Zajatci své minulosti

Čím jsme starší, tím jsme za sebou zanechali víc stop a víc křižovatek, kde jsme si volili směr další cesty. Partneři, přátelé, příbuzní, kolegové a známí byli často svědky našich kroků a my tím u nich vytvořili jistá očekávání. Máme taky už nějakou pověst, lepší či horší, která i těm, co nás znají málo, naznačuje, kterými cestami se obvykle ubíráme.

Stáváme se tak zajatci své vlastní minulosti. Nechceme zaskočit ostatní a tak se často chováme tak, jak se od nás očekává nebo jak jsme jen zvyklí, i když bychom někdy měli chuť udělat něco úplně jiného. Nechceme je přece vylekat a uvést do rozpaků. Jako bychom celou cestu museli jít jen jedním směrem.

A nebo - jsme-li povahy rebelské a dělá-li nám dobře své okolí překvapovat a dráždit - budeme se chovat záměrně obráceně a jinak, než je obvyklé, ačkoli k tomu jiný důvod ani nemáme. Aneb nezachovám se tak jen proto, že se to tak ode mě očekává. Obojí je stejně špatné a stejně zavánějící vyčpělým klišé.

Čím víc o tom přemýšlíme, tím míň se chováme přirozeně. Spoutáni očekáváním druhých, sebe samých a civilizačními návyky a ohledy, které naše skutečná přání vytěsňují na příště omluvným "aby si o mně nemysleli, že".

A jak stárneme, je čím dál těžší se tomu vzepřít, protože ta cesta za námi je delší a na sebe nabalená očekávání nás uvězňují mezi ploty obvyklých cest víc, než jsme si ochotni připustit.
...Čti dál...

Pět dnů s genitálním panterem III

Sami to znáte. Kde nestačí slova, musí pomoci obrázky. Komu nestačily fotky z Varů na Flickru, má tady ještě pár momentek. Část z nich jsem fotil iPhonem, proto omluvte sníženou kvalitu záznamu.


Takhle vypadají hvězdy ve Velkém sále Thermalu (z iPhonu, vlevo). Jak známo, karlovarský festival nestojí na hvězdách, více je tu baťůžkářů a baťůžkářek všeho druhu (vpravo).


Pod střechou domu naproti Puppu se nachází tenhle vzrušený andělíček nad světly ramp (vlevo). Mezi bydlením v Puppu a v kempu je ještě plejáda možností. Třeba tady na Zámeckém vrchu. Ústřední topení není v červenci nezbytné, ale koupelna s tekoucí vodou a přistavené kolo na horním balkóně se hodí (vpravo).



Barva slavnostního koberce byla letos zelená. Zelené jsou teď i sedačky v rekonstruovaném kině Čas, kde přibyla klimatizace. Z půlnočního I'm not there o Bobu Dylanovi (z iPhonu, vlevo).

Juraj Jakubisko (s manželkou a producentkou filmu Bathory, která ve Varech stačila urazit několik lidí) se pustil do nerovného souboje s fotografy. Na rozdíl od Cannes tady byly palmy (mobilní) jen dvě (vpravo).


Procházkou od Puppu, podél říčky Teplé dojdete kolem Galerie umění k hotelu Richmond, kde jeden ze sálů slouží jako kino. Ve zdejší restauraci podává číšník s hlasem Oldřicha Nového ten nejlepší štrůdl se zmrzlinou (pohled ven z iPhonu, vlevo).

Když budete po dobrém moučníku přecházet říčku přes můstek u divadla, dejte pozor, s kým jdete. K dodržení dopravních značek je bezpečnější vybrat sobě lehkou dívku. Snad mi rozumíte správně (vpravo).

V parku před Lázněmi V. pobíhala fotogenická holčička s oplatkou. Byla nesmírně rychlá a málokterý snímek ji dokázal chytit. Až jednou - jsem zamířil a než jsem zmáčknul spoušť... Zkoušel jsem to pak i na dospělé, ale už se mi tohle nikdy nepodařilo.
...Čti dál...

