Tři přání, dvě fotky a jedna rada pro dvacet deset

Příští rok nás nečeká žádná selanka a tak ať máme u sebe pořád něco sladkého. Nemyslím tím inzulín, honey. (Pokud nevidíte animaci, klikněte na obrázek)

Na hrubý pytel hrubá záplata. Než přijde čtvtý operátor, naučme se smysluplně komunikovat s tím svým a přejme mu, aby pochopil, že 3G neznamená přetížení jeho sítě. (Rád bych někomu přiznal autorství, tipoval bych Matesolu, ale už nevím, kde jsem na obrázek narazil, přihlaste se)




Buďme trpěliví, nejen před přechodem pro chodce. Jinak si na nás dovolí kdejaký náfuka.




Když jsem vybíral letošní obrázek pro PF, váhal jsem mezi těmito. Nešlo jen o fotku, ale také o to, co k ní napsat. Jenže k peříčku mě napadaly samé erotické konotace a ten výjev vpravo mi zase připomínal příští volby. Tak nevím.


...



Teď ta rada pro nás starší (viděno u Víno-klubu) - "raději s Parkinsonem víno vyžbrndat než na něj s Alzheimerem zapomenout". Tak si/se cinkněte a běžte už vod toho webu, vidím vás.
...Čti dál...

Vůně nafty a benzínu od Phila Marlowa

Už jsem delší dobu nenašel na webu autora, jehož texty bych sjížděl měsíce zpátky a pořád neměl dost. A to v tématu, které zase až tak nevyhledávám. Na webu Auto.cz, kde bych to ani nečekal, a kde jsem se už párkrát nacházel, až teď trefil moji pozornost blog GTI.

Nemůžu si to nechat jen pro sebe a tak ať už jste fandové do motorů, sváteční jezdci nebo zatím jen latentně toužící po nějakém miláčkovi silnic, ponořte se do vyprávění ve stylu Raymonda Chandlera a nechte se poučit od profesionála, jak si jít pro nové auto, nebo vy starší se rozvzpomeňte, jak se to dělávalo za dob embéček a žigulíků.

Na dřeň praktické rady jak správně seřídit sedadlo a jak načerpat u pumpy myslím oceníme všichni. Pokročilejší matadoři se můžou pustit do ještě náročnějších kousků - cesta po D1 a předjíždění v kopci.

Citát pro dnešní den:

Můžeš také ale vejít do dějin prodejny tím, že přejedeš technika a koupíš si s sebou i jedno křídlo vstupních dveří.

...Čti dál...

140 znaků je málo aneb Svědek je zpátky

Kdyby jeden bit. Ani 140 znaků mi už nestačí. Mr. Twitter jistě nebyl jediným důvodem mé odmlky, ale s přítelem Facebookem na tom mají slušný podíl. Uvědomil jsem si, že jej používám spíš jako záznamník jednodušších myšlenek, pocitů a citátů, které je škoda nechat zapadnout. Obdivuji přitom mistry tohoto žánru a s gustem doporučuji své oblíbené @matesola, @maxxan, @cermak, @petrkou nebo @zadnadama.

Tihle mají asi nejvíc kousků mezi mými označenými favority. BTW nástroj na podrobnou statistiku tohoto typu jsem ještě nenašel, ale obrácený přehled umí Favstar. Pokud vás tedy zajímá, kdo si uložil jaké vaše twity mezi svoje oblíbené, vyzkoušejte.

Facebook mi k srdci stále moc nepřirostl. Připadá mi spíš jako marketingové kolbiště, na němž se časem díky Pages může rozvinout slušný B2C a C2C byznys. Jaké mám přátele, takový mám Facebook, chcete asi říct. Jenže na rozdíl od Twitteru nejsou na FB spojení asymetrická. A co když přátelé, kterým jsem spojení navrhl sám, moc nepíšou, zatímco nutkavá potřeba updatovat svůj status některých z těch, jejichž návrh na spojení jsem přijal, mi dvakrát radost nedělá?

