Dopsali Viewegha

Richard ve skutečnosti začal kouřit doutníky až v šestačtyřiceti, když definitivně opustil učitelské povolání a založil si malé nakladatelství, nicméně tvrdil, že nakladatelem se stal jen proto, že potřeboval najít povolání, které by se více hodilo k doutníkům, jimž prý holduje od nepaměti; učitel základní školy s drahým doutníkem v ústech mu vždycky připadal směšný, dodával.

Někdy podobné věci pronášel v přiznané nadsázce (uměl se docela hezky usmívat očima), jindy však zaujatý výraz v jeho obličeji signalizoval zaraženým posluchačům, že to v podstatě myslí vážně. Jestliže něco opravdu dělal od nepaměti, bylo to neustálé přecházení ze sympatické sebeironie do nesnesitelně zbytnělé sebeúcty: od pondělka do středy si ze sebe a ze své práce dělal místy až nemilosrdnou legraci - a ve čtvrtek se zčistajasna probudil do nálady, kdy i zcela nevinná žertovná poznámka o stáří jeho auta (dvanáct let) představovala v jeho interpretaci nevybíravý osobní útok. Manželka i obě dospívající dcery o tom dávno věděly svoje.

Onoho říjnového sobotního rána před odjezdem na havlíčkobrodský knižní trh si Richard sám sebe spíše dobíral. U snídaně například tvrdil, že každý člověk potřebuje k harmonickému životu pár skupinek domnělých pitomců, vůči kterým se může kriticky vymezit, nadávat na ně, a ventilovat tak mindráky z vlastního neúspěchu.

“V mém případě,” pravil a v koutcích šedomodrých očí se mu utvořily dva vějířky vrásek, “ tuhle roli úspěšně hrají -”

“ - dcery a manželka,” zasmála se mladší dcera Jana.

V jejím smíchu byla nejistota pramenící ze skutečnosti, že si obě zmíněné periody otcovy sebereflexe často fatálně pletla. Dnes byl ale naštěstí její odhad správný.

“Ostatní nakladatelé,” opravil ji shovívavě Richard. “A samozřejmě autoři.”

Autorům, jejichž básnické sbírky odmítl vydat (to jest až na jednoho všem), psal zbytečně dlouhé odpovědi, v nichž se opájel svou dovedností nepřekročit hranice obecné slušnosti - a zůstat jízlivý.

“S výjimkou autorů knih o vitamínech...,” poznamenala odvážně manželka (jediný komerčně úspěšný titul, který se Richardovi za čtyři roky podařilo vydat, byla totiž barevná publikace o zdravé výživě).

Richard se zasmál - ale do auta už nasedal poněkud dotčeně.


Dopsat povídku takto načatou Vieweghem bylo úkolem literární soutěže, kterou loni v dubnu vyhlásili organizátoři Podzimních knižních veletrhů. Ze 142 zaslaných textů vybrala porota složená z knihovníků, nakladatelů, redaktorů a novinářů 11 příspěvků a z nich pak Viewegh určil v říjnu vítěze.

Citát pro dnešní den:

Jazyk je nástroj poznání a především sebepoznání. Odhaluje, demaskuje. Přesné pojmenování umí vytěsnit z životních situací nepravdu. Dokáže rozbourat zjednodušující klišé. /Michal Viewegh/