Neproniknutelný šmodrchanec sevřených formulací

Od seminářů a konferencí organizovaných ministerstvy nelze čekat vzrušující podívanou. Dnešní akce v Praze nebyla výjimkou.

- Jsem dalek toho slibovat, že budu mluvit krátce. To ředitelé neumějí.

Ale umějí, aspoň většinou. Možná jen ředitelé ministerských odborů s tím mají potíže.

- Děkuji za příspěvek panu profesorovi, to byla sevřená formulace.

Inu, sevřených formulací zaznělo hodně. Aby bylo jasno - v sále sedělo plno chytrých lidí, z nichž většina mluvila k věci. Problémem bylo, že sevřenost scházela programu jaksi v celku. A tak jsme hodně přetékali, přes hodinu.

Přehlídka ztraceného času. Tak nazýval pravidelné porady na VŠ můj kolega. Dnes mě vytrhnul z rozjímání ještě poetičtější výraz, který jsem si hned poznačil - neproniknutelný šmodrchanec. Týkal se diskuse k dílčímu problému, ale přiléhavě charakterizoval celou akci.

Byla doba, kdy jsem jezdíval autem do Prahy skoro ob týden. Teď jsem jel naopak po delší době. Na cestě zpět se mi do přehrávače připletla do jiného obalu omylem vložená kazeta s Čp.8 Jaroslava Ježka. Dojmy už mají pro mě jinou barvu než kdysi, ale pořád jsou silné. Ta naléhavost, opravdovost, srdce na dlani jsou odzbrojující.

Citát pro dnešní den:

Jak svět se kolem otáčí
Tak se mnou život točí
A nemůžu se přiblížit
Vždyť víš, že to není možný
Vždyť víš, že to není možný
/Jaroslav Ježek, Malé přání/

...Čti dál...

Vladimír Mlynář

V době, kdy české soudy vzdaly možnost obvinit agenta Minaříka za teroristický útok na Svobodnou Evropu, čekal Vladimír Mlynář a s ním nemálo dalších přes tři měsíce na zdůvodnění absurdního rozsudku, který málokdo pochopil a kterým ho soudkyně Slepičková (zatím nepravomocně) odsoudila k pěti a půl rokům nepodmíněně. Obhájce Tomáš Sokol dnes podal odvolání.

Ironie osudu tomu chtěla, že se moje tři osobní setkání s VM moc nepovedla. Poprvé jsem s ním měl možnost osobně mluvit při náhodném setkání ve foyer hotelu Voroněž o přestávce jedné invexové konference. Byl tenkrát čerstvým ministrem a hlásila se k němu jistě spousta rádoby sympatizantů s naléhavou představou, co by se mělo. Nechtělo se mi proto přidávat ke smečce jako další z chytrých rádců.

Podruhé jsme spolu seděli v diskusním panelu jedné pražské konference a protože otázky z publika vázly, uposlechl jsem pobídky moderátora k aktivitě a zeptal se pana ministra, zda můžeme čekat v souvislosti s informatizací státní správy snížení počtu zaměstnaných úředníků, jak to v té době ohlásil jeho britský protějšek. Z jeho reakce jsem překvapeně pochopil, že to bere jako příliš útočný dotaz, a bránit se ho z publika ujal jeden z nejzasloužilejších manažerů českých IT firem. Asi měl pocit, že když na ministra informatiky budeme hodní, oplatí to podporou infoprůmyslu.

Potřetí jsem měl v plánu VM přivítat a pozvat k úvodnímu slovu na konferenci naší firmy. Bohužel jsem to ráno řešil zdravotní potíže takového rázu, že mě musela zastoupit kolegyně. Nevím, zda to bral jako nezdvořilost nebo dokonce už známku nevraživosti.

Kdybych se s Vladimírem Mlynářem ještě setkal, řekl bych mu, že byl pro mě jedním z mála politiků posledních let, kterých si mám proč vážit. Žili bychom v divném státě, kdybych ho kvůli tomu musel navštívit na Pankráci.

