V jiné roli

Na jednu stranu byla návštěva knižního veletrhu vítaným zpestřením vcelku nudného měsíce (aspoň jemu tak připadal), na straně druhé již dopředu pociťoval nechuť poslouchat ohrané vtípky, rektálně alpinistické supliky neúspěšných pisálků a občasná ironická dloubnutí starých známých na jeho dosavadní nakladatelské úspěchy. Vlastně ani moc nepřemýšlel o tom, proč tam letos jede.

Z těchto úvah ho na silnici vytrhlo zvonění mobilu. Kdysi si tu minimalistickou melodii stáhnul přes internet a byl docela hrdý na to, že ji zatím u nikoho neslyšel. Originál. Záleželo mu na tom být za něj považován.

Když se ohlásil neznámému číslu, na druhém konci se ozval příjemný ženský hlas. Dotyčná se představila jako Markéta. Chvíli bylo ticho, které přerušila až její další informace. „Ty si na mě už asi nepamatuješ. Myslela jsem, že se ozvu dřív, ale nešlo to. Promiň.“ Richard stále tápal v nejistotě a první, co ho napadlo, bylo, že se jedná o autorku nějakého odmítnutého textu. Snažil se vzpomenout, kolik jízlivosti vložil Markétě do své odpovědi, a v duchu se už začal připravovat na to, že jakékoli pokusy o diskusi rázně ukončí. Její další slova ho však navedla úplně jiným směrem a dokonce na jeho tváři vykrojila úsměv. Dal jí přece v mailu číslo s tím, aby se mu ozvala. Musel to být tak měsíc. Už na to skoro zapomněl.

Není to dlouho, co ho okouzlily možnosti internetu. Což o to, používání e-mailu a surfování na webu byly jeho denním chlebem již dávno. Až loni však začal pravidelně navštěvovat literární servery, internetové diskuse, chaty. Nejdříve jen pasivně procházel virtuální sbírky a četl. Zajímalo ho, co tahle webová generace tvoří a co je schopna psát pod pláštěm cizí identity. Později začal vstupovat do diskusí; s doutníkem v ústech plamenně bušil do klávesnice a hájil svoje ideály skutečné Literatury proti volným veršem popsaným prožitkům bez základů řemesla. Pár lidem, jejichž verše ho zaujaly, se sám ozval. Stále doufal, že objeví talent v rozpuku, kterému pomůže na výsluní a svému nakladatelství pak k rozšíření zatím žalostného portfolia.

Musel si přiznat, že si touto komunikací také kompenzuje to, co mu chybí po odchodu ze školy. Atmosféru v jeho třídě. Až hmatatelnou energii, z níž šlo každý den čerpat. Někdy naivní, ale v každém případě opravdový zápal pro nové věci. Méně už mu scházeli někteří z kolegů, jejichž pragmatický přístup k výuce mu nebyl po chuti. Ředitel s intelektem bezhrbého velblouda, jak se o něm doma vyjadřoval. A už vůbec nepostrádal všude přítomnou byrokracii, která ho - vedle finančního ohodnocení - donutila zvolit si jinou životní roli.

Fakt, že si většinou psal s autory opačného pohlaví, přisuzoval výhradně kvalitě jejich textů, i když někdy připouštěl, že má po čtyřicítce větší slabost pro ženský pohled na svět. S některými vzdálenějšími probíral i řadu osobních zážitků, cesty, rozchody, ale jen málokdy překročil hranice nevinného flirtu.

Na Markétu narazil v jedné diskusi. Imponoval mu její vtip, s nímž se, později i s Richardem samotným, hádala o svoje pravdy. Z jednoho jejího vyprávění byl úplně u vytržení. Uměla s citem a přitom chytře psát a něco z toho mohlo být. Neuměl definovat, co myslí tím něco. Každopádně se s ní chtěl sejít a proto jí dal to číslo, což činil pouze výjimečně. Teď ji má na telefonu a možnost setkání visí ve vzduchu.