Častější pobyt v jeho prostředí mi dokonce přestal dělat psychicky dobře. Cítím to nejvíc, když k němu sedám po delší době v terénu erelka. Jo, občas tam objevím zajímavý tip, ale ty (většinou jen rádoby) vtipné a (skoro vždy) povrchní banality tolik bijí do očí, že si říkám, proč raději nejdu dorazit některou z rozečtených knížek. No jo, NIČ (neidentifikovatelná internetová činnost) a prokrastinace, však víme.

A tak se vracím sem, už mi to scházelo. A nevadí mi, že to bude jen pro pár lidí, pokud sem tedy ještě vůbec někdo chodí. Žádné literární klenoty, jen to, co se do 140 znaků prostě nevejde. Odpovědi na otázky, které nebyly položeny. Pár odstínů mezi černou a bílou, které přebývají.
...Čti dál...

Dentazník

Začal to Arthur Dent a s odvahou i poctivostí sobě vlastní pak zdvihl jeho rukavici aKB. Přidalo se pár dalších - v komentářích nebo na vlastním blogu. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem nenašel dostatek důvodů si Dentazník vyplnit.

Pro to udělat si o někom obrázek mi prostě nepřijdou tyhle otázky nějak zásadní. V podstatě jen dvě věci u mě vyvolávají nějaké emoce - Klaus (jako intelektuál nabízející své názory silou břitkých argumentů ANO, jako vysoký politik relativizující morálku a prosazující názory silou své moci stokrát NE) a Gaza (za vlády Fatahu jsem mohl mít různá ALE, s Hamasem nevidím žádné).

Nejzajímavější je asi ta otázka poslední. KOSMOPOLITA, protože zapšklého národovectví vidím u nás až příliš.

Jediný bit nestačí. Přispívá to ke zmatení pojmů, víš? Hlásíme se k nálepkám, ne k podstatě. K víře, ne ke znalosti toho, v co věříme. Kloužeme po povrchu. Říkáme ano/ne tam, kde žádné ano/ne není, anebo tam, kde nechápeme, na jakou otázku to vlastně odpovídáme.

Přesně. Hlavně kvůli tomuhle to sem vlastně dávám. Dávno rozepsaný text, který zůstal zapomenut na lokále. Alles muss raus, jak mi píše Amazon.
...Čti dál...

Nostalgie po dětské chuti

Volný trh a zvýšená konkurence by měly vést k široké nabídce a k pocitu vítězství zákazníka. O to víc v případě prodeje potravin, kde mají mít podle Porterovy teorie konkurenčních sil zákazníci velkou vyjednávací sílu. V českých podmínkách však politici dovolili velkoobchodním řetězcům zdecimovat maloobchody natolik, že jejich vyjednávací síla jim umožňuje diktovat si podmínky, za kterých jsou vůbec ochotni vystavit zboží ve svých regálech nebo jen zanést prodejní položku do katalogu.

V některých řetězcích samooblsuh pak vůbec nejde koupit určitý typ slaných pochutin, v jiných zase určité čokolády nebo sýry. Jeden aby si budoval na Google mapy obchodů, kde dostane svůj oblíbený chleba. Do teď doma teskníme po krpolském Carrefouru s nabídkou baget a sýrů, který nahradilo šedivější Tesco. Ale o tom jsem dnes nechtěl.

Poslední dobou přemýšlím, jaký vývoj prodělaly sladkosti mého dětství. Jak se změnil název, velikost nebo obal. Například Ledové kaštany (mám pocit, že jsou sladší než dřív, což nevím, zda je dobře), Kofila (tady rozhodně plus za atraktivnější obal), Míla nebo máčené oplatky (bývaly jen světlé, tmavé mi sednou víc).

Vzpomínám si však i na další dětské pochutiny, které zmizely. Například Pařížský dezert za 2 Kčs. Čokoládové tyčinky Artemis (chuťově podobné pozdější Margot) se prodávaly v červeném (kokos a oříšky?) nebo modrém (kokos a karamel?) obalu. A nebo úzký dlouhý kvádr tyčinky Havana ve stříbrném obalu (za korunu nebo dvě) - oplatek s osvěžující citronovou náplní máčený v čokoládě.

Vzpomínáte si? Chutnaly vám?
...Čti dál...

Svíce dohořívají

Je to chvíle, kdy se něco děje nejen v lesní houštině, nýbrž i v temnotě lidských srdcí. Protože noc mají i lidská srdce se svými vášněmi, které jsou stejně divoké jako lovecké pudy běsnící v srdci jelena nebo vlka. V lidské noci se skrývají sen, touha, ješitnost, sobectví, chtíč, závist a pomsta stejně jako v poušti orientální noci puma, sup a šakal. A existují chvíle, kdy v lidském srdci není už noc a ještě není den, kdy ze zatuchlých skrýší duše vylezou šelmy, kdy se nám v srdci pohne vznět a v našich rukou se přetvoří v pohyb, který jsme nadarmo vychovávali a ochočovali po celé roky, někdy velice dlouho...

Marně přemýšlím, jak chce tuto útlou novelu Sándora Maraie Forman zfilmovat. Mám před očima vyprávění Salieriho z Amadea, ale stejně mi fantazie nestačí na výběr akčních retrospektiv tak, aby z toho vyšel celovečerní film a na diváka se přenesla síla a složité předivo souvislostí vyvěrající z textu.

Touha být jiný, než kdo a jací jsme: bolestnější touha v lidském srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí a nebo že jsme plešatí a břichatí - ne, musíme vědět, že žádnou odměnu ani pochvalu nedostaneme. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají, anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka.

Otázka pro dnešní den:

Koho z těch dvou starců vlastně měl hrát Sean Connery? Víc by se mi hodil na Konrada, ale jeho postava v knize skoro nic neříká.

...Čti dál...

Sin Nombre

Vítězem první půlky letošních Varů je u mě jednoznačně americký film Caryho Fukunagy. Je neuvěřitelné, že je to teprve jeho debut, protože kamera, střih, hudba i výkony herců (některé prý angažoval přímo z ulice) působí naprosto profesionálně. Nemluvě o silném a gradujícím příběhu na motivy skutečných událostí. Taková je rail-movie o cestě na střeše vlaku za vidinou lepšího života ve Státech.



Režisér (je synem Japonce a Švédky) si po projekci v Puppu ponechal na hlavě svůj slamák a bylo vidět, že by si diskusi nejraději řídil sám a bez tlumočnice. Festivalový rozhovor s ním si můžete stáhnout z oficiálního webu, mě víc zaujala jeho zpověď na Redfordově festivalu v Sundance, kde vyhrál hlavní cenu.

Kdybyste chtěli vysvětlit název filmu, tak Sin nombre se píše na hroby těm, kteří svou cestu ukončili v okolí hranice bez dokladů a beze jména.
...Čti dál...

Co letos uvařili v Karlových

Restaurace Zámecký vrch změnila majitele. V jídelním lístku přibyla ruština a ceny výrazně zúžené nabídky vín se zvedly na dvojnásobek. Nezkušená obsluha u opuštěných stolů ztratila šarm minulých let a vypadá to, že toto skvělé místo - jen pár desítek metrů stoupání od kolonády - zůstane jen nostalgickou vzpomínkou.

Jako by to předznamenalo letošní ročník festivalu. Ještě, že v Charlestonu vaří pořád skvěle a Industry card ponechává stále o něco málo větší šanci dostat lístky na filmy, o jejichž rezervaci se rozhoduje první sekundy ráno po sedmé předchozího dne.

Veřejní nepřátelé (Public enemies) je efektně natočená retro gangsterka podle skutečného příběhu s rychlým střihem a kamerou, která nenechá vydechnout. Jen marně přemýšlím, čím by mohla prorazit hranice svého žánru. Tedy kromě síly pohledu Johnnyho Deppa, kterou má pro své nejvěrnější. Jedna z recenzí to shrnula za mě - nenašel jsem dost důvodů fandit ani prchajícímu zločinci ani pronásledujícímu strážci zákona. S blížící se půlnocí jsem v podstatě čekal na poslední výstřel, abych si mohl jít lehnout.

Německou soutěžní komedii Whisky s vodkou uvedl Macháček odkazem na německý humor, který je mnohdy tak delikátní, že ho ani nepoznáme. Na rozdíl od podobných zkušeností to byl svěží film z vděčného filmového prostředí, při nemž se dalo s chutí zasmát. Ale že by zanechal hlubší stopy nebo snad měl šanci vyhrát nějakou cenu, to snad ne.

Ruští Páskové jsou sympatickým pokusem o muzikál ve stylu Šakalích let z prostředí stalinské Moskvy. Pokud však pro někoho byla Šakalí léta příliš zjednodušující a dobu idealizující, nevím, co by říkal tady. Že by to nejhorší, co můžou napáchat nůžky v rukách zapálených komsomolců provádějících razie na jazzových večírcích zlaté mládeže (která si mimochodem užívá za peníze establishmentu), byly jen ustřižené kravaty, vlasy a punčochy?

Byl by to docela dobrý film, nebýt té závěrečné scény ve stylu "pojďme si, punkeři, rockeři a vůbec všichni undergrounďáci, společně zatančit na bulvár, teď už se můžeme bez obav bavit s požehnáním strýčka Putina". Z toho trčí kalkul všeobjímající návštěvnosti a flirt s režimem, které do žánrového filmu nepatří.

Snad to nepůsobí moc přísně a škarohlídský. Netvrdím, že veškeré filmové dění bylo letos zklamáním. O tom lepším se chystám ztratit pár slov příště. Mimochodem v Richmondu mají pořád ten bezkonkurenční štrůdl se zmrzlinou a pan vrchní stále zůstává filmovým hrdinou, když se vás s úsměvem Oldřicha Nového zeptá, jak jste byli spokojeni, a tasí.

Citát pro dnešní den:

Zkusíte cca 5 filmů, ktere CHCETE. Získáte lístky na jeden. Vemete na dva další, co NECHCETE. Jdete čekat před sál na ty, co jste původně chtěli. /@adamkopp na Twitteru/
A z každých tří, které uvidíte, se vám jeden líbí víc, jeden míň a z jednoho odejdete.

...Čti dál...

Wrong

Přes sklo auta jsem pozoroval provazce vody spojující nebe se zemí a nebyl si vůbec jistý, zda se nacházím na správném místě ve správný čas. Na Pasienkoch bylo mokro a zima. Poprchávání se střídalo s pořádným lijákem a začínalo se stmívat.

Poprvé se nám na gymplu představili Martin Gore a Dave Gahan deskou (takové velké cédéčko, které se rychlostí 44 otáčelo pod hrotem zvukovky) Some great reward. Je neuvěřitelné, že ještě pořád je tak snadné se s Blasphemous Rumours, Lie to me nebo Master and Servant k té době vrátit.

Byla to včera černá mše? Ani ne, spíš takový sociologický experiment, kolik lidí pokročilého věku vydrží dobrovolně stát v dešti a radostně mávat rukama nad hlavou. Přestože se možná narodili do ne úplně správného světa. Jenže je jediný, který máme.
...Čti dál...

Paint it black

To je myslím ta správná muzička pro tyhle barevné dny.

Playing For Change | Song Around The World "Stand By Me" from Concord Music Group on Vimeo.

Reminded/found via Arthur Dent a ChilliJulie
...Čti dál...