V tomto prostoru, kterého se bojí, se lidské bytosti učí žít a umírat. To v jejich mentálním prostoru se rodí odloučení, opuštění a utrpení. K tomu se dá říct jen málo: milý slyší volání milované přes moře i hory, matka slyší volání svého dítěte. Láska poutá, a poutá navždycky. Konání dobra je spojením, konání zla rozpojením. Odloučení je druhým jménem zla, je rovněž druhým jménem lži. Ve skutečnosti existuje jen nádherná, nesmírná a vzájemná provázanost.
Žádnou z těch věcí, které mě obklopují nebo co jím, nejsem schopen vyrobit. Nejsem ani schopen pochopit proces jejich výroby. Kdyby se průmysl zastavil, kdyby inženýři a odborní technici zmizeli, nedokázal bych nijak zajistit, aby se vše znovu rozjelo. Mimo hospodářsko-průmyslový systém bych ani nevěděl, jak zajistit vlastní přežití. Zatímco jsem zcela závislý na okolní společnosti, sám jsem pro ni prakticky zbytečný. Jediné, co umím, je produkovat pochybné komentáře zastaralých kulturních objektů. Přesto mě platí a to docela dobře, výrazně nad průměr. Většina lidí kolem mě je na tom stejně.
Přijmout ideologii neustálé změny znamená přijmout, že život člověka se striktně omezuje na jeho individuální existenci a že minulé a budoucí generace nemají v jeho očích žádný význam.
Potřebě racionální jistoty nakonec Západ všechno obětoval: své náboženství, své štěstí, naděje i svůj život. Na tohle bude třeba pamatovat, až budeme chtít celkově posoudit západní civilizaci.
Všeobecný posměch, do něhož po desetiletích nesmyslného přeceňování náhle upadly filosofické spisy, nejenže zatím neuvolnil místo žádné nové filosofii, ale naopak vedl k celkové diskreditaci intelektuálů hlásících se ke společenským vědám; nevyhnutelným se stal vzestup vědců ve všech oblastech přírodních věd. Stejně jako ostatní členové společnosti ve skutečnosti důvěřovali jen vědě, která pro ně byla jediným a nevyvratitelným důkazem pravdivosti. Stejně jako ostatní věřili, že řešení jakéhokoli problému - včetně těch psychologických, sociologických a obecněji lidských - musí být výhradně technického rázu.
Není to tak úplně jejich chyba. Žili v těžkém světě, světě soutěžení a boje, marnosti a násilí, nežili v harmonickém světě. Na druhou stranu neudělali nic, čím by tento svět změnili, nikterak nepřispěli k jeho zlepšení.
Ambicí tohoto díla je vzdát čest onomu nešťastnému a odvážnému druhu, který nás zrodil. Trpícímu, podlému druhu, sotva se lišícímu od opice, který však v sobě nosil tolik vznešených snů. Zmučenému, protikladnému, individualistickému a hádavému, nezměrně egoistickému druhu, schopnému občas neslýchaných výbuchů násilí, který přesto nikdy nepřestal věřit v dobro a lásku.
V němčině zfilmovaný bestseller Michela Houellebecqa mě přiměl k listování předlohou. Za tu dobu mi úplně vypadlo z hlavy, kolik pasáží jsem si tenkrát podtrhal.
...Čti dál...
Dokud Václav Havel žil, cítil jsem se ve světě bezpečnější. Byl pro mě jistou zárukou morálního běhu světa, a to ať byl ve funkci presidenta nebo poté, kdy z Hradu odešel. 
