Ambivalentnost potřeb

Mohl bych začít slovy Alexandry Berkové omlouvám zdržení, milý deníčku – nepodařilo se vykřesat z přítomnosti humor, vtip, eleganci – naopak – jakoby mi svět ztěžkl. Chtělo by se o jaru, o teple... A zatím pohledem z okna nezavadím ani o sníh, natož o slunce. Už neprší, jen je zase mokro, bezčasí.

Včera jsem na webu zaniklého vydavatelství Petrov hledal informace k časopisu Neon a narazil na deníkové záznamy jeho zakladatele Pluháčka-Reinera, muže dvou jmen a tváří. Extrovertního podnikatele & organizátora Pluháčka a introvertního spisovatele Reinera. Kolik z nás se také cítí být pragmatickými romantiky alias romantickými pragmatiky, jejichž dvě identity a protichůdná puzení se navzájem potřebují?

Některé jeho zápisky mi jsou dost cizí, jiné přitom tak blízké. Mám se dobře, ale cítím se spíš špatně. Jak jsem nedávno psal Neně v reakci na její post, smiřme se s ambivaletností svých potřeb a zájmů. Máme to s nimi složitější, ale v jednoduchosti bysme asi nebyli šťastní. Ani v jednom ze sedmi obchodů, které jsem s narůstajícím zoufalstvím obešel, jsem nenašel polobotky, které by se mi líbily. Chce to ten Pramen, ze kterého se dá čerpat.

Počasí zatím nevypadá na to, že bych brzy mohl napsat něco ve stylu seděl jsem na náměstí na zahrádce, listoval knížkama, popíjel campari s džusem a čuměl na baby. Ale kdo ví, naděje i marnost spočívá v pomíjivosti dneška.

Citát pro dnešní den:

Žebraje o trochu vděku
o trochu lásky či přízně
s kosatou uprostřed sklizně
toť krize středního věku
/Karel Plíhal, Jako cool v plotě/