Nostalgie po dětské chuti

Volný trh a zvýšená konkurence by měly vést k široké nabídce a k pocitu vítězství zákazníka. O to víc v případě prodeje potravin, kde mají mít podle Porterovy teorie konkurenčních sil zákazníci velkou vyjednávací sílu. V českých podmínkách však politici dovolili velkoobchodním řetězcům zdecimovat maloobchody natolik, že jejich vyjednávací síla jim umožňuje diktovat si podmínky, za kterých jsou vůbec ochotni vystavit zboží ve svých regálech nebo jen zanést prodejní položku do katalogu.

V některých řetězcích samooblsuh pak vůbec nejde koupit určitý typ slaných pochutin, v jiných zase určité čokolády nebo sýry. Jeden aby si budoval na Google mapy obchodů, kde dostane svůj oblíbený chleba. Do teď doma teskníme po krpolském Carrefouru s nabídkou baget a sýrů, který nahradilo šedivější Tesco. Ale o tom jsem dnes nechtěl.

Poslední dobou přemýšlím, jaký vývoj prodělaly sladkosti mého dětství. Jak se změnil název, velikost nebo obal. Například Ledové kaštany (mám pocit, že jsou sladší než dřív, což nevím, zda je dobře), Kofila (tady rozhodně plus za atraktivnější obal), Míla nebo máčené oplatky (bývaly jen světlé, tmavé mi sednou víc).

Vzpomínám si však i na další dětské pochutiny, které zmizely. Například Pařížský dezert za 2 Kčs. Čokoládové tyčinky Artemis (chuťově podobné pozdější Margot) se prodávaly v červeném (kokos a oříšky?) nebo modrém (kokos a karamel?) obalu. A nebo úzký dlouhý kvádr tyčinky Havana ve stříbrném obalu (za korunu nebo dvě) - oplatek s osvěžující citronovou náplní máčený v čokoládě.

Vzpomínáte si? Chutnaly vám?