S gejšou na třešních u tlukoucího srdce

Aniž bych si troufal fušovat do řemesla početné suitě brněnských foodblogerů a kavárenských povalečů (ačkoli tady mám určité ambice), musím se podělit o dnešní gastro zážitek, kterým přikládám na pomyslnou mapu města další barevný bod etno-kuchyně a také další (myslím, že již šestou) nabídku sushi.

V Novém Semilasse otevřeli nedávno novou japonskou restauraci Kodó (tlukoucí srdce). Stěny zdobí třešňové motivy, design v barvě světlého dřeva doplňují sochy gejši a dvou samurajů. Na obědě jsme seděli v celém prostoru sami - zatím prý probíhá zkušební provoz. Restaurace se má naplno rozjet (a menu zúžit) úvodem února.

...

Vynikající byla uvítací miska se zelím, mrkví, černým sezamem a wasabi majonézou. Moc se povedly i šátečky plněné kuřecím masem a zeleninou (Gyoza) podávané ve stylové dřevěné nádobě. Na sushi nejsme experti, ale malý set sednul jako ulitý. Na závěr se servírovala káva Lamborghini i jako potěcha pro oko (tady vidíte, že bych nemohl být dobrým foodblogerem, upil jsem si před focením).



Asi jediná věc, která si říká o nápravu, je rozlévané víno od vinařství Moravia. Zkusili jsme Chardonnay a Cabernet, ale dvojka za 50 Kč nestála ani v jednom případě. To raději příště sáhnu po celé lahvi třeba od Balouna, Sonberku, Tanzbergu nebo dalších, co jsem zahlédl v lístku.

Citát pro dnešní den:

Nechat jídelní hůlky v misce rozevřené do tvaru písmene "V" je nezdvořilé (tvar "V" je považován za symbol smrti). Zapichování hůlek do rýže je hrubá nezdvořilost - tímto způsobem se rýže obětuje zesnulým. /Wikipedia/

...Čti dál...

Jak jsem si povídal s eGONem

Někdy na podzim jsem si - dbaje úředních pokynů - vyzvedl na poště přístupové kódy, spořádaně aktivoval naši firemní datovou schránku, nastavil avíza na svůj mail a - od té doby tam nepáchnul. Až před pár dny se schránka ozvala, že má pro nás sdělení, a já zatoužil užít si luxus moderní komunikace s "přátelským a efektivním úřadem" a jal se poklábosit si s eGONem.

První zádrhel vězel již v avízu, kde jsem marně hledal odkaz, který mě pošle k přihlášovací stránce. Tato jindy obvyklá informace chyběla a tak jsem podle logiky věci zkusil datovaschranka.cz a datoveschranky.cz. Při styku s českou státní správou však bývá často logika na obtíž a tak jsem si vzpomněl na jeden článek a dostal se k cíli přes mojedatovaschranka.cz.

Druhý zádrhel byl lehce závažnější. Nepoznačil jsem si heslo a místo očekávaného odkazu [Poslat heslo na mail] jsem našel cennou radu, abych se dostavil na nejbližší kontaktní místo veřejné správy. Česká pošta patří s Českými drahami mezi naše nejoblíbenější instituce a tak si jistě dovedete představit, jak rád jsem ji navštívil s potřebou zneplatnit heslo a nechat si přidělit nové.

Když jsem přes svůj mobil zjistil a nahlásil ičo naší firmy (protože systém poštovního CzechPointu neumí vyhledat firmu podle názvu a internet tam nemají) a podepsal asi 3 dokumenty (teď mi dochází, že po mně ještě mohli chtít razítko, které jsem s sebou neměl), čekal jsem, že mi předají lístek s novým heslem. Paní za přepážkou mi však bezelstně oznámila, že heslo přijde na nahlášený mail nejpozději do tří pracovních dnů.

Chvilku jsme si povídali (pravda, byl to spíš můj emotivní monolog) o rozdílu mezi internetovou a dopisní poštou, o významu informatizace státní správy a o využívání vybraných daní k prospěchu občanů, ale pak jsem se raději vydal do kanceláře, kde jsem u panáka poslední záchrany zavzpomínal na Íčko a jeho uskutečněný nápad zrušit Ministerstvo informatiky a převést jeho agendu na vnitro.

Ukázalo se, že realita je nakonec příznivější. V mailu na mě už čekala zpráva s odkazem na web, kde jsem našel výzvu k zadání čísla jakési virtuální obálky. Na papíru, který jsem si přinesl z pošty, byl strukturovaný seznam asi 30 položek typu ID datové schránky, ID osoby, ičo, adresa atd., ale číslo virtuální obálky jsem mezi nimi neviděl. Jak jsem se záhy dozvěděl na hotline, díval jsem se špatně, protože ono číslo se nachází v poslední větě odstavce volného textu s nadpisem "Potvrzení o doručení oznámení", který je na konci stránky. Pak už byla cesta k získání hesla jednoduchá a já si konečně mohl otevřít naši datovou schránku.

