Na jih od hranic, na západ od slunce

Jednou, když jsem tak svíral volant ..., mě naráz napadlo, že tohle snad už ani nejsem ani já. Že žiju život, který pro mě někdo vymyslel, na místě, které pro mě někdo vytvořil. Jak moc ještě vůbec jsem sám sebou, a kdy už jím být přestanu?

Ta knížka mi připomněla Leeho nejnovějšího film Touha, opatrnost. Snad kvůli východoasijské uzavřenosti a rafinovaně pomalému tempu vyprávění. Jako by ani tolik nezáleželo na tom, co postavy říkají. Důležitější jsou jejich pohledy a gesta. Zastavený čas osudu na působivých fotografiích, kterých je film plný. I v Murakamiho knize si je lze najít. Např. těch se stopami rtěnky a melancholickým deštěm odnášejícím naše vzpomínky.

- Když tak pořád a pořád, den co den, vídáš slunce vycházet na východě, putovat oblohou a klesat k západu, něco v tobě nakonec praskne. Necháš nářadí ležet na zemi a jen jdeš a jdeš, pořád na západ. Na západ od slunce. Den za dnem jdeš jako posedlý, bez jídla a bez pití, až nakonec padneš na zem a umřeš.

- A já si pořád myslela, že na jih od hranic musí být něco mnohem lepšího.
- Na jih od hranic jsou jen samá možná.

Citáty pro dnešní den:

Na jih od hranic, na západ od slunce (Haruki Murakami)