Coubertin vs. Páni pěti kruhů

Jsou dva možné přístupy k nedemokratickým a autoritářským režimům, které porušují lidská práva. Jeden považuje za efektivnější cestu ke změně poměrů maximální izolaci dané země a omezení spolupráce s její vládou. Druhý sází na to, že účinnější je otevírat co nejvíce informačních kanálů pro obyvatele a umožňovat maximum kontaktů s vnějším světem, které povedou k postupnému uvolňování a větší svobodě.

Netroufám si tvrdit, zda lze některý z nich označit za jednoznačně úspěšnější. Záleží jistě na momentálním kontextu. Každopádně vůči Číně se používá ten druhý způsob. Všichni víme proč - globální ekonomickou mocnost nejde jednoduše ignorovat. Zašlo se dokonce tak daleko, že se jí svěřilo pořádání olympijských her, které jsou - ještě stále - spojeny s holdem humanitě a mírovému soužití národů.

Argument Mezinárodního olympijského výboru pro volbu Pekingu (ať už byl míněn upřímně nebo ne) jsem pochopil tak, že čínská veřejnost bude mít prostřednictvím OH kontakt s tisíci sportovci, novináři, turisty atd., kteří budou místní pravdivě informovat o vnějším světě a přinesou nezávislé svědectví.

Ta příležitost je stále ve hře. Pokud tedy MOV a národní OV nezakážou sportovcům a ostatním členům delegací svobodně vyjadřovat své názory a veřejně poukazovat na dodržování lidských práv. Sledujme pozorně české politiky a sportovní funkcionáře (zvlášť předsedu českého OV, který tolik stojí o pořádání OH v Praze). Všímejme si i našich sportovců, zda je bude v Pekingu zajímat jen to, kolikátí se umístí.

Nepochybuji o tom, že tyto OH budou přelomové. Nemyslím ani tak na to, zda významně stoupne podíl rekordů dosažených s pomocí nových technologií typu podpůrných farmak nebo aerodynamických dresů a plavek. Nechci se ani posmívat nebo litovat dětí, které pravděpodobně získají pro pořádající zemi řadu medailí v gymnastických soutěžích. Spíše budu zvědav, zda si olympiáda ještě udrží aspoň špetku původních ideálů a nebo se již definitivně stane pouhým byznysem.

Citáty a odkazy pro dnešní den:

Na ministra školství Ondřeje Lišku se zlobí čínská vláda. Dokonce zrušila jeho úřadu pracovní cestu s odůvodněním, že nechal z oken svého úřadu vyvěsit tibetskou vlajku.
Tibet, stádo a komunismus (Václav Klaus)
Jak vzniklo logo olympiády v Číně

...Čti dál...

Animatrix v biplexu Art

Máte rádi kreslené filmy? Co si takhle dát před spaním kreslený Matrix? Ve středu 26.3. od 21.30 ještě můžete stihnout třetí DVD projekci v Malém sále brněnského kina Art. K vlastní spokojenosti jsem vyzkoušel čtvrtou řadu. Když si sednete tam, nikdo vám nebude při sledování Trinity dýchat na záda.

Animatrix tvoří devět epizod, z nichž čtyři vznikly podle scénáře bratrů Wachowských. S každou z nich si pohrály - v jiném žánru a jinou vizuální technikou - špičkové japonské a americké týmy. Některé přímo navazují na pasáže z hrané (no, však si rozumíme) trilogie.



Citát pro dnešní den:

Od března ... se z kina Art stává nefalšovaný multiplex, tedy vlastně biplex. ... I na nějaký ten zákuseček ke kávičce ve foyer jistě zbude chvíle a naproti přes ulici máme drogerii a sámošku. To už je skutečně jako v Olympii, ne? Parkování na chodníku před kinem za pouhých 500 Kč na celý večer a pokud to ukecáte, platíte dokonce jen 300 za tu nezbytnou demontáž uzávěru.

...Čti dál...

Dobrou chuť

Také si užíváte boom foodblogů? Čtu je stále raději. Cuketka s Matesolou, Jižním svahem a GurmetKlubem začali pořádat gastronomické swingers party a lačnící čtenáře masakrují detailní fotodokumentací. Pan Sklenička zase láká na tekuté hrozno z Francie, Rakous i Moravy a z Brna se ještě přidala ostrá ChilliJulie. Dnes se také svezu na chuťové vlně.

