Ačkoli jsem po osobním blogu pošilhával už nějaký ten rok, vždy jsem si dokázal najít dost důvodů, proč nutkání odolat. Většina z nich nepřestala platit, ale začal jsem si více všímat argumentů pro.
Tím hlavním je potřeba autoterapie. Potřeba ticha a povznesení se při hledání nové rovnováhy. K tomu mi pomáhá psaní. Naštěstí se jím živím jen okrajově. Nemohu si přitom stěžovat na nedostatek volnosti při volbě témat, nicméně jisté hranice přirozeně existují a tahle země známá i neznámá by je mít neměla.
Tím nemyslím, že zde budou deníčkové intimity. Neláká mne pravidelně popisovat průběh svých dnů a navíc jsem tvor poměrně stydlivý. Primární motivace je psát si pro sebe, ukládat stopy plynutí času, ke kterým by mohlo mít smysl se s časovým odstupem vrátit. Jsem také zvědav, jak dlouho mi to vydrží a bude zábavou.
V každém blogerovi je na druhou stranu kus exhibicionisty a internetového nadšence, kterého fascinují příležitosti sdílet informace s možnými čtenáři a možnost s nimi komunikovat (jinak by si asi psal do textového procesoru a nenechával zapnuté komentáře). Přiznávám, že i tohle mě zajímá.
Identitu si alespoň prozatím nechám pro sebe. Pro některé blízké ji jistě nebude těžké rozpoznat a kdo by se snažil, najde si časem dostatek elektronických stop, které nehodlám nijak zvlášť zametat. Pár lidem o blogu možná řeknu sám.
Právě to "prosakování" informace Sítí je fenomén, který mě docela zajímá. Zda a případně jak rychle se v dnešní době fakt o existenci nějakého psaní začne bez aktivní hromadné propagace šířit, kterými směry a přes které uzly. A když nezačne, nebude mne to mrzet. Budu se podle toho více nebo méně kontrolovat?
Verš všedního dne:
Chuť magického poprvé,
poskvrněného početí,
do písmene a do krve,
bez tíže ze|mě, jak je Ti?
...Čti dál...
