Když jsem publikoval předchozí post, byl to na tři dny přesně rok, co jsem si začal se Svědkem. Byl zároveň stým v pořadí, to tedy vychází průměrně asi na dva zápisky týdně. Co mi to dalo a vzalo? Čas na rekapitulaci ztrát a nálezů.
1. V hlavním smyslu autoterapie splnil blog svůj účel. Získal jsem určitý odstup od minulosti, snad i určité zvnitřnění a zklidnění. Psaní je sebekultivující, pojmenování událostí okolo nás je pomůže lépe pochopit, utřídit si myšlenky. Chtěl jsem si také zkusit psát jinak a o něčem jiném, než jsem byl zvyklý.
2. Blogerský svět je relativně malý, aspoň v českých končinách. Počty komentářů často klamou, pocházejí většinou od těch samých spřízněných duší, co si samy píšou blog. Z čehož vyplývá, že kdo komentuje aspoň pod svou přezdívkou, jeho blog si brzy najdou. A najdou si jej i neblogující, u kterých jste to nečekali.
3. Ti nejzajímavější blogeři (a jejich podíl přirozeně dosahuje řádu promile) jsou výjimečně inteligentní a lze je bez nadsázky považovat za elitu. Na druhé straně drtivá většina z nich pracuje v IT odvětví nebo v IT profesích, což - suše řečeno - do značné míry zužuje sociální pestrost blogerské komunity a odděluje ji od běžné populace (a to má svá plus i mínus).
4. Osobně jsem se setkal zatím se dvěma oblíbenými blogery a obě setkání - ačkoli každé jinak - byla velmi příjemná (není asi náhodou, že ani jeden z nich není typickým představitelem IT světa). U další(ho) z oblíbených jsem zjistil, že se vlastně pracovně známe už léta, a obě identity se tak spojily.
5. I když se to možná bojíme přiznat, blogování vytváří závislost. Po čase začne autor cítit určité závazky - k těm, co ho čtou (zvlášť, je-li to reciproční vztah), i k sobě a dostavují se skoro až výčitky svědomí, když delší dobu nepublikuje. To by měl vzít v úvahu každý, kdo s blogováním koketuje a má špetku odpovědnosti.
6. Osahal jsem si většinu funkcí Google Bloggera a to se mi bude určitě hodit. Pořád si pohrávám s myšlenkou psát v angličtině. Za prvé bych se v ní více pocvičil a za druhé by to byla cesta k širšímu publiku (což ovšem stále nevím, zda chci).
Na začátku jsem si řekl, že zkusím rok a pak uvidíme. Pár dní jsem teď váhal, zda a případně jak psát dál. Teď vím, že ještě nějakou dobu bude Svědek pokračovat, bude to však jiné.
Citáty pro dnešní den:Je to běžnější než tušíš - tahle rozporná potřeba být sám, ale mít při tom společnost - odloučit se od lidí, ale nebýt úplně zapomenut - chtít být na opuštěném ostrově, ale tak, aby se někomu dalo něco zakřičet na jiný opuštěný ostrov. Je to takové mnišské směřování, hledáme klášter.
Ty prostě chceš svědka, člověka, který ví. Archiváře své existence.
Svědek se může objevit, když to budeš nejméně čekat. ... Učitel se objeví v okamžiku, kdy je žák připravený. Jenže svědka nenajdeš jen proto, že ho potřebuješ, Přece si sám uvědomuješ, že nutně půjde o vztah aspoň trochu vzájemný. Musíš být tudíž připravený na to, že svědkem budeš i ty.
/Třetí přání, Robert Fulghum/
...Čti dál...
Jaké to je, když se vrátíme z cest? Nostalgie po vůni dálek, lízání ran, chuť se ještě jednou podívat na některá z míst, chvála našeho chleba. Hledání rytmu, kterého se budeme zase těžce zbavovat.