Citát pro dnešní den:

Napadený rozsudek byl vyhlášen 24.1.2007 a doručen 7.5.2007, tedy po více než třech měsících. Přitom lze předpokládat, že na rozdíl od účastníků trestního řízení již minimálně v hrubé kontuře musel mít soud představu o tom, k jakému závěru dospěje a z jakých důvodů. Výzvou, doručenou 17 dní po doručení rozsudku, ukládá klientovi, resp. jeho obhájci, aby do pěti dnů odůvodnil odvolání proti zmíněnému rozsudku. /Z textu odvolání/

...Čti dál...

Kolej Yesterday

Na pátém nástupišti brněnského nádraží stojí do 3. června dva vagóny Leica Gallery Praha. Po kolejích přijela výstava fotek Wima a Donaty Wendersových z filmů Million Dollar Hotel a Buena Vista Social Club. Možná si někdo vzpomenete na další Wendersův film - Paříž, Texas. Jeden z těch nenápadných, na které se však nezapomíná.

Temperamentní hudba a fotky z Kuby mi ve vlaku také připomněly The Lost City - evropskou premiéru Andyho Garcii z loňských Varů. Čekal jsem, že vzbudí v distribuci větší ohlas, ale bohužel zapadl. Přitom by hudební film s tak silným příběhem, ve kterém český divák jistě objeví podobnosti nikoli náhodné s naší nedávnou historií, mohl ve střední Evropě zaujmout. Zvlášt ty, kteří nosí Che Guevaru na tričku.

Výstava ve vlaku je mimochodem výborný nápad. Dveře jsou tentokrát otevřené a přehrazené perforovanou deskou, což dohromady s klimatizací dává šanci k důstojné prohlídce i v parném létě. Zavilí fotofandové si navíc můžou u vchodu prolistovat knížky, které se běžně v obchodech nevyskytují. Nehledě na mobilitu takové výstavy je starý vagón stylovým místem pro tichou návštěvu starých časů.

Příští rok můžete viset ve vagónech také vy. Tedy vaše dílo. Do projektu LGP nazvaného Každý z nás je umělec může kdokoli poslat svoje fotky k tématům Moje rodina, V jakých artefaktech žiji a Moje město. Uzávěrka je v půlce prosince.

Verše pro dnešní den:

Now you hurt somewhere
They won’t find a bruise
You’ve been learning to walk
In those dancin’ shoes
/Bono, Dancin' Shoes, hudba k filmu/

...Čti dál...

Něco zmizelo

Už nejsme děti. Zvykli jsme si časem na smrt jako zásah vyšší moci, jako na připomínku toho, že naše možnosti rozhodovat o životě mají svoje hranice. Máme za sebou smrt babiček a dědečků, někteří z nás i jednoho nebo obou rodičů. Ale říkáme si, že ještě nejsme sakra ve věku, kdy odcházejí vrstevníci.

Ještě hůře se přijímal fakt, když umírá blízký kamarád, kterého nepostihl úraz ani dlouhodobá nemoc, který žil tak nějak obyčejně a přece po svém jako my všichni. Možná i my nosíme v mozku roznětku, kterou odpálí přistání letadla nebo jen kýchnutí, a raději o ní nechceme ani vědět.

Já vím, síly dobra jsou omezené, i andělé zmohou jen drobné laskavosti. Ale stejně je mi líto, že už jsme nestihli ten domluvený "italský" večer s Montepulcianem a fotkami z Benátek, Toskánska a Říma. Tys vždycky Itálii miloval, já ji vzal na milost až letos. Vždyť scházely jen čtyři dny.

Neubráním se kaleidoskopu vzpomínek, ty mizero. Na naši první studentskou programovací zakázku, silvestry v Rudici, na všechny ty noční diskuse, které nikam nevedly, na večerní squashe, pře o chuti vín, správný timing striptýzu a zeleň na náměstí Svobody. S kým budu chodit na golf, až mi nohy odmítnou běhat?