Pět dnů s genitálním panterem II

To nejlepší přišlo letos nakonec. Divadlo ve filmu u mě nebudí velké očekávání, avšak Karamazovi překonali veškeré moje představy, co jde na tak malé ploše rozehrát. Film má nadčasové téma, vynikající herecké výkony, dokonale podtrhující hudbu, skvělou kameru i střih. Za geniální považuji nápad natáčet v industriálním prostředí továrny, kam proniká shora úžasné světlo, a využít kontrastu bezbožného cynismu v místě polské katolické tradice.

Druhým vrcholem byl pro mě 27 let starý Bad timing. Ve vedlejší roli si zahrál bratislavský hraniční přechod, v hlavních pak excelovali Theresa Russell, druhá polovina zpívající dvojice Simon & Garfunkel a Harvey Keitel, jehož verze festivalové znělky jsme se dočkali až předposlední den. Slogan mluví o posedlosti, dobové recenze o nemocném příběhu nemocných lidí pro nemocné diváky, mně z příběhu vystupuje hlavně téma svobody a odvahy ji dát. Líp než trailer, ukazuje atmosféru filmu úvodní sekvence.

Bez váhání doporučím i francouzský Náš nelítostný svět nebo amerického Návštěvníka. Měl jsem ještě políčeno na ruský Náklad 200 a Přízeň krále s Natalie Portman. Bohužel, snad jindy.

A před čím varovat? De Niro i jeho filmová partnerka v New York, New York mi přišli v jednu hodinu po půlnoci už nesnesitelní a zfilmovaná Balzacova povídka pod názvem Nesahejte na sekeru zase ukrutně pomalá a dlouhá. Ale třeba byste to cítili jinak.

Východ z kina každopádně odvádí od velkých dramat a úzkostí zpět k milosrdné vůni oplatek a k našim malým dramatům a úzkostem. Aspoň na chvíli.
...Čti dál...

Pět dnů s genitálním panterem

Karlovarský filmový festival je snad jediný z áčkové kategorie, kde se bouřlivě tleská pokladači mikrofonu stejně jako hrané znělce promítané hned v několika verzích. Letos v hereckém obsazení režisérů světové třídy. Aby nebylo znělek málo, každému filmu letos předchází (kromě vizuálně i zvukově působivého holdu za Dolby vybavení kina) ještě jedna. Ve třech verzích animované poděkování genitálnímu panterovi festivalu.

Tenhle festival je z áčkové kategorie také jediný, kde uvidíte na schodech sedět režiséra filmu s Oscarovou nominací. A jediný, kde jsou skoro všechna představení vyprodaná. Píšu skoro, protože se mi zdá nemožné, aby na některé z tří set projekcí nezůstalo pár volných židlí. Já takovou ani letos nezažil.

Pět dní se mi zdá jako ideální doba, kterou na festivalu pobýt. Dá se zažít od každého trošku (naštěstí jen s malým t) a ještě vás to neomrzí. Stejně zůstane nemalý výčet toho, co se prostě stihnout nedalo. Já třeba lituji, že jsem zaspal Přízeň krále, nešel na besedu s Olgou Špátovou a na studijní návštěvu v klubu Aeroport. Ani na chvíli jsem se v těch horkých dnech nedostal do bazénu a ani nezahlédl indickou restauraci (prý poblíž Thermalu).

Příště o tom, co se tu změnilo, a taky něco o filmech. Do té doby doporučuji reportážní blogování Ireny Hejdové přímo z centra dění a slibuji doplňovat své fotostřípky na Flickru.
...Čti dál...

Tvítnu to z Varů

Jako loni, předloni i dříve se budu od pátku do středy nacházet ve Varech někde mezi kiny, ochutnáváním a zmražováním času. Z doby mých začátků na Svědkovi se zachoval i seriál s praktickými radami pro festivalové nováčky, které myslím stále platí.

Dnes večer bych rád začal ve Velkém sále kouskem Co se vlastně stalo. Další dny se chystám se na dokument o Bobu Dylanovi I'm not there, na Scorseseho New York, New York, na McCarthyho Návštěvníka nebo na Bad timing s Artem Garfunkelem. Ale nakonec to může být všechno jinak. K těm nejlepším filmům se dobereme někdy až na místě šeptandou chytrých davů a nebo šťastnou náhodou.

