Stepní vlci

Měšťáctvím naší doby je nestálost, nepozornost, prchavost – nespočineme na chvíli na jednom místě, nepostojíme v jedné myšlence či jedné věci, stále nás něco rozptyluje, láká novinkami.

Teď, když chápeme a vnímáme nelehkou opravdovost a realitu světa (je-li to vůbec možné), máme spíše než bolest pocit smutku a smutného úsměvu, vidíme-li, jak se zdravý rozum ztrácí a úsudky, jež jsou zřejmé a jasné, není jednoduché či vhodné (a to především) vyslovit.

Nkdy není pozdě, začít znovu žít jinak, lépe; s těmi figurkami, které jsou okolo nás, hrát lepší hru, pravdivější, otevřenější, více vnímat, dávat, více se otevřít.

O knize Stepní vlk z mého oblíbeného blogu Talking to Myself
...Čti dál...

Normalizace

Nejdřív jsme tomu nechtěli uvěřit, tohle přece nemůže vydržet, říkali jsme si, vždyť je to absurdní, nikdo tomu nevěří, nikdo za tím nestojí, nakonec to sami pochopí a odtáhnou. Jenže nikam neodtáhli, a i když tomu nikdo nevěřil a nikdo za tím nestál, přibývalo těch, kteří se dušovali, že tomu věří a že za tím stojí. Bylo mezi nimi pěkných pár sviní, zamindrákovaných, nenadaných, zkurvených, a ti vycítili šanci si to se světem vyřídit, dostat se k lizu a vytmavit to těm spokojeným a nadaným. Ale většinou lidi prostě chtěli mít pokoj a neviděli žádnou šanci.

...Čti dál...

Vážení slov

Dočtením Lásky nebeské, třetí knížky Poláka Mariusze Szczygiela o Češích, a rozhovoru v LN se Suzanne Vega vynikne povrchnost a populismus drtivé většiny zápisků na Facebooku a Twitteru, které se snaží v první řadě sbírat lajky a retvíty za každou cenu vtipnými bonmoty.

Jasně. Vtipnost se cení a kdo netvítnul fór, ať rodí vemenem. Ale ten nepoměr mě začíná zarážet a poslední dobou až unavovat. Pokud sledujete i zahraniční Twitter, všímáte si toho rozdílu?

V českém rybníčku slaví největší úspěch vtípky plné ironie a sarkasmu. Ti nejlepší v tom dosahují literárních výšin (kdosi už o @cermak napsal, že vtipné pointě obětuje cokoli včetně babičky), méně talentovaní štěbetálci se pak snaží napodobit styl kultovního ŽítČesko a pohladit své ego každou citací u svých fanoušků.

Na Twitteru bych to i chápal. Mantinely 140 znaků vymezují svébytný žánr, jehož naplňování může být intelektuální výzvou podobně jako tvorba limericku nebo hádání sudoku. Méně už rozumím tomu, proč se k rádoby vtipným mikroglosám a posmívajícím se úšklebkům uchyluje čím dál víc lidí na FB, kde délku příspěvku nic neomezuje. Začínají si v tom libovat i ti, kteří dovedli nebo dovedou (zbude-li jim ještě čas) psát na svém blogu vážně, resp. aspoň neusilovat každým druhým komentářem o cenu Mišo Vtipkára.

Čest výjimkám. Jednou z nich je - žádné překvapení, jeden z našich nejlepších textařů, jen jsme ho na netu dříve nevídali - Michal Horáček. Pokud ho čtete rádi, zalistujte si jeho Facebookem pár týdnů nebo měsíců zpátky. Jeho tajmlajna by byla zajímavým čtením i po letech, v tištěné podobě, bez komentářů. Takových je málo.

Nejzajímavější na tom je pro mě úvaha, zda to také můžeme považovat za rys národní povahy, o které velmi zasvěceně píše (z pohledu ne-Čecha) Szczygiel - hlavně žádný patos, raději si dělat ze všeho srandu a z nikoho hrdinu. Jak jsme to ostatně ukázali při posledních volbách.

Jen abychom včas poznali, kdy nám zůstane už jen ta sranda, abychom přežili - než se zase najdou nějací akční disidenti, kterým lehkost našich slov přijde už nesnesitelná.