Tak ať Ti tam aspoň nalévají dobré pití a občas přidají i doutníček. Budeš mi chybět, Romane.

Bez veršů a citátu pro dnešní den.
...Čti dál...

Cizincem ve vlastním městě

Má první zkušenost s brněnskou muzejní nocí je veskrze pozitivní. Byla přátelským pohlavkem, jak málo znám město, kde žiju.

Moc jsme toho nestihli, ale to na dobrém pocitu z celého večera nic nezměnilo. Nevyšel čas např. na loučemi osvětlenou cestu ke Špilberku a na malbu podle fotografií za zvuků human beat boxu v kavárně vedle HaDivadla. Po dlouhých letech jsem však zavítal do Mahenovy knihovny a v první galerii jeho atria měl možnost zblízka zažít Voskovcovy písničky ve stylových šatech s čelenkami a boa.

V Paláci Šlechtičen vidět výstavu o designu 60. let s frontovými výkřiky typu "Jéé, tohle jsme přece měli doma" a s kouskem slibného koncertu na nádvoří. Poprvé se dozvědět o Muzeu romské kultury na Bratislavské. Kdo by řekl, že se dá jít o půlnoci do brněnského Bronxu a že se nám tam bude u praskajícího ohně tak líbit.

Večer jsme stylově zakončili koktejly v Aloha baru s nočním folklórem. To když zlatá mládež přiměla pokřikem "Hej mistře basů, pojďte, zaplatíme" kolemjdoucího basistu s houslistou a okrojovanou děvčicou k pouliční produkci teskných moravských hitů. Vzhledem k tomu, co ten večer už asi vypili, nehráli, pravda, nejjistěji. Zvlášť mistr basů byl rád, že se má o co opřít. Přesto nás to rozezpívalo všechny a muzejní noc tak byla na Kozí důstojně zakončena ještě před tím, než rozespalí zvědavci z otevřených oken možná zavolali městskou policii.

Foto a záhada pro dnešní den:

odkud a proč se bere voda na střeše atria Mahenovy knihovny

...Čti dál...

Na okraji

Okraj, periferie. Obvykle to má negativní nádech něčeho nezajímavého nebo dokonce špinavého, pololegálního, co je mimo hlavní pozornost, hlavní proud zájmu.

Mám už delší dobu rozečtenou knihu The Long Tail, která se zabývá ekonomickou teorii o tom, že v době Internetu, personalizace a zanedbatelných nákladů na skladování a distribuci digitálního zboží se vyplatí uspokojovat i zákazníky se sebeobskurnějším vkusem, jejichž agregovaná poptávka je již významná. Někdy může zaměření na tyto skupiny zákazníků a produktů, např. menšinových žánrů u prodeje CD/DVD (v grafu poptávky se nacházejí až úplně na konci křivky, která mírně a dlouho klesá k nule, proto ten dlouhý ocas) být úspěšnější strategií než uspokojování masové poptávky hlavního proudu, kde je největší konkurence.

Aplikovat tuto teorii na zboží a zákazníky, které nejde obsloužit elektronicky, by bylo cestou k podnikatelskému krachu. U osobně poskytovaných služeb, např. konzultantů, pak holým nesmyslem. Záleží však, jaký zájem sledujeme. Zda pouze ekonomické parametry nebo uspokojení z lidí, se kterými se chceme stýkat.

Nejen spotřební elektronika (vemte si kapesní počítače nebo oblíbené mobily bez foťáku a barevného displeje), ale i média a v nich prezentovaná kultura se čím dál více zaměřují na masového konzumenta. Ti jiní, na okraji, je tolik nezajímají. Spíše čím dál tím méně, přičemž hranice "okraje" se rozšiřují s tím, jak masmédii všemožně propagovaný hlavní proud roste na křivce do výše.

