140 znaků je málo aneb Svědek je zpátky

Kdyby jeden bit. Ani 140 znaků mi už nestačí. Mr. Twitter jistě nebyl jediným důvodem mé odmlky, ale s přítelem Facebookem na tom mají slušný podíl. Uvědomil jsem si, že jej používám spíš jako záznamník jednodušších myšlenek, pocitů a citátů, které je škoda nechat zapadnout. Obdivuji přitom mistry tohoto žánru a s gustem doporučuji své oblíbené @matesola, @maxxan, @cermak, @petrkou nebo @zadnadama.

Tihle mají asi nejvíc kousků mezi mými označenými favority. BTW nástroj na podrobnou statistiku tohoto typu jsem ještě nenašel, ale obrácený přehled umí Favstar. Pokud vás tedy zajímá, kdo si uložil jaké vaše twity mezi svoje oblíbené, vyzkoušejte.

Facebook mi k srdci stále moc nepřirostl. Připadá mi spíš jako marketingové kolbiště, na němž se časem díky Pages může rozvinout slušný B2C a C2C byznys. Jaké mám přátele, takový mám Facebook, chcete asi říct. Jenže na rozdíl od Twitteru nejsou na FB spojení asymetrická. A co když přátelé, kterým jsem spojení navrhl sám, moc nepíšou, zatímco nutkavá potřeba updatovat svůj status některých z těch, jejichž návrh na spojení jsem přijal, mi dvakrát radost nedělá?

Častější pobyt v jeho prostředí mi dokonce přestal dělat psychicky dobře. Cítím to nejvíc, když k němu sedám po delší době v terénu erelka. Jo, občas tam objevím zajímavý tip, ale ty (většinou jen rádoby) vtipné a (skoro vždy) povrchní banality tolik bijí do očí, že si říkám, proč raději nejdu dorazit některou z rozečtených knížek. No jo, NIČ (neidentifikovatelná internetová činnost) a prokrastinace, však víme.

A tak se vracím sem, už mi to scházelo. A nevadí mi, že to bude jen pro pár lidí, pokud sem tedy ještě vůbec někdo chodí. Žádné literární klenoty, jen to, co se do 140 znaků prostě nevejde. Odpovědi na otázky, které nebyly položeny. Pár odstínů mezi černou a bílou, které přebývají.