Stavení

Za devatero horami, mezi Tatrou a Alpami, za devatero řekami, kde mezi zvraty svítá mi, leží jedno město. Takové brr, no, běs to. V té zemi chybí opravdové moře, za to vládcové tam kují hoře - těm, kteří nechtějí zůstat závislými poddanými. Jako to kuře musíte hrabat a jako slepička chodit od úřadu k úřadu, abyste získali všechna povolení a posvěcení a mohli se konečně pustit - do stavení.

Když jsem před dvěma lety narazil na Johnnyho text o stavebním povolení, nenapadlo by mě, jak blízko jsme stále reálnému socialismu se všemi těmi povoleníčky, úřednickým alibismem a kafkovským světem vzájemně si odporujících předpisů. Nenapadlo by mě, že nejabsurdní překážky zdravému rozumu budou klást - a s jakým gustem razítkové moci - hygienická stanice a dopravní policie.

Podle studie Světové banky je u nás potřeba k započetí stavby celkem 36 povolení a mnohá jsou naprosto příšerná právě tak jako zbytečná (či zbytečně přísná a složitá).

Proč by nemělo stačit to, co kdysi stačilo našim pradědům a prababičkám? Zkusil někdo propočítat, o kolik narostly náklady na rodinný dům za posledních sto let, a jaký podíl na tom má zákonodárství státu? Proč by chudí lidé nemohli bydlet bez elektřiny, když se tak žilo kromě posledních desítek let celé lidské dějiny?

Radikálně snížit státem vynucované standardy, které prodražují náš život, např. zvýšit dostupnost bydlení tím, že stát nebude vynucovat, co všechno musejí nové domy splňovat a tak je neúnosně prodražovat, takže se bydlení v rodinném domě stává luxusem i pro střední vrstvy. Stát nemá definovat, co tvoří kvalitu života, ale stanovit a vynucovat taková pravidla, aby každý mohl svobodně hledat své vlastní štěstí.

Citáty pro dnešní den z blogu Václava Urbana