Z běžců městští pěšci

Být jedním z davu a mířit za určitým cílem a nic nevědět, nic netušit, nic nepředpokládat, nic neočekávat, zbavit se intuice, imaginace a intelektu a brát život a věci tak, jak přicházejí. Deprese jako zdroj životní síly a inspirace.
Láska, rituály a stereotypy nás drží při životě. Život je pocit. Jin a jang, gin a junk.

V roce 1986 poprvé vyšli Půlnoční běžci Zdeňka Zapletala. Jeden z nejúspěšnějších československých románů, jehož nákladu 100 tisíc výtisků se dnes žádný z domácích bestsellerů ani neblíží. Ve volném pokračování Půlnoční pěšci z roku 2000 jsou hrdinové Doktor, Baron, Inženýr a Pilot o 15 let starší, usazenější, ale v nových poměrech Zlína stejně tápající a se sebou nespokojení jako tehdy v socialistickém Mlíně.

Když jsem si v těch starých číslech Neonu četl rozhovor se Zapletalem, dostal jsem na pokračování příběhu Běžců chuť. Trochu ze sentimentu, trochu ze zvědavosti, jak to na mě bude působit po tolika letech, navíc 7 let po vydání.

Musí bolet všechno, co je krásné? Bůh odpouští těm, kteří začnou pochybovat o tom, čím si byli naprosto jisti.
Nic už není jako dřív, ale slunce stejně pořád vychází jenom kvůli nám.

Jsem si skoro jistý, že Zapletal rozpustil do Doktora velký kus autobiografie. Ta postava má moje sympatie, ale zároveň se mám před ní na pozoru. Asi si nechci připustit, že bych se mu mohl v lecčem podobat.

Varování: čtení může způsobit pocit deprivace a bezvýchodnosti. Jediná optimistická věta je až úplně na konci.