Něco zmizelo

Už nejsme děti. Zvykli jsme si časem na smrt jako zásah vyšší moci, jako na připomínku toho, že naše možnosti rozhodovat o životě mají svoje hranice. Máme za sebou smrt babiček a dědečků, někteří z nás i jednoho nebo obou rodičů. Ale říkáme si, že ještě nejsme sakra ve věku, kdy odcházejí vrstevníci.

Ještě hůře se přijímal fakt, když umírá blízký kamarád, kterého nepostihl úraz ani dlouhodobá nemoc, který žil tak nějak obyčejně a přece po svém jako my všichni. Možná i my nosíme v mozku roznětku, kterou odpálí přistání letadla nebo jen kýchnutí, a raději o ní nechceme ani vědět.

Já vím, síly dobra jsou omezené, i andělé zmohou jen drobné laskavosti. Ale stejně je mi líto, že už jsme nestihli ten domluvený "italský" večer s Montepulcianem a fotkami z Benátek, Toskánska a Říma. Tys vždycky Itálii miloval, já ji vzal na milost až letos. Vždyť scházely jen čtyři dny.

Neubráním se kaleidoskopu vzpomínek, ty mizero. Na naši první studentskou programovací zakázku, silvestry v Rudici, na všechny ty noční diskuse, které nikam nevedly, na večerní squashe, pře o chuti vín, správný timing striptýzu a zeleň na náměstí Svobody. S kým budu chodit na golf, až mi nohy odmítnou běhat?

Tak ať Ti tam aspoň nalévají dobré pití a občas přidají i doutníček. Budeš mi chybět, Romane.

Bez veršů a citátu pro dnešní den.