Twitter zatím používám jako hračku, na které se učím lépe odhadovat délku psaného textu a vyjadřovat se ještě úsporněji než v esemeskách. Varuji, že v příštích dnech se asi o něco zvýší nevelká frekvence mých zápisků, takže koho to bude obtěžovat, ať si mě prosím odhlásí. Já naopak uvítám, pokud někdo budete z Varů twitterovat a ozvete se mi, abych si nastavil váš informační kanál a třeba se dozvěděl dobrý tip.

Mimochodem na iPhonovi na to mám pěknou aplikaci Twinkle. Neplatíte za SMS, k zápisku můžete přidat fotku a ještě vám to ukazuje, kdo z dalších bláznů se nachází někde poblíž (nejblíže však jednu míli, takže prozrazení identity se snad bát netřeba).

Pokud potkám na kolonádě de Nira a nebo někde uzřím vypadené ňadro celebrity, tvítnu vám to.
...Čti dál...

Je libo trochu melancholie?

Angele David-Guillou je Francouzka usazená v Londýně, jejíž sólový projekt se jmenuje Klima. Díky Aurgasmu jsem objevil minimalistické The city.

Bogna Kuczerawy je polská malířka a designérka. Na Flickru si říká Quizz a její fotky patří k tomu nejlepšímu, co jsem tam zatím našel. Tuhle má bez názvu, ale pro mě je úžasným symbolem melancholie...
...Čti dál...

Karel Hvížďala o veřejném prostoru

Na blogu Aktuálně.cz se mi časem vystříbřila sestava, jejíž texty čtu pravidelně. V první řadě Jana Buriana a Karla Hvížďalu. Žádné nové objevy, Na Burianovu kulturní ozdravovnu jsem i chodíval, Hvížďalovy eseje čtu v Reflexu už dávno. Tohle je o médiích a veřejném prostoru.

Za prvé, zeď kolem ghetta bulváru byla definitivně zbořena a hrubá slova se tudíž snáze dostávají do médií a hlavně do titulků...

Nesporné. Tlak ODS, resp. Rady pro TV vysílání, na zvýšení sledovanosti ČT, zbulvarizoval i veřejnoprávní první kanál. Co z tištěných médií si zachovává ještě znaky seriózního média? Hospodářky? Kupuju je jen sporadicky.

Díky tomu, že postmodení svět se dívá na zpravodajství v médiích jako na hru, v níž je vše dovoleno, a informace, drb, lež, fantasmagorie či polopravda mají v neustálém mediálním toku (medialitě) stejnou váhu, i politikům přestává být jedno, jak se o nich píše: důležitější je, aby byli v médiích stále prezentní.

Nejen politikům. Ekonomický zájem velí být viděn i firmám, které potřebují zůstat v povědomí. Jak byl Steve Ballmer rád, když po něm v Budapešti házeli vajíčka.

Neexistence obecně uznané hierarchie hodnot už neumožňuje vyrůst autoritám, které byly vždy garanty nějaké platné hodnotové škály.

Aneb jaképak autority, když nemají z voleb politický mandát, že pane prezidente?

Občané ztratili důvěru ve stát (a jejich představitele), protože stát už není schopen zajistit pro ně řádnou bezpečnost, zdravotní péči ani sociální zabezpečení v důchodu, a to za situace, kdy se věk lidí prodlužuje.

To je hodně vážné tvrzení. Takové odsudky jsem dříve nemíval rád, ale osobní zkušenost nabádá ke skepsi ohledně očekávání čehokoli od tohoto státu.

Za této situace nemůže být politika o hodnotách, ale jen o technologii moci, marketingu a penězích, a toho si těžko může nějaký občan vážit. Je to, jak například říká John Cavanagh, „důsledek globalizace, kterou vymysleli a vytvořili lidé, kteří měli specifický cíl: vyzdvihnout ekonomické, to znamená korporativní hodnoty nad všechny ostatní“. Tito lidé jsou ale anonymní (jsou prezidenty jen korporací), hněv a urážky se proto přesouvají na prezidenty, kteří jsou vidět, ale jejichž vliv je ve skutečnosti čím dál tím menší.

Snad jediná výhrada. Globalizaci nevymysleli a nevytvořili lidé s nějakým cílem. Byl to neodvratný trend související s rozvojem informačních, komunikačních i dopravních technologií a s přirozenými migračními vlivy. Každopádně dělat dnes politiku s výhledem delším než do příštích voleb je sebevražedné.