A tak pro sebe nejzajímavější věci nacházím nejčastěji na okraji. Ať už jde o čtení v blogosféře, filmy na festivalech, lidi v malých komunitách. I já se tak stávám člověkem úzkých menšin, jsem zatlačován na periferii. A nakonec proč ne, když mě nabídka hlavních proudů přestává bavit i být užitečná. Stojí to možná více úsilí najít si to svoje, ale odměnou jsou zážitky s lidmi, které bych jinak těžko našel. A toho si začínám vážit nejvíce.

Myšlenky pro dnešní den:

Mohl by to být i název pro tento blog. Neškodné poznámky na okraji.
Normální, rovný a dlouhý ocas je vůči anomáliím neúplně dominantní. To jsem nepochopil, ale zní to hezky.

...Čti dál...

Andělé všedního dne

Lidské předtuchy nejsou než pracovní nekázeň andělů. Nesmíme si myslet, že můžeme věci měnit. Drobné laskavosti, to je naše maximum. Síly dobra jsou omezené.

Pokud ještě rozumíte tomu, jak jste kdysi mohli někoho milovat, jste pořád zamilovaní. Vyhaslá láska je vždycky k neuvěření.

Bůh není, že ne? Samozřejmě, že ano. Záleží pouze na tom, jaké mu dáme jméno. Jaké mu dáváš ty? Laskavost. Ne láska?

Užij si každý všední den. Štěstí je čas.

O nás všech, jejichž čas je dávno vyměřen, ale přesto se chováme, jako bychom tu měli být věčně. Stojí na přebalu a já se potichu rozhlížím, abych nepřeslechl šustot křídel. Věděl bych, kam je teď poslat.

Citáty pro dnešní den:

Andělé všedního dne, Michal Viewegh

...Čti dál...

Roma IV

Do čtvrtého a posledním dílu o Římě už jen pár tipů a střípků, které se zatím nevešly...

Piazza del Popolo
Obrovské a dokonale symetrické náměstí s egyptským obeliskem a čtyřmi kašnami uprostřed má dost prostoru pro odpočívající, předvádějící i procházející. Na jeho východní straně se zvedá pahorek Pincio s romantickým výhledem. Tady nahoře začíná komplex parků a zahrad Villa Borghese, o tom už byla řeč.

Z jižní strany náměstí lze dojít ke Španělským schodům nebo po obchodním bulváru Via del Corso k náměstí Piazza Navona (pro někoho nejhezčí místo Říma, nám zůstala bohužel pod lešením skryta Fontána čtyř řek) a k Pantheonu (geniálně jednoduchá stavba s jediným oknem, pardon dírou, ve vrcholu kupole). To už je historické centrum města s největší koncentrací turistů a s nejatraktivnějšími restauracemi.

Gianicolo aneb Janikul
Nepatří mezi sedm historických pahorků, ale vede přes něj příjemná procházka mezi Vatikánem a Trastevere - kolem parků a majáku s pěkným výhledem na panorama města. Pomník Giuseppe Garibaldiho připomíná zdejší bitvu mezi jeho oddíly a Francouzy. O kus dál má hrob i zajímavou sochu jeho manželka Anita - cválající na koni, v jedné ruce dítě, ve druhé pistoli.

Ulice čtyř fontán
Nakonec už jen maličkost. Na křižovatce s Via del Quirinale je ve výklenku každé rohové budovy fontána s pololežícím bohem nebo bohyní. Jeden z nich patří San Carlo alle Quattro Fontane - malému nenápadnému kostelu s nádhernou oválnou kopulí. S trochou štěstí tam můžete postát v tichu úplně sami.

Co jsme neviděli a zbylo na příště?
Například Andělský hrad zevnitř, tržiště Campo de Fiori, Via Appia Antica, EUR (futuristická čtvrť zbudovaná Mussolinim pro neuskutečněnou světovou výstavu) a mnoho dalšího, na co si teď nevzpomínám nebo o čem nevím. Nechám si však poradit.