Před dvěma týdny jsem byl pracovně na skok v Toledu (pár fotek z večerní mikro-tour) a asi jako odškodné za nezáživný pracovní program mi byl dopřán výjimečný gastro zážitek. S mou chuťovou pamětí těžko tvrdit, zda to bylo nejlepší menu, které jsem zatím jedl, každopádně však mělo k němu blízko.

Konalo se v restauraci Bodega (nic honosného, jen útulné místo s původním nábytkem a prvotřídní kuchyní) a naši suitu obsluhoval také jeden Čech. Dříve prý působil v pražské Les Moules a do Španělska odešel za svou láskou.

Foťák zůstal v šatně a tak se musíte spokojit jen s naskenovaným meníčkem. Mezi chody mě doprovázelo plnokrevné Tempranillo a mým favoritem byl asi hned ten první předkrm.

Dobrou chuť, pokud právě večeříte :)

Dodatek k meníčku z 22.3. Grouper (první hlavní chod) není podle slovníku jen účastník skupinového sexu, ale také kanic - ryba žijící v západoindických a australských vodách. Byla výborná.
...Čti dál...

Přísliby štěstí

To, co nás nejvíce drtí, jsou naše ambice. Nic nám není dost, nic nám nestačí. Vždycky chceme více, alespoň o trochu. Proto jsme nešťastní: z drobností, jež nám chybí, stavíme koncentrační tábory marnosti, do nichž se dobrovolně zavíráme, abychom mohli inhalovat plyny sebelítosti a sebedestrukce.

Zase tu cituji Talking to myself. Jeden z mála v mém blogrollu, kdo v tomto čase o sobě dává častěji vědět. A píše zatraceně přesně. Právě jsem dočetl Houellebecqovy Elementární částice a jako by to odtud vypadlo. Ale vždyť by měl být podle všeho ještě mladý a plný síly i odhodlání. Jak může mít ve svém věku takové pocity?

Nevíme, zda je lepší druhými, jež žijí jinak než my, opovrhovat, či se jim smát, a stejné pocity ale přitom chováme k těm, kteří jsou na tom stejně jako my. První, čeho si člověk na druhém všimne, je to, co druhému chybí, nebo čeho je navíc.

Další přívlastek: 21. století je stoletím negativismu. Nevnímáme pozitivní, raději se soustředíme na chyby. Najdeme-li je – a my je najdeme vždy – je to jen znamení toho, že je to málo. Zase je něco špatně.

Vášeň si nás vždy dokáže podmanit: protože je tak moc vzdálena od rozumu. Rozumem toužíme po vášni, protože víme, že nám poskytne něco, na co budeme vždy vzpomínat, ale stejně tak se rozumem vášni bráníme, protože nám většinou začne brát to, co už máme, a co nechceme ztratit. Když nepodlehneme, vyčítáme si to. Když ano, tak taky. Řešení neexistuje: protože i to zřejmé a jediné východisko, které každého napadne a které každý tolikrát zkusil, tj. nedat příležitost, vlastně řešením není: rozum ho nabízí – ale podvědomě se mu přitom brání.

Chlape, měl bys více psát, nejen na blog. Řežeš chirurgickými tahy a hluboko v očích musíš mít celou věčnost.

Jsme osamocené ostrůvky sebe sama v oceánu velkoměst a krajin odumírajících postupující zástavbou. Žijeme na vlastním čtverečním metru a nikdo další se k nám nevejde, stejně jako my se nevejdeme k někomu dalšímu; a pokud snad, tak jen na chvíli, dočasně – chybějící prostor nám najednou začne vadit, naše pohledy začnou těkat v minulosti i kolem nás, a svoboda začne mávat přísliby štěstí. To jediné, co naše štěstí tvoří, jsou totiž jeho přísliby. Jednou tam pojedu. Jednou to zkusím. Jednou se polepším. Jednou to naleznu.

Citát pro dnešní den:

Nestojím o to zbavit se svých depresí. Je to jediný stav, kdy mám použitelné nápady. /Petr Koubský/

...Čti dál...