Citát pro dnešní den:

"Nebeská" zní stejně jako polské slovo Niebieska, jež označuje modrou barvu. A "laska" je literární výraz pro hůlku nebo hůl. V jazyce mladých Poláků je to jednak hezká holka, jednak penis.

...Čti dál...

Úvod do podzimní melancholie

Letargie určuje míru zpomalení neuronů.

Historie jsou vzpomínky těch, co přežili. Ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností dějepisných pramenů.

Když jsme mladí, vymýšlíme pro sebe různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme druhým různé verze minulosti.

Jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž i jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy – ať už v podobě slov, zvuků či fotek – může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví.

Citáty pro dnešní den:

Talking to Myself

...Čti dál...

Já mu to tam švihnu

Člověku se někdy něco najednou povede, ani neví jak. Možná, že když se s tím dostatečně trápí, Bůh si řekne: Hele, už se na to nemůžu koukat - já mu to tam švihnu. A najednou to tam je.

Jenže to člověk musí poznat a nechat to už být, nemontovat se do toho ještě nějakým svým ubohým intelektem. Ale pokud to nepozná nebo je nafoukanej a myslí si, že tam něco přidá - najednou je to v čoudu. A zase to trvá dlouho, jestli vůbec, než to zase přijde.

Takže u studentů není nejdůležitější, aby se naučili [řemeslo], ale pracovat, snad to tak můžeme říct, se svým Bohem v hlavě. S tím, co je tam úžasné, originální, jedinečné. A nechtít ještě něco nad to. Poznat, co člověk může, je vlastně největší umění.

Citát pro dnešní den:

Kurt Gebauer

...Čti dál...

Vůně knihy

Mezi předvánočními tipy na Kindly a iPady jsem někde zachytil, že jednou z motivací pro nákup e-knih má být vyhnutí se stresovým nákupům v knihkupectví. To mě zaujalo.

Knihkupectví jsou totiž pro mě - společně s kavárnami - oázou klidu, usebrání se, únikem od světa účelovosti a optimalizace užitkových funkcí. Fascinuje mě jejich atmosféra, světlo, šum a lidé, které tam potkávám. Až vouyersky mě zajímá, kdo čím listuje a jaké pasáže knih právě pročítá.

Tuším, že nepatřím k potenciálním zákazníkům e-booků. Neláká mě - aspoň zatím - vytáhnout čtečku v MHD ani si s iPadem lehnout do postele. Potřebuji slyšet šustot papíru a doslova cítit rozdíl od počítačového rychločtení na displeji. Je k tomu potřeba jiný rytmus a mentální nastavení.

Z listopadového intuitivního nákupu asi sedmi knížek mi na Vánoce ještě pár zbývá. Těším se, až k nim přivoním. Byla by škoda je zkonzumovat rychločtením na displeji.
...Čti dál...

Elementární částice

V tomto prostoru, kterého se bojí, se lidské bytosti učí žít a umírat. To v jejich mentálním prostoru se rodí odloučení, opuštění a utrpení. K tomu se dá říct jen málo: milý slyší volání milované přes moře i hory, matka slyší volání svého dítěte. Láska poutá, a poutá navždycky. Konání dobra je spojením, konání zla rozpojením. Odloučení je druhým jménem zla, je rovněž druhým jménem lži. Ve skutečnosti existuje jen nádherná, nesmírná a vzájemná provázanost.

Žádnou z těch věcí, které mě obklopují nebo co jím, nejsem schopen vyrobit. Nejsem ani schopen pochopit proces jejich výroby. Kdyby se průmysl zastavil, kdyby inženýři a odborní technici zmizeli, nedokázal bych nijak zajistit, aby se vše znovu rozjelo. Mimo hospodářsko-průmyslový systém bych ani nevěděl, jak zajistit vlastní přežití. Zatímco jsem zcela závislý na okolní společnosti, sám jsem pro ni prakticky zbytečný. Jediné, co umím, je produkovat pochybné komentáře zastaralých kulturních objektů. Přesto mě platí a to docela dobře, výrazně nad průměr. Většina lidí kolem mě je na tom stejně.

Přijmout ideologii neustálé změny znamená přijmout, že život člověka se striktně omezuje na jeho individuální existenci a že minulé a budoucí generace nemají v jeho očích žádný význam.

