Přísliby štěstí

To, co nás nejvíce drtí, jsou naše ambice. Nic nám není dost, nic nám nestačí. Vždycky chceme více, alespoň o trochu. Proto jsme nešťastní: z drobností, jež nám chybí, stavíme koncentrační tábory marnosti, do nichž se dobrovolně zavíráme, abychom mohli inhalovat plyny sebelítosti a sebedestrukce.

Zase tu cituji Talking to myself. Jeden z mála v mém blogrollu, kdo v tomto čase o sobě dává častěji vědět. A píše zatraceně přesně. Právě jsem dočetl Houellebecqovy Elementární částice a jako by to odtud vypadlo. Ale vždyť by měl být podle všeho ještě mladý a plný síly i odhodlání. Jak může mít ve svém věku takové pocity?

Nevíme, zda je lepší druhými, jež žijí jinak než my, opovrhovat, či se jim smát, a stejné pocity ale přitom chováme k těm, kteří jsou na tom stejně jako my. První, čeho si člověk na druhém všimne, je to, co druhému chybí, nebo čeho je navíc.

Další přívlastek: 21. století je stoletím negativismu. Nevnímáme pozitivní, raději se soustředíme na chyby. Najdeme-li je – a my je najdeme vždy – je to jen znamení toho, že je to málo. Zase je něco špatně.

Vášeň si nás vždy dokáže podmanit: protože je tak moc vzdálena od rozumu. Rozumem toužíme po vášni, protože víme, že nám poskytne něco, na co budeme vždy vzpomínat, ale stejně tak se rozumem vášni bráníme, protože nám většinou začne brát to, co už máme, a co nechceme ztratit. Když nepodlehneme, vyčítáme si to. Když ano, tak taky. Řešení neexistuje: protože i to zřejmé a jediné východisko, které každého napadne a které každý tolikrát zkusil, tj. nedat příležitost, vlastně řešením není: rozum ho nabízí – ale podvědomě se mu přitom brání.

Chlape, měl bys více psát, nejen na blog. Řežeš chirurgickými tahy a hluboko v očích musíš mít celou věčnost.

Jsme osamocené ostrůvky sebe sama v oceánu velkoměst a krajin odumírajících postupující zástavbou. Žijeme na vlastním čtverečním metru a nikdo další se k nám nevejde, stejně jako my se nevejdeme k někomu dalšímu; a pokud snad, tak jen na chvíli, dočasně – chybějící prostor nám najednou začne vadit, naše pohledy začnou těkat v minulosti i kolem nás, a svoboda začne mávat přísliby štěstí. To jediné, co naše štěstí tvoří, jsou totiž jeho přísliby. Jednou tam pojedu. Jednou to zkusím. Jednou se polepším. Jednou to naleznu.

Citát pro dnešní den:

Nestojím o to zbavit se svých depresí. Je to jediný stav, kdy mám použitelné nápady. /Petr Koubský/