Nepohodlná přání

Chci vás obtěžovat. Nesnáším totiž pocit, že bych musel posílat neškodná, formální blahopřání, přikázaná rutinou kalendáře. Dokonce mi lichotí představa, že mé blahopřání někdo odmítne jako nežádoucí.

Takhle začíná provokativní přání, které byste v laskavé době Vánoc a hlazení po srsti možná nečekali.

Napsal je před lety biskup Antonio Bello a o letošní štedrovečerní půlnoci z něj četl farář nádherného dřevěného kostela Panny Marie Sněžné ve Velkých Karlovicích. Bylo to poprvé, kdy jsem při mši slyšel na kůru kytary místo varhan, kdy jsem zažil půlnoční křest zakončený potleskem a kdy se farář osobně loučil s každým ze tří stovek návštěvníků stiskem ruky.

Do kostela chodím raději sám a nepotřebuji k tomu rituály pospolitosti. Po loňské půlnoční v Brně a podobném zážitku ne dlouho před tím na vesnici jsem už začínal pochybovat, zda se mi někdy poštěstí vyslechnout si inspirativní kázání, které by s člověkem hnulo a aspoň vzdáleně se podobalo přístupu kněze nebo rabína z Keeping the faith.

Tentokrát jsem odcházel příjemně překvapený a nabitý. Pořádné kázání by totiž mělo být jako pořádná knížka. Ta - slovy Egona Bondyho - není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku. A nebo se aspoň nad sebou zamyslet.