Formanovy přízraky nesvobody

Miloš Forman prý projevil svoji nechuť k autoritám již na základní škole, kde měl jeden ze svých prvních konfliktů se socialistickým zřízením, když ve sprše počural syna komunistického pohlavára. Skoro všechny jeho filmy mají v sobě konflikt svobody a vynucování řádu. Mám je rád do jednoho.

Hoří má panenko, Černého Petra a syrový Konkurs jsem viděl ještě jako student na Kauničkách z videa a s komentářem Jana Kučery. Lásky jedné plavovlásky už v kině. Bylo to pro nás, tehdejší teenagery, zjevení mezi těmi umělými příběhy českého socrealismu 80. let. Mám rád i jeho komerčně neúspěšnou americkou prvotinu Taking off, samozřejmě Keseyho adaptaci Přelet přes kukaččí hnízdo a kultovní Vlasy. Po Amadeovi, který pro mě zůstává vrcholem, jsem jeho novější filmy už nepřijímal s takovým nadšením, snad jen Lid vs. Larry Flint si mě časem získal.

Jeho poslední snímek Goyovy přízraky jsou výpravný velkofilm, ve kterém si bere na paškál po hlouposti funkcionářů socialistického Československa, pokrytectví rodičů dospívajících dětí, krutosti psychiatrické léčebny, armádním drilu a puritánství americké společnosti tentokrát církevní inkvizici. Také se mi líbil, ale obávám se, že se Formanovi nevyplatilo upřednostnit historické události nad osudy hlavních postav. Film má totiž příliš mnoho ambicí a všechny je nestačí naplnit.

Jako divák si nestihnu vytvořit s postavami vztah a nechat se pohltit příběhem. Celý film pro mě vrcholí scénou z první poloviny, kdy se šlechtic vzepře Lorenzovi a donutí ho podepsat nesmyslné přiznání. Poté už pozornost tříští rozsáhlý sled scén dokumentujících zvraty "velkého světa", zatímco nezbývá čas věnovat se rozvíjení toho, co prožívají ve svých malých světech hrdinové příběhu.

Je to škoda, ale Forman ještě není tak starý, aby nedokázal natočit něco lepšího. Pořád máme kolem sebe tolik pastí nesvobody, které lákají příslibem většího pořádku nebo pohodlí.


Citát pro dnešní den:

Řekněte mi, co je pravda /postava Ines z filmu/