Potřebě racionální jistoty nakonec Západ všechno obětoval: své náboženství, své štěstí, naděje i svůj život. Na tohle bude třeba pamatovat, až budeme chtít celkově posoudit západní civilizaci.

Všeobecný posměch, do něhož po desetiletích nesmyslného přeceňování náhle upadly filosofické spisy, nejenže zatím neuvolnil místo žádné nové filosofii, ale naopak vedl k celkové diskreditaci intelektuálů hlásících se ke společenským vědám; nevyhnutelným se stal vzestup vědců ve všech oblastech přírodních věd. Stejně jako ostatní členové společnosti ve skutečnosti důvěřovali jen vědě, která pro ně byla jediným a nevyvratitelným důkazem pravdivosti. Stejně jako ostatní věřili, že řešení jakéhokoli problému - včetně těch psychologických, sociologických a obecněji lidských - musí být výhradně technického rázu.

Není to tak úplně jejich chyba. Žili v těžkém světě, světě soutěžení a boje, marnosti a násilí, nežili v harmonickém světě. Na druhou stranu neudělali nic, čím by tento svět změnili, nikterak nepřispěli k jeho zlepšení.

Ambicí tohoto díla je vzdát čest onomu nešťastnému a odvážnému druhu, který nás zrodil. Trpícímu, podlému druhu, sotva se lišícímu od opice, který však v sobě nosil tolik vznešených snů. Zmučenému, protikladnému, individualistickému a hádavému, nezměrně egoistickému druhu, schopnému občas neslýchaných výbuchů násilí, který přesto nikdy nepřestal věřit v dobro a lásku.

V němčině zfilmovaný bestseller Michela Houellebecqa mě přiměl k listování předlohou. Za tu dobu mi úplně vypadlo z hlavy, kolik pasáží jsem si tenkrát podtrhal.
...Čti dál...

Slova, která jsem si přál napsat sám II

Jestliže budete pořád dělat to, co vždycky - vždycky dostanete jen to, co už jste měli.

Testem toho, že ve světě žijeme naplno, je schopnost mysli udržet dvě protikladné myšlenky, a přitom dál fungovat. Měli bychom být schopni vidět, že je všechno naprosto zoufalé, a současně se snažit to změnit.

Po téhle knížce jsem sáhl právě v době, kdy má kapitán Školka na českých pultech další - sestavenou speciálně pro české čtenáře. V této podobě v angličtině ani nevyjde. Přikoupil jsem k ní Szczygielovu Udělej si ráj a přečetl jí na jeden zátah. Ta se mi z hlavy jen tak neztratí.

V tichu knihkupectví jsem zase pozoroval ostatní návštěvníky - čím listují a jak se u toho tváří. Spiklenci písma a cizích světů.

Citáty pro dnešní den:

z knihy Roberta Fulghuma

...Čti dál...

Vůně nafty a benzínu od Phila Marlowa

Už jsem delší dobu nenašel na webu autora, jehož texty bych sjížděl měsíce zpátky a pořád neměl dost. A to v tématu, které zase až tak nevyhledávám. Na webu Auto.cz, kde bych to ani nečekal, a kde jsem se už párkrát nacházel, až teď trefil moji pozornost blog GTI.

Nemůžu si to nechat jen pro sebe a tak ať už jste fandové do motorů, sváteční jezdci nebo zatím jen latentně toužící po nějakém miláčkovi silnic, ponořte se do vyprávění ve stylu Raymonda Chandlera a nechte se poučit od profesionála, jak si jít pro nové auto, nebo vy starší se rozvzpomeňte, jak se to dělávalo za dob embéček a žigulíků.

Na dřeň praktické rady jak správně seřídit sedadlo a jak načerpat u pumpy myslím oceníme všichni. Pokročilejší matadoři se můžou pustit do ještě náročnějších kousků - cesta po D1 a předjíždění v kopci.

Citát pro dnešní den:

Můžeš také ale vejít do dějin prodejny tím, že přejedeš technika a koupíš si s sebou i jedno křídlo vstupních dveří.

...Čti dál...