Kuře za stovku. V hodinkách.

Utratil jsem dnes v Bontonlandu osm stovek za cédéčka. Pro někoho asi holá magořina, když se dnes dá skoro všechno zadarmo stáhnout. Jenže já si nejsem jistý, zda by se mi to všechno chtělo hledat a zda bych to nakonec vůbec sehnal. A taky rád za takové skvosty české pop-music zaplatím. Odhaduji, že jedna skladba mě vyšla průměrně na čtyři koruny, a to mi přijde jako dobrý obchod.

Vladimír Mišík, Jan Spálený, Jasná páka, Stromboli, Yvonne Přenosilová, Dan Bárta. Výprodej slavných alb z komínků na paletě v rohu prodejny. Včetně Kuřete v hodinkách, některými považováné za naše nejlepší rockové album historie. Jednotná cena 99, dvojCD za 149. Zvonění na časy? Vymetání skladů a přechod na online prodej?

Připadal jsem si s tím balíčkem trochu nepatřičně. Za tato alba se na poloilegálních burzách dávaly minimálně desetiny měsíčního platu (běžné LP přitom stávalo před revolucí 44 Kčs), mezi deskami v bytech zaujímala posvátná místa. Teď jsou spotřebním zbožím a prodávají se po kilech. Z regálu ve výši očí na to shlíželi věčně zelení Michal David a Dalibor Janda, ocenění trhem asi na trojnásobek.

Citát pro dnešní den:

Můžete mě vidět vzlykat, slyšet mě, jak spustím křik
/Vladimír Mišík, Sladké je žít/

...Čti dál...

Čas povrchnosti

21. století je stoletím povrchnosti. Vše je jen naoko, veškeré hodnoty hnědnou a kazí se jako zahnívající ovoce na paletách asfaltových překladišť velkoskladů, a když už se člověk rozhodne a chce věřit, nalezne jen Potěmkinovu vesnici prázdných slibů a slov, pár dřevěných trámů čerstvě přetřených nánosem jásavé dokonalosti, které ale po prvním prozkoumání odkryjí rozbité a polámané střepiny minulosti, slabosti a nedostatku odvahy. Pohříchu, nejsem v tomto jiný; jsem polámaný jako ostatní.

Technologie nám umožňují mít všechny blízké okolo sebe, ale ve skutečnosti nás od sebe vzdalují. Nic nemá váhu, protože vše je jen otázkou několika vteřin či minut. A všeho je tolik. Nechceš? Nemusíš, jdu dál...

Happiness delayed, love cancelled, depression on time. Všude okolo je až příliš mnoho náhražek. A příliš málo skutečnosti.

Text na jednom ze dvou mi nejbližších blogů - Talking to Myself - je přesný a ostrý jako žiletky (vážně, hodilo by se pustit si k tomu ty Topolovy a otočit volume doprava). Tři týdny tu čekal, až bude víc klidu, až přijde nějaký další impuls. Dnes se objevil, shodou okolností na tom druhém z blogů - IdéesFixes. Asi je něco ve vzduchu.

Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se.
...Čti dál...

Na jih od hranic, na západ od slunce

Jednou, když jsem tak svíral volant ..., mě naráz napadlo, že tohle snad už ani nejsem ani já. Že žiju život, který pro mě někdo vymyslel, na místě, které pro mě někdo vytvořil. Jak moc ještě vůbec jsem sám sebou, a kdy už jím být přestanu?

Ta knížka mi připomněla Leeho nejnovějšího film Touha, opatrnost. Snad kvůli východoasijské uzavřenosti a rafinovaně pomalému tempu vyprávění. Jako by ani tolik nezáleželo na tom, co postavy říkají. Důležitější jsou jejich pohledy a gesta. Zastavený čas osudu na působivých fotografiích, kterých je film plný. I v Murakamiho knize si je lze najít. Např. těch se stopami rtěnky a melancholickým deštěm odnášejícím naše vzpomínky.

- Když tak pořád a pořád, den co den, vídáš slunce vycházet na východě, putovat oblohou a klesat k západu, něco v tobě nakonec praskne. Necháš nářadí ležet na zemi a jen jdeš a jdeš, pořád na západ. Na západ od slunce. Den za dnem jdeš jako posedlý, bez jídla a bez pití, až nakonec padneš na zem a umřeš.

