Věčný svit neposlušného Neonu

Už jednou jsem tu psal o Martinu Reinerovi. Pod jménem Pluháček vedl vydavatelství Petrov, které se 15 let věnovalo původní české tvorbě. Od loňského roku jeho činnost nahradilo rozsahem aktivit skromnější Druhé město. Vydavatel Michala Viewegha, brněnský básník a prozaik, zanícený blatnolog. Méně lidí ví o jeho pořadu Musicology pro Rádio Student nebo o tom, že v letech 1996-2000 spoluorganizoval srazy literátů na Bítově. Na české poměry výjimečně nápaditý a provokující - jak sám říká - podnikatel hobysta.

Tento týden Reiner zpřístupnil dlouhou dobu připravovaný web obsahující spoustu zajímavých textů i videozáznamů, které dokumentují jeho široký rejstřík. Strávil jsem nad nimi v příjemném rozpoložení pár hodin. Nejvíce pročítáním deseti vydaných čísel kulturního měsíčníku Neon z období 1999-2000. Víc jich bohužel nevyšlo.

Rozsáhlé texty o kořenech prostituce a vlivu omamných látek na uměleckou tvorbu, vedle toho úvahy Kellera, Plzáka, Třeštíka nebo Gruši nad tím, zda si současná euroamerická civilizace vystačí s Desaterem, vzpomínkový seriál Miláčkové Zuzany Navarové, k tomu povídky, básničky, fotografie. Pro Pluháčka pokus o český New Yorker, pro některé recenzenty prý literární Playboy, pro mě každopádně originální počtení s nostalgickým povzdechem, že ani po sedmi letech se něco podobného u nás nechytilo.

Citát pro dnešní den:

Jestliže byl kdysi establishment krovem nad hlavami vydřiduchů, kapitánů průmyslu a aristokratů, dnes je tím nejskvělejším reprezentantem stádnosti... jistě přinejmenším u nás. Průměr až podprůměr v myšlení i činech. Naši "nejlepší" jsou spolehlivou hrází proti všemu osobitému, jedinečnému, svému. Establishment se prostě stal součástí klanu ubohých.
Nemluvím tu o penězích, o bohatství. Jde mi o výlučnost. O výlučnost ducha, snů, životních cest. Milionář u toho není víc než metafora takové výlučnosti.
/ Z Reinerova seriálu Okýnko milionáře, který píše každý týden pro iDnes/