Svíce dohořívají

Je to chvíle, kdy se něco děje nejen v lesní houštině, nýbrž i v temnotě lidských srdcí. Protože noc mají i lidská srdce se svými vášněmi, které jsou stejně divoké jako lovecké pudy běsnící v srdci jelena nebo vlka. V lidské noci se skrývají sen, touha, ješitnost, sobectví, chtíč, závist a pomsta stejně jako v poušti orientální noci puma, sup a šakal. A existují chvíle, kdy v lidském srdci není už noc a ještě není den, kdy ze zatuchlých skrýší duše vylezou šelmy, kdy se nám v srdci pohne vznět a v našich rukou se přetvoří v pohyb, který jsme nadarmo vychovávali a ochočovali po celé roky, někdy velice dlouho...

Marně přemýšlím, jak chce tuto útlou novelu Sándora Maraie Forman zfilmovat. Mám před očima vyprávění Salieriho z Amadea, ale stejně mi fantazie nestačí na výběr akčních retrospektiv tak, aby z toho vyšel celovečerní film a na diváka se přenesla síla a složité předivo souvislostí vyvěrající z textu.

Touha být jiný, než kdo a jací jsme: bolestnější touha v lidském srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí a nebo že jsme plešatí a břichatí - ne, musíme vědět, že žádnou odměnu ani pochvalu nedostaneme. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají, anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka.

Otázka pro dnešní den:

Koho z těch dvou starců vlastně měl hrát Sean Connery? Víc by se mi hodil na Konrada, ale jeho postava v knize skoro nic neříká.

...Čti dál...

Co je k ponechání

Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.

Citát pro dnešní den:

Jan Skácel

...Čti dál...

Bláznivá hovada boží

Pomalu nahoru
dolů to jde rychleji
žijeme na dluh
ve vyjeté koleji
Bůh zatím lopatou
hází na stěnu hrách
a ty se lásko
pomalu obracíš v prach.

Kdyby nebyla by, kdyby nebyla by jak uhel černá, tak by byla bílá, tak by byla bílá jak padlý sníh.

Začíná hostina, na nikoho se nečeká. No tak natoč mi, natoč mi ještě jedno vánoční.

Šťastný a veselý...

Citáty pro dnešní den:

Jablkoň a Malá lesní jablkoň

...Čti dál...

Kdybych

o tobě psal, musel bych se o tebe zajímat mnohem víc. Musel bych se ptát, kdo opravdu jsi. Mnohem víc bych ti naslouchal. Přemýšlel bych o tobě. Nutil bych se k neskonale větší trpělivosti. Neunáhloval bych se v úsudku. Byl bych asi tak dvacetkrát empatičtější. Sympatizoval bych s tebou. Litoval bych tě. Možná bych nakonec i pochopil, že ... jsi pozoruhodný člověk s jedinečným osudem, jehož život by klidně vydal na román. Možná bych tě dokonce začal mít rád.

Protože psaní dělá spisovatele lepším. Protože jeho knihy představují to lepší z něj.

A co dělá lepší ty, kteří nepíší? Láska?

Nesnáším sex po telefonu. Umožňuje mužům předstírat orgasmus a připravuje tak ženy o jednu z mála výsad, kterou měly.

Citáty pro dnešní den:

Román pro muže, Michal Viewegh

...Čti dál...

Karel Hvížďala o veřejném prostoru

Na blogu Aktuálně.cz se mi časem vystříbřila sestava, jejíž texty čtu pravidelně. V první řadě Jana Buriana a Karla Hvížďalu. Žádné nové objevy, Na Burianovu kulturní ozdravovnu jsem i chodíval, Hvížďalovy eseje čtu v Reflexu už dávno. Tohle je o médiích a veřejném prostoru.

Za prvé, zeď kolem ghetta bulváru byla definitivně zbořena a hrubá slova se tudíž snáze dostávají do médií a hlavně do titulků...

Nesporné. Tlak ODS, resp. Rady pro TV vysílání, na zvýšení sledovanosti ČT, zbulvarizoval i veřejnoprávní první kanál. Co z tištěných médií si zachovává ještě znaky seriózního média? Hospodářky? Kupuju je jen sporadicky.

Díky tomu, že postmodení svět se dívá na zpravodajství v médiích jako na hru, v níž je vše dovoleno, a informace, drb, lež, fantasmagorie či polopravda mají v neustálém mediálním toku (medialitě) stejnou váhu, i politikům přestává být jedno, jak se o nich píše: důležitější je, aby byli v médiích stále prezentní.