Co s tím?

...Čti dál...

Damien Rice

Vedle Glena Hansarda je Damien Rice dalším Irem, který by tady mohl vyprodávat koncerty. Kdyby ho někdo pozval. Svoje první album O vydal v roce 2003. Odtud pochází asi nejznámější The Blower's Daughter, použitá ve filmu Closer (Na dotek).


I remember trvá skoro 10 minut a má tři dost odlišné části...




Jak to přesně říkala Jane alias Eva o pravdě a lži fotografie?



...Čti dál...

Děkujeme za nabídku, pane ministře

Dostal se mi tento týden do ruky úřední dopis. Jedno ministerstvo naši firmu žádá o předložení nabídky na veřejnou zakázku. Dopis je datován 28.5.2008, ale poštovní razítko na obálce ukazuje, že byl odeslán až 12.6. Lhůta pro předložení nabídek prý skončila 20.6. v poledne.

Jsem naštvaný, rozčilený? Ani ne. Téma zakázky jde hodně mimo naše zaměření, takže bychom se stejně nepřihlásili. Vypadá to, že pro zakázky "malého rozsahu" stačí obeslat několik organizací a formálním pravidlům tenderu je učiněno za dost.

Ano, způsob doručování pošty a moje i kolegova nepřítomnost v minulém týdnu zavinily pozdější vyřízení o několik dní, ale i kdyby vše probíhalo podle ideálního scénáře, máme na vypracování nabídky ("maximálně 50 stran") 5 pracovních dnů. Vlastně méně, neboť pouze pro pražské firmy je doručení do sídla ministerstva úkolem v řádu minut.

A to, řekněme si na rovinu, smrdí. Někdo by mohl nabýt i dojmu, že spřízěný favorit tenderu dostal informace dřív a že takto probíhají veřejné zakázky v naší státní správě běžně.

V poslední době mám možnost vidět zblízka dění okolo veřejných zakázek na úrovni kraje i města a vzhledem k tomu, že naše aktivity jsou spojeny do značné míry s veřejným sektorem, pomalu mě přechází chuť v tomto prostředí podnikat. Ještě horší mi připadá ztracená víra, že se moje generace dožije lepších poměrů.
...Čti dál...

Orgasmus a Jamendo

Za pár let prý budeme u sebe nosit krabičku velikosti iPodu, která pojme veškerou dostupnou hudbu. Našim dětem by se do ní měl vejít už videozáznam v délce lidského života. Mně zatím postačí, když si na iPhone a PC konečně uložím všechna domácí alba. A ještě něco navíc.

Je totiž na čase si vybrat nějaké online zdroje zajímavé muziky, když to, co se line z našich rádií a TV, je spíše ke vzteku. V aktivním ohledávání mám tyhle dvě.

Do češtiny lokalizované Jamendo (čte se džamendo podle sousloví jam a crescendo) nabízí k poslechu nebo stažení zdarma 10 tisíc alb s více než 150 tisíci skladeb. Hity světových hvězd tam nehledejte. Zatím. Svoje alba sem nahrávají spíše začínající autoři, které si chtějí otestovat zájem veřejnosti. Za tři roky si získalo přes 360 tisíc registrovaných uživatelů, kteří se netají s recenzemi a svoji přízeň vyjadřují také tím, které skladby/alba si poslechnou, stáhnou nebo uloží do playlistů. Já si pro sebe našel např. belgické album La plage de Blâne-est.

Něco jiného je Aurgasm. Je to vlastně blog Paula Irishe z Bostonu, který se s čtenáři dělí o své objevy. Jak sám píše - muziku, která by se dala schovat pod nálepku americký rock, u něho nenajdete. Co tedy? Downtempo, folk, chanson, scandinavian, jazz, cuban, brazilian, electro, soul, jump blues, bluegrass, film score, electronica. Hodně střídá žánry a čas od času mi pomůže objevit zázrak. Jako třeba retro Club des Belugas nebo Melody Gardot (máte-li rádi Norah Jones, prožijete si u Worrisome Heart svůj aurgasm).



Beautiful Day od Club des Belugas je jako stvořený pro letní odpoledne u mojita





...Čti dál...