Psal nám Městský úřad jednoho příhraničního města, ale k obsahu bylo ještě stále o kousek dál než na jedno kliknutí. Datové zprávy totiž neobsahují žádný text, jen přílohy, a tahle byla vytvořena ve formátu 602XML, takže bylo třeba nejdřív nainstalovat plug-in a restartovat prohlížeč. Přemýšlel jsem chvíli o tom, jak si s takovými dokumenty bez ohlášení poradí třeba starostové v malých obcích nebo ředitelky mateřských školek, ale mezitím se mi otevřel soubor a já mohl ukojit svou zvědavost. Odbor dopravy nás zve, abychom se dostavili "za účelem podání nezbytného vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích".

No prostě někdo z nás asi špatně parkoval a asi zaplatíme pokutu. Pokud tedy nebudeme muset rovnou jít sedět nebo nás nezastřelí za to, že se nám nechce strávit přes dvě hodinky na této spanilé cestě. Každopádně není nad to mít nový způsob, jak si povídat s úřady. Bondy byl frajer, tři sezóny v pekle zaslouží tenhle Egon.
...Čti dál...

TyTrubko, vidíš ty elegantní křivky?

Na modrého dvoudveřového Spartaka mám jen matné dětské vzpomínky z fotografií. V negližé držím obrovský bílý volant a oči mi výmluvně září. I kdybych uměl mluvit, nenašel bych slov.

Na další škodovku - 100L - si pamatuji sakra dobře. Sloužila naší rodině přes 20 let a na stará kolena se podívala se čtyřmi čerstvými inženýry (gender aktivistky snad odpustí) až do Normandie.

Prvním autem, které jsem kupoval už sám, byl pětiletý Mitsubishi Colt C50. Do teď na něj vzpomínám s něhou a docela se mnou hnulo, když jej loni zavezl tchán na vrakoviště. Později přišly Opel Vectra B a Audi A4, můj první diesel. Oba skvělé vozy, ale co naplat - také jsem nebyl jejich první.

Při listopadovém čekání na nové auto jsem se aspoň kochal na YouTube tím, jak se reklamky snaží svést naše emoce. Tyhle jejich cukrbliky se mi líbily asi nejvíc...





Zatímco předchozí dva jsou pastvou pro oči a obě automobilky za ně musely utratit majlant, ten následující vítězí svou jednoduchostí a jasným reklamním sdělením, s nímž jsem se už dávno ztotožnil. /No dobrá, nejlepší design předku má BMW, ale kdo se má dívat na ten zadek?/



Komu tohle nestačí, zbývá princezna Lada, s níž si užijí legrace i ty nejstarší ročníky.

V každém případě se nezapomínejte poutat...

...Čti dál...

Země svatého Patricka

U černobílého dokumentu ze Špátovy DVD kolekce jsem přemýšlel, jak moc nebo málo se ta země za 40 let změnila. Ale co jde poznat z půlhodinového filmu a z týdenního cestování kolem poloviny ostrova? Je to už víc jak čtyři měsíce a dolování vzpomínek nejde tak lehce, jako když se člověk plný dojmů právě vrací. Snažil jsem se být tentokrát u fotek popisnější, tady je malá ochutnávka...

Představte si, že jedete deštěm a vyhlížíte místo, kde byste jen zaparkovali s výhledem do údolí a v suchu a teple auta něco pojedli. Jako z udělání dlouho nic a najednou je místo u silnice, přestane pršet a stačí sejít kousek dolů ze stráně, abyste měli ten nejromantičtější piknik celého pobytu.





Jednou z nejkrásnějších oblastí byl poloostrov Dingle na jihozápadním pobřeží. Navíc nám výjimečně přálo počasí, což je výhra v irské loterii. Snad nikdy před tím jsem nenafotil tolik druhů zvířat - racky, krávy, koně, berany a samozřejmě ovce. Tady jsem poznal nejtrpělivější modelky.





Národní park Connemara, ráj lososů a pstruhů, výměna útesů za jezera a stoupání vysočinou.

Dublin, Wicklow, Cork and Kerry, Connemara, Achill island a nocí zpět. Viděli jsme poslední evropský bar před New Yorkem a s Guinessem v ruce poslouchali tradiční irskou muziku v hospodách Doolinu, kde se prý narodila.

Kdo má zájem o podrobnější tipy nebo průvodce, napište. Svoje vlastní zážitky, zkušenosti a fotky má Bahanka a Talking to myself, od něhož jsem čerpal první tipy.

...Čti dál...