20. února 2008

Čas povrchnosti

21. století je stoletím povrchnosti. Vše je jen naoko, veškeré hodnoty hnědnou a kazí se jako zahnívající ovoce na paletách asfaltových překladišť velkoskladů, a když už se člověk rozhodne a chce věřit, nalezne jen Potěmkinovu vesnici prázdných slibů a slov, pár dřevěných trámů čerstvě přetřených nánosem jásavé dokonalosti, které ale po prvním prozkoumání odkryjí rozbité a polámané střepiny minulosti, slabosti a nedostatku odvahy. Pohříchu, nejsem v tomto jiný; jsem polámaný jako ostatní.

Technologie nám umožňují mít všechny blízké okolo sebe, ale ve skutečnosti nás od sebe vzdalují. Nic nemá váhu, protože vše je jen otázkou několika vteřin či minut. A všeho je tolik. Nechceš? Nemusíš, jdu dál...

Happiness delayed, love cancelled, depression on time. Všude okolo je až příliš mnoho náhražek. A příliš málo skutečnosti.


Text na jednom ze dvou mi nejbližších blogů - Talking to Myself - je přesný a ostrý jako žiletky (vážně, hodilo by se pustit si k tomu ty Topolovy a otočit volume doprava). Tři týdny tu čekal, až bude víc klidu, až přijde nějaký další impuls. Dnes se objevil, shodou okolností na tom druhém z blogů - IdéesFixes. Asi je něco ve vzduchu.

Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se.

1 komentář:

BlackCat řekl(a)...

Určitě to za to stojí a vyplatí se to, i když si člověk musí projít zlomem a právě tou sebedestrukcí.