Fotky pro dnešní den:

kupole kostelů sv. Anežky na Piazza Navona a San Carlo, oba od Borrominiho.

...Čti dál...

Dobrá světla III

Druhý fotokurs IDIF, který jsem si dnes dopřál, mi zase ukázal, jak užitečnou školou jsou diskuse nad vlastními a cizími chybami a inspirace jinými místy, zkušenostmi a přístupy. Nemluvě o tom, že je příjemné občas potkat nové lidi z úplně jiného mikrosvěta, než na jaký jsme zvyklí. Pět čerstvých portrétů dávám na Flickr a k předchozím tipům na fotoweby a fotogalerie sem přidávám tři zajímavosti.

Zlatý řez
patří k základům fotografické kompozice. Někteří si na něj vzpomínají ze školy nebo o něm četli třeba v Da Vinciho kódu. Diplomka Ivety Nagyové vám jej osvětlí z hlediska matematiky, biologie, umění i mystiky.

Brněnská hvězdárna
má jednoduchou doménu a bohatý web. Najdete tam také každou minutu obnovovaný pohled na Brno, kompletní panorama a nevšední fotky z kupole hvězdárny.

Abeceda
je jedním z kreativních fotografických cvičení pro nás začátečníky. O co jde? Úkolem je jednoduše nafotit písmena abecedy. Tedy najít je v liniích, tvarech a věcech kolem nás. Docela mě to láká. Prozatím sem dávám tipy na tři pěkné kompletní sady - Bitovodův fotoarchiv, Štěpán Obdržálek a Hynek Bakstein.

Fotka pro dnešní den:

Modelka Helena z portrétního kursu IDIF. To povedené je její zásluha, chyby jsou moje.

...Čti dál...

Roma III

Do třetího pokračování vybírám naopak tři místa, která jsou v průvodcích na předních stránkách a opomněl by je jen málokdo. Budete se u nich tlačit s mnoha dalšími turisty, ale prostě nejde odjet z Říma a nevidět je. Ne kvůli tomu, abyste mohli dělat ramena na svoje známé, ale protože jsou to opravdu výjimečná architektonická díla a zažít je na vlastní oči patří k základnímu vzdělání.

1. Náměstí svatého Petra
ve Vatikánu je skutečně impozantní. Pokud se postavíte na vyznačené středy elipsy, můžete si ověřit, že Berniniho sloupy jsou v zákrytu a jeví se, jako by stály jen v jedné řadě. Vystát několikahodinovou frontu na Sixtínskou kapli a na pohled ze střechy chrámu svatého Petra se nám nechtělo, aspoň je důvod se vrátit. Prostory Vatikánu mimo náměstí a muzea jsou neveřejné, dá se jen předem objednat organizovaná návštěva s průvodcem. Doporučuji projít se náměstím i za tmy.

2. Koloseum
Příliš profláklé? Moc lidí? Ano, přesto stojí za návštěvu. Unikátní architektonický počin své doby. Systém chodeb prý umožňoval usazení diváků během 10 minut. Svou kapacitou 50-60 tisíc by měl dodnes inspirovat architekty sportovních stadionů. Přes značnou zchátralost lze vidět zbytky podzemních prostor, kudy se pohybovali soutěžící a kde se skladovaly kulisy a všechno to gladiátorské nádobíčko. Přesun těžkých zvířat a dalších rekvizit na kladkách z podzemí na plochu je demonstrován na vystavených modelech.

3. Fontana di Trevi
Zde se točila kultovní koupací scéna z Felliniho Sladkého života. Obrovské barokní fontáně dominuje bůh moří Oceanus, který se projíždí na lastuře tažené dvěma mořskými koňmi. Dílo Nicola Salviho jako by vyrůstá ze sousedícího renesančního paláce, tak umně navazují skalnaté útesy na zdivo. Pozor, za světla i tmy obležené davem lidí a neodbytných prodavačů hraček.

Fotky pro dnešní den:

jsou patrné z textu

...Čti dál...