28. srpna 2008

Flickr: lidé a favoriti

Časem si najdete svému vkusu nejbližší skupiny a zjistíte, odkud vašim fotkám přibývají nejosobnější komentáře, případně nejvíce hlasů ze soutěží. Nejcennějším zdrojem inspirace však nejsou skupiny, ale jednotliví autoři, které si postupně objevíte a uložíte do kontaktů. Jedním kliknutím pak můžete mít přehled o novinkách, které vaši oblíbení právě vystavili (ano, jde to i přes rss čtečku, ale tohle mi vyhovuje víc).

Zase je na vás, zda si mezi oblíbené zařadíte každého, jehož nová fotka se vám zalíbí, a nebo jen ty, kteří vás zaujmou svým celým albem a celkovým přístupem k focení. Někteří uživatelé mají uloženo přes tisíc kontaktů, jiní jen desítky. Já se momentálně blížím ke dvěma stovkám a začínám tušit, že nemá smysl, aby tento počet nějak radikálně rostl.

Jedním kliknutím si taky můžete označit oblíbené fotky, na které narazíte u ostatních, jako svoje oblíbené favority (faves) a časem se k nim vrátit a mezi nimi vyhledávat. Právě uložení fotky mezi favority je největším oceněním a má největší váhu při počítání faktoru zajímavosti daného snímku. Já jsem si takto označil něco přes tisíc kousků, u aktivnějších uživatelů najdete i desetinásobky.

Není to zaručené, ale často objevíte opravdu fantastické fotky právě tak, že se podíváte na favority svých oblíbených autorů. Touto cestou jsem se dostal k lidem, jejichž fotky by mně asi jinak unikly. Chci vám některé na Svědkovi postupně představit.

Foto pro dnešní den:

jeden z mých nedávných favoritů

...Čti dál...

27. srpna 2008

Flickr: hlasování, výběry a galerie

Mnoho skupin používá pro výběr těch nejlepších fotek demokratické hlasování členů formou udělování cen (awards). To jsou ty (v lepším případě) maličké nebo (v horším) velké a blikající ikony, kterými se hemží komentáře pod těmi nejúspěšnějšími snímky. Jejich autor je vložil do skupin, jejichž členové jsou takto motivováni oceňovat fotky vložené za poslední období.

Opět platí, že mezi nejpopulárnějšími fotkami vloženými do desítek skupin jsou jak ty úžasné, které objevíte jen jednou za čas, tak i ty trochu kýčovité, které najdete v řadě populárních skupin. A naopak, i bez prohlížení skupin lze narazit na nádhernou fotku. Ale chce to více hledání a nebo štěstí.

Osobně se snažím o zlatou střední cestu a vyhýbám se obecným skupinám typu "Naprosto úžasné snímky" s obvyklým pravidlem "Za každou vloženou dej hlas X fotkám". Většinou posílám fotky do 3-6 skupin, které se tématicky i žánrově hodí a které aspoň občas navštěvuji. Na druhou stranu přiznávám, že v několika málo skupinách hru s cenami hraji a snažím se respektovat pravidla zajišťující právo každému vystavit fotku za podmínky, že nebude jen sobecky očekávat ceny pro ty svoje, ale prohlídne si a vybere pár nejlepších od ostatních.

Takhle např. funguje skupina Ilustrar Portugal nebo A+++. Obě jsou příkladem hierarchického systému hodnocení. Fotky, pro které hlasovalo aspoň 5, resp. 9, členů skupiny, získávají pozvání do sesterské skupiny Serie Ouro, resp. Super A+++, kde mohou být vystaveny jen ty nejúspěšnější fotky. A pokud ve skupině A+++ nezíská fotka ani jeden hlas, po určité době ji moderátor vymaže.

V rámci jednotlivých skupin se ještě využívají diskusní stránky pro výběr a hlasování fotek, kterým např. chybí jen jedna, resp. tři, ceny k postupu výš, nebo pro ty úplně nejúspěšnější snímky, které nasbíraly více než 10 cen, a nebo pro galerie nejúspěšnějších členů skupiny.

Přečtěte si pozorně pravidla, než