- A já si pořád myslela, že na jih od hranic musí být něco mnohem lepšího.
- Na jih od hranic jsou jen samá možná.

Citáty pro dnešní den:

Na jih od hranic, na západ od slunce (Haruki Murakami)

...Čti dál...

Co si píšeme

Letos se stala knihou roku Korespondence Voskovce a Wericha, loni
Magorovy dopisy Jirouse. Po Dopisech Olze teď vydali Havlovi také korespondenci s Františkem Janouchem. Můžete si přečíst knížky sestavené z dopisů Kafky, Škovoreckého, Dorůžky, Masaryka nebo Boženy Němcové. Ale nejde jen o korespondenci slavných.

O tomto víkendu jsem strávil přes hodinku nad čerstvě nalezenými dopisy nebožtíka otce, které psal a dostal před 20-30 lety. Četl jsem si nostalgicky šustící stránky s již vybledlou černí psacího stroje nebo ty psané ještě rukou a přemýšlel, jaké stopy po naší komunikaci s nejbližšími zbudou po nás.

Najmou si naši potomci pololegální hackerské agentury, aby se pokusily vydolovat z hard disků naše maily? A jak si povedou? Řekl bych, že ty nejlepší budou muset zaměstnávat (ale kdepak, to by si myslel jen Škromach) spolupracovat s experty seniorského věku - s pamětníky již nepoužívaných formátů a systémů s názvy jako Doors ("ne, ale je to nějak podobně, tohle prý byla dědečkova oblíbená kapela," budou si manažeři plést vzpomínky svých otců) a se sběrateli dokumentace k systémovým udělátkům naší doby.

Ty nejhezčí texty se však asi nedochovají. Nebo kolik lidí si kopíruje milostné esemesky při výměně mobilu za nový model?
...Čti dál...

Freud, kam se podíváš

Konec roku skýtá příležitost navštívit vzdálenější příbuzné a vyměnit na chvíli zadýchaná města a městečka za klidněji dýchající městyse, vesnice a vesničky. U štamprle slivovice dostávají pojmy jako kvalita připojení nebo antivirová ochrana docela jiný význam. Místo technických hraček se více probírají vztahy. Sousedovic, starostovic i ty rodinné.

"Myslíš našu Kačku?" dostal strýc upřesňující otázku. Cosi jsem právě kutil poblíž, ale ten zvukový vjem mě vytrhnul z konání a přiměl ke zkoumavému pohledu. Nevím, na co právě myslel strýc, ale teta to určitě myslela dobře.
...Čti dál...

Básníkův bolestný boj

Bratra Bedřicha burcuje budík béžové barvy. Bum, bác - bije bazmek bačkorou bosý Béďa. Bezradný bez brýlí. "Brr, brutální buzení," běduje. Brzy bude brzdit bus.

Balí batoh - boty, bundu, bankovky, bumážku. Bude betelnej borec bumbající basy brandy. Bazény, bary, bordely, boží babáči. Bezva. Bude brát brebentící Boženu? Bezesporu blbost.

Bílý bus bere benzín. Brno, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, bez bariér brázdí Bulharsko.

Bleskově brzdí, bliká. Bouračka, bomba, bolševici? Banální blamáž. Brunátný Bedřich bezhlavě blije biologickou bryndu. "Ba, ba, boršč, biftek, bábovka, barevné brambory," blábolí. Bizarní bufet. Bezvědomí.

Bájícího Béďu budí bdělá Božena bez blůzy. "Bláhový bambulo, břídile, budižkničemu," bije bolavou bradu. "Bav bulící bejby, ber buldočka Broka, běž brigádničit," bručí bodrá Božena. Beznadějný boj.

Bedřich bere brýle, batoh, brožované básně barda Baudelaira. Bez bázně běží bytem, břichem bourá bronzového berana. Bilancuje. Běda bláznivým básníkům, bujarým bytostem!

Dovětek pro dnešní den:

Nevkusné, co? Původně to mělo směřovat jinam, jenže slova vedou sama. Však si to zkuste.
Počato při nočním čekání na barcelonském nádraží a letišti.

...Čti dál...