„Ty promiň, nedocvaklo mi to hned,“ omlouval se Richard. „Samozřejmě si vzpomínám. A rád poznám osobně, jak vypadá budoucí úspěšná spisovatelka.“ Hlavou mu bleskly některé její obzvlášť povedené reakce a verše, za kterými tušil svéráznou osobnost. Cítil, že něco mu připomínají, ale nedokázal na to přijít.

„Teď právě jedu na veletrh, ale déle než do odpoledne se tam nezdržím,“ začal nahlas uvažovat o změně plánu. „Co kdybysme se setkali večer v kavárně, třeba v Nebeské? Znáš to tam?“ Malé zdržení na cestě zpět ho nezabije. Spíše posílí, dodal si s úsměvem odvahu.

„To zní přímo andělsky. Můžu ale až v sedm. Vážně Ti to nenabourá dnešní program?“

„Celý život bouráme to, co musí uvolnit místo. Neboj, dnes je den zasvěcený próze i poezii. Tak tedy v sedm v Nebeské. Mají tam cafe latte jedna báseň. A nezapomeň, smajlíky s sebou,“ hýřil už Richard duchapřítomností a dobrou náladou, jako by byla první polovina týdne.

Na veletrhu, jak očekával, se nic překvapujícího nedělo. A i kdyby dělo, myšlenkami byl už u večera. Nedokázal si vysvětlit, proč přikládá takovou váhu setkání s potenciální autorkou knížky, jakých už absolvoval nespočet. Je to proto, že o ní z mailu už tolik ví a přitom ji vlastně nezná? Proto, že se tak málokdy v psaní angažoval, aby vzbudil dojem zkušenějšího, který chce pomoci? Proto, že jednou zašli v legraci při nočním psaní docela daleko?

Byl rád, že nezvolil při mailování s Markétou pseudonym, pod který se někdy schovával, a vystupoval pod svým pravým křestním jménem. Ubral si jen pár let a nakladatele vyměnil za majitele lifestylového magazínu (to by mu mohla odpustit). Byl vážně rád, že se rozhodl dát jí svoje číslo. A byl ještě raději, že mu dnes zavolala a zvedla náladu. Možná mu ta role nakladatele úplně nesedí. Možná by to měl zkusit z druhé strany. Začít psát svůj vlastní román. Nebo alespoň románek.

Markéta v mailech uváděla pravé jméno i věk. Jen ty maily nepsala úplně sama. Střídaly se u toho s kamarádkou, která – ač o čtyři roky mladší - byla v mailování a chatování s cizími muži mnohem zkušenější a při této jejich společné zábavě ta odvážnější a cyničtější. Uměla také mnohem lépe psát. Aby ne, když měla doma otce, který vydával knížky. Právě díky němu mohla hltat hory textů, které jí půjčoval s podobnými výsměšnými odsudky, jakými její matka častovala jeho doutníkové večery. Ostatně většina těch povedených výtvorů, které se Richardovi v mailech tak líbily, pocházela od ní, nikoli od Markéty.

O setkání s Richardem však stála více Markéta a proto byla moc ráda, když jí los přisoudil dnešní telefonát. Po pravdě řečeno, Markéta moc literárního nadání neměla. Ráda četla poezii, ale aktivně ji tvořila jen svýma rukama. Svůj cit vkládala do voňavého pečení, zdobení salátových mís a obalování závitků. Byla ve svém okolí uznávanou kuchařkou a kromě zásad zdravé výživy zastávala názor, že pouhé literatury se člověk nenají.


Dovětek z dnešního dne:

No jo, taky jsem to zkusil. Na výběr do desítky jsem nepomýšlel ani v nejmenším, ale lákalo mě vyzkoušet si jednou něco takového. Dozvěděl jsem se o soutěži náhodou asi týden před červnovou uzávěrkou, ale na to se nevymlouvám. Kdybych měl více času, nebylo by to lepší. Zpětně se mi na tom nelíbí přesně to, co jsem kritizoval na románu Gorazdův limit. Příliš popisné, málo dialogů. Holt, symboličtí analytici by se asi neměli pokoušet psát beletrii.