large. Také tím, že byl mnohem pestřejší, osobnější a ne tolik svázaný s naším denním chlebem. Bylo mi líto jeho konce, ale autor naštěstí píše dál na jiném blogu, takže je pořád, co zajímavého číst.

Milan Šmíd je pro mě autoritou z největších, co se týče médií. Co se nevejde do jeho odborně zaměřeného Louče, píše si do osobnější Pěny dní. A pak tu máme Američana Douga Arellanese, který už 10 (?) let žije se svou českou ženou a dětmi v Praze. Obdivuji jeho češtinu a rozsah znalostí českých reáliích. Báječný člověk, vášnivý DJ a vtipný glosátor.

Nakonec jsem si nechal dva autory, které znám jen prostřednictvím jejich psaní. Texty Slovenky Mirky Gúčikové jsem objevil kdysi na SMEblogu a od té doby jen žasnu, jak se jí daří pojmenovávat naše úzkosti a dilemata. Výjimečně osobní a po stránce designu a stylu výjimečně precizní je pak anonymní Talking to Myself. Snad se nebude zlobit, že ho tu linkuji. Už kvůli těm filmovým plakátům. K jeho patnácti přikázáním pro tento rok se na konci ledna připojuji.

Citát pro dnešní den:

Není každé téma, které vzbuzuje emoce, vypočítavou sentimentalitou, za podbízení se vkusu nejširších mas. Pánbůh ví, že se nemusíme stydět za své slzy, neboť skrápějí pozemský prach, jenž usedá na našich zatvrdlých srdcích. /Michal Viewegh/