Istanbul

Strávil jsem dva dny ve městě, kde v podstatě končí Evropa. Příležitost vybavit si první dojmy a ještě živé vzpomínky. Často zkreslené, naivní, prostě prvosignální.

Moderní město evropského střihu, odpočítávání času na semaforech, jen minimum zahalených žen, nepuritánské reklamy na spodní prádlo a levné žluté taxíky. Také kasárna a vojáci skoro na každém rohu, špína a nepořádek na cestě z letiště do centra, policejní obrněný transportér na vyhrazeném místě chodníku hlavní třídy. Všudypřítomní čističi bot - od těch pouličních s nářadíčkem v ruce až po ty za zlatými pulty v pětihvězdičkovývch hotelech.

Vůbec poprvé jsem navštívil mešitu, samozřejmě tu Modrou, a slyšel volání muezzinů z okolních minaretů (děje se tak pětkrát denně, poprvé za svítání). Zážitek z působivě nasvícené Cisterny, podzemní vodní nádrže. Káva při západu slunce na střeše malé kavárničky naproti nejkrásnějšího hotelu Four Seasons, který jsem kdy viděl. Bodejť, jinde nesloužila budova dříve jako vězení.

Za jedno zkrácené odpoledne jsem nestihl turecké lázně a spoustu dalších věcí, o kterých se píše v průvodcích nebo třeba v knize Orhana Pamuka Istanbul, vzpomínky na město.

Citát pro dnešní den:

Melancholie, autorem považovaná za jakousi národní vlastnost všech obyvatel Istanbulu, vyplývá podle něj z jejich pocitu vykořeněnosti a izolovanosti, daného již samotnou polohou města – jednou nohou v Evropě, druhou v Asii (pro Východ odrodilec, pro Západ chudý příbuzný). /Stanislava Urbanová o knize Orhana Pamuka/