20. prosince 2012

Prezident svědomí

Dokud Václav Havel žil, cítil jsem se ve světě bezpečnější. Byl pro mě jistou zárukou morálního běhu světa, a to ať byl ve funkci presidenta nebo poté, kdy z Hradu odešel.

Plně jsem Janu Šternovi loni rozuměl. Jako by nahoře bylo najednou o anděla méně. Zní to hrozně banálně, ale díky takovým lidem se i my ostatní stáváme lepšími. Nebo se o to aspoň snažíme.

Lidem ze všeho nejvíc chybí to, že na Hradčanech nesedí člověk, který by stále říkal, že se nemá krást. Ne že by třeba nekradli nebo přestali krást, ale potřebovali z těch Hradčan slyšet, že krást se nemá.

Ze všech nekrologů a komentářů po Havlově smrti bych vybral ten od Jana Lipolda, jehož texty stojí stále za pozornost.

Standarta má vlát a morálku má někdo kázat. Naše svědomí musí dohnat náš rozum, jinak jsme ztraceni.

Když jsem hned následující ráno po zvolení Havlova nástupce na hrad odlétal na týden za teplem (ó jak byl osud milosrdný), bylo mi hodně trpko. Z toho, že parlament mé vlasti si zvolil člověka, jehož principy jsou v přímém rozporu s tím, co Havel vyznával.

Jak falešně a prázdně teď znějí Klausova slova na loňském pohřbu. Ne, nezměnil se. Malorysý ješita, který dál devalvuje zbytek svého kreditu z těch dávných dob.

"Mrzí mne, že vám šlapu po ideálech, nemáte je mít tak nízké," píše Tomáš Sedláček v zamyšlení nad těmi, co si utahují z Havlova nejznámějšího hesla.

K tomu, aby člověk dokázal zesměšňovat pravdu a lásku, musí být profesionálním cynikem. Komunistický režim nechtěl víru či zapálení, chtěl cynické lidi, kteří zopakují cokoli - aniž by tomu věřili nebo se proti tomu bouřili. S takovými se totiž manipuluje nejlépe. Profesionální cynismus je ideologií bez víry.

Žádné komentáře: