Kladení odporu

Představme si hlídkující policejní auto zaparkované na chodníku. Okolo něho projede řidič rychlostí 55 km/hod s černým notýskem v ruce. Policisté rychle nastartují a řidiče zastaví s obviněním, že za jízdy telefonoval. Marně vysvětluje, že je to nesmysl, protože používá instalované hands-free. Taky se diví, proč se policisté nesoustředí spíše na vážné dopravní přestupky a plýtvají erární naftou a časem na obtěžování lidi pod dojmem, že drží v ruce mobil místo notýsku, peněženky nebo čokolády - nic z toho zákon nezakazuje.

Pokutu tedy odmítne zaplatit s tím, že věc bude postoupena do správního řízení. Cestou domů mu ještě v uších zní, že hlídky prý mají za úkol zaměřovat se mj. právě na držení mobilů za jízdy. Pustí si rádio, aby nemusel myslet na to, jací lidé stanovují a vykládají pravidla v tomto státě.

Představme si dále, že místo předvolání na dopravní odbor ke správnímu řízení zašle úřad příkaz k uhrazení pokuty s tím, že již bylo rozhodnuto bez vyslechnutí obou stran, neboť "skutečnost, že řidič vozidla drží v ruce telefonní přístroj, je objektivně vnímatelná lidským zrakem. Proto tvrzení policistů. že viděli jmenovaného držet v ruce za jízdy telefonní přístroj, může být samo o sobě věrohodným důkazem."

Obviněný, nyní vlastně odsouzený, vlastní leností promešká lhůtu k odvolání, resp. k "podání odporu". Zavolá aspoň na úřad, aby se dozvěděl, jak to tedy je s tou rovností občana a obce/státu před zákonem. Dozví se, že měl podat odpor - pak by samozřejmě došlo ke správnímu řízení. Takto postupují ve většině případů, neboť je to hospodárné. Velká část lidí si prý konfrontaci nakonec rozmyslí. Protože si přečtou velkými písmeny, že jsou vinni a že - v tomto případě rozpoznání 10cm věci za sklem rychle jedoucího auta - netřeba dokazovat? Má pak pro ně smysl klást odpor?

Právní stát Česká republika, 2010