Nejen politikům. Ekonomický zájem velí být viděn i firmám, které potřebují zůstat v povědomí. Jak byl Steve Ballmer rád, když po něm v Budapešti házeli vajíčka.

Neexistence obecně uznané hierarchie hodnot už neumožňuje vyrůst autoritám, které byly vždy garanty nějaké platné hodnotové škály.

Aneb jaképak autority, když nemají z voleb politický mandát, že pane prezidente?

Občané ztratili důvěru ve stát (a jejich představitele), protože stát už není schopen zajistit pro ně řádnou bezpečnost, zdravotní péči ani sociální zabezpečení v důchodu, a to za situace, kdy se věk lidí prodlužuje.

To je hodně vážné tvrzení. Takové odsudky jsem dříve nemíval rád, ale osobní zkušenost nabádá ke skepsi ohledně očekávání čehokoli od tohoto státu.

Za této situace nemůže být politika o hodnotách, ale jen o technologii moci, marketingu a penězích, a toho si těžko může nějaký občan vážit. Je to, jak například říká John Cavanagh, „důsledek globalizace, kterou vymysleli a vytvořili lidé, kteří měli specifický cíl: vyzdvihnout ekonomické, to znamená korporativní hodnoty nad všechny ostatní“. Tito lidé jsou ale anonymní (jsou prezidenty jen korporací), hněv a urážky se proto přesouvají na prezidenty, kteří jsou vidět, ale jejichž vliv je ve skutečnosti čím dál tím menší.

Snad jediná výhrada. Globalizaci nevymysleli a nevytvořili lidé s nějakým cílem. Byl to neodvratný trend související s rozvojem informačních, komunikačních i dopravních technologií a s přirozenými migračními vlivy. Každopádně dělat dnes politiku s výhledem delším než do příštích voleb je sebevražedné.

Co s tím?

...Čti dál...

Přísliby štěstí

To, co nás nejvíce drtí, jsou naše ambice. Nic nám není dost, nic nám nestačí. Vždycky chceme více, alespoň o trochu. Proto jsme nešťastní: z drobností, jež nám chybí, stavíme koncentrační tábory marnosti, do nichž se dobrovolně zavíráme, abychom mohli inhalovat plyny sebelítosti a sebedestrukce.

Zase tu cituji Talking to myself. Jeden z mála v mém blogrollu, kdo v tomto čase o sobě dává častěji vědět. A píše zatraceně přesně. Právě jsem dočetl Houellebecqovy Elementární částice a jako by to odtud vypadlo. Ale vždyť by měl být podle všeho ještě mladý a plný síly i odhodlání. Jak může mít ve svém věku takové pocity?

Nevíme, zda je lepší druhými, jež žijí jinak než my, opovrhovat, či se jim smát, a stejné pocity ale přitom chováme k těm, kteří jsou na tom stejně jako my. První, čeho si člověk na druhém všimne, je to, co druhému chybí, nebo čeho je navíc.

Další přívlastek: 21. století je stoletím negativismu. Nevnímáme pozitivní, raději se soustředíme na chyby. Najdeme-li je – a my je najdeme vždy – je to jen znamení toho, že je to málo. Zase je něco špatně.

Vášeň si nás vždy dokáže podmanit: protože je tak moc vzdálena od rozumu. Rozumem toužíme po vášni, protože víme, že nám poskytne něco, na co budeme vždy vzpomínat, ale stejně tak se rozumem vášni bráníme, protože nám většinou začne brát to, co už máme, a co nechceme ztratit. Když nepodlehneme, vyčítáme si to. Když ano, tak taky. Řešení neexistuje: protože i to zřejmé a jediné východisko, které každého napadne a které každý tolikrát zkusil, tj. nedat příležitost, vlastně řešením není: rozum ho nabízí – ale podvědomě se mu přitom brání.

Chlape, měl bys více psát, nejen na blog. Řežeš chirurgickými tahy a hluboko v očích musíš mít celou věčnost.

Jsme osamocené ostrůvky sebe sama v oceánu velkoměst a krajin odumírajících postupující zástavbou. Žijeme na vlastním čtverečním metru a nikdo další se k nám nevejde, stejně jako my se nevejdeme k někomu dalšímu; a pokud snad, tak jen na chvíli, dočasně – chybějící prostor nám najednou začne vadit, naše pohledy začnou těkat v minulosti i kolem nás, a svoboda začne mávat přísliby štěstí. To jediné, co naše štěstí tvoří, jsou totiž jeho přísliby. Jednou tam pojedu. Jednou to zkusím. Jednou se polepším. Jednou to naleznu.

Citát pro dnešní den:

Nestojím o to zbavit se svých depresí. Je to jediný stav, kdy mám použitelné nápady. /Petr Koubský/

...Čti dál...

Čas povrchnosti

21. století je stoletím povrchnosti. Vše je jen naoko, veškeré hodnoty hnědnou a kazí se jako zahnívající ovoce na paletách asfaltových překladišť velkoskladů, a když už se člověk rozhodne a chce věřit, nalezne jen Potěmkinovu vesnici prázdných slibů a slov, pár dřevěných trámů čerstvě přetřených nánosem jásavé dokonalosti, které ale po prvním prozkoumání odkryjí rozbité a polámané střepiny minulosti, slabosti a nedostatku odvahy. Pohříchu, nejsem v tomto jiný; jsem polámaný jako ostatní.

Technologie nám umožňují mít všechny blízké okolo sebe, ale ve skutečnosti nás od sebe vzdalují. Nic nemá váhu, protože vše je jen otázkou několika vteřin či minut. A všeho je tolik. Nechceš? Nemusíš, jdu dál...

Happiness delayed, love cancelled, depression on time. Všude okolo je až příliš mnoho náhražek. A příliš málo skutečnosti.

Text na jednom ze dvou mi nejbližších blogů - Talking to Myself - je přesný a ostrý jako žiletky (vážně, hodilo by se pustit si k tomu ty Topolovy a otočit volume doprava). Tři týdny tu čekal, až bude víc klidu, až přijde nějaký další impuls. Dnes se objevil, shodou okolností na tom druhém z blogů - IdéesFixes. Asi je něco ve vzduchu.

Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se.
...Čti dál...

Na jih od hranic, na západ od slunce

Jednou, když jsem tak svíral volant ..., mě naráz napadlo, že tohle snad už ani nejsem ani já. Že žiju život, který pro mě někdo vymyslel, na místě, které pro mě někdo vytvořil. Jak moc ještě vůbec jsem sám sebou, a kdy už jím být přestanu?

Ta knížka mi připomněla Leeho nejnovějšího film Touha, opatrnost. Snad kvůli východoasijské uzavřenosti a rafinovaně pomalému tempu vyprávění. Jako by ani tolik nezáleželo na tom, co postavy říkají. Důležitější jsou jejich pohledy a gesta. Zastavený čas osudu na působivých fotografiích, kterých je film plný. I v Murakamiho knize si je lze najít. Např. těch se stopami rtěnky a melancholickým deštěm odnášejícím naše vzpomínky.

- Když tak pořád a pořád, den co den, vídáš slunce vycházet na východě, putovat oblohou a klesat k západu, něco v tobě nakonec praskne. Necháš nářadí ležet na zemi a jen jdeš a jdeš, pořád na západ. Na západ od slunce. Den za dnem jdeš jako posedlý, bez jídla a bez pití, až nakonec padneš na zem a umřeš.

- A já si pořád myslela, že na jih od hranic musí být něco mnohem lepšího.
- Na jih od hranic jsou jen samá možná.

Citáty pro dnešní den:

Na jih od hranic, na západ od slunce (Haruki Murakami)

...Čti dál...

Co si píšeme

Letos se stala knihou roku Korespondence Voskovce a Wericha, loni
Magorovy dopisy Jirouse. Po Dopisech Olze teď vydali Havlovi také korespondenci s Františkem Janouchem. Můžete si přečíst knížky sestavené z dopisů Kafky, Škovoreckého, Dorůžky, Masaryka nebo Boženy Němcové. Ale nejde jen o korespondenci slavných.

O tomto víkendu jsem strávil přes hodinku nad čerstvě nalezenými dopisy nebožtíka otce, které psal a dostal před 20-30 lety. Četl jsem si nostalgicky šustící stránky s již vybledlou černí psacího stroje nebo ty psané ještě rukou a přemýšlel, jaké stopy po naší komunikaci s nejbližšími zbudou po nás.

Najmou si naši potomci pololegální hackerské agentury, aby se pokusily vydolovat z hard disků naše maily? A jak si povedou? Řekl bych, že ty nejlepší budou muset zaměstnávat (ale kdepak, to by si myslel jen Škromach) spolupracovat s experty seniorského věku - s pamětníky již nepoužívaných formátů a systémů s názvy jako Doors ("ne, ale je to nějak podobně, tohle prý byla dědečkova oblíbená kapela," budou si manažeři plést vzpomínky svých otců) a se sběrateli dokumentace k systémovým udělátkům naší doby.

Ty nejhezčí texty se však asi nedochovají. Nebo kolik lidí si kopíruje milostné esemesky při výměně mobilu za nový model?
...Čti dál...

Vánoční pohádka unaveného rodiče

- "Neotvírej to proboha! Kolikrát to mám říkat? Seš hluchá? Okamžitě tu lednici zavři!"
- "Vysvětli to tomu dítěti. Nezaměřuj se pouze na to, co dělá špatně. Buď pozitivní. Nepoužívej rozkazy. Vynucená poslušnost je stejně něžádoucí jako vzdor. Dneska bude poslouchat tebe, v patnácti drogového dealera. Nebuď autorita, ale partner. Nepoužívej mocenský přístup. Oslovuj ji křestním jménem."
- "Baruško, miláčku. Tohle je opravdu velmi drahá láhev. Kdyby ji někdo rozbil, tatínek by byl moc smutnej, víš? Ty jsi moje skvělá holčička!
Aha, už jsi ji dokázala vyndat. Opravdu šikulka. Ale myslíš, že bys uměla tu VELMI DRAHOU LÁHEV vrátit zpátky, aby se náhodou nerozbila? Ne, tak ne, oběma rukama! Ne!"
- Kurva, já to věděl.

Přeji všem klidné vánoční svátky a tatínkům & maminkám mezi čtenáři hodně lásky a trpělivosti. Já si jdu zase zalítat s vrtulníkem a pokusit se o čistý gam na Nintendu.

Koho serou Vánoce, ať přijde na panáka.

Citáty pro dnešní den:

z knihy Michala Viewegha Krátké pohádky pro unavené rodiče

...Čti dál...

Z běžců městští pěšci

Být jedním z davu a mířit za určitým cílem a nic nevědět, nic netušit, nic nepředpokládat, nic neočekávat, zbavit se intuice, imaginace a intelektu a brát život a věci tak, jak přicházejí. Deprese jako zdroj životní síly a inspirace.
Láska, rituály a stereotypy nás drží při životě. Život je pocit. Jin a jang, gin a junk.

V roce 1986 poprvé vyšli Půlnoční běžci Zdeňka Zapletala. Jeden z nejúspěšnějších československých románů, jehož nákladu 100 tisíc výtisků se dnes žádný z domácích bestsellerů ani neblíží. Ve volném pokračování Půlnoční pěšci z roku 2000 jsou hrdinové Doktor, Baron, Inženýr a Pilot o 15 let starší, usazenější, ale v nových poměrech Zlína stejně tápající a se sebou nespokojení jako tehdy v socialistickém Mlíně.

Když jsem si v těch starých číslech Neonu četl rozhovor se Zapletalem, dostal jsem na pokračování příběhu Běžců chuť. Trochu ze sentimentu, trochu ze zvědavosti, jak to na mě bude působit po tolika letech, navíc 7 let po vydání.

Musí bolet všechno, co je krásné? Bůh odpouští těm, kteří začnou pochybovat o tom, čím si byli naprosto jisti.
Nic už není jako dřív, ale slunce stejně pořád vychází jenom kvůli nám.

Jsem si skoro jistý, že Zapletal rozpustil do Doktora velký kus autobiografie. Ta postava má moje sympatie, ale zároveň se mám před ní na pozoru. Asi si nechci připustit, že bych se mu mohl v lecčem podobat.

Varování: čtení může způsobit pocit deprivace a bezvýchodnosti. Jediná optimistická věta je až úplně na konci.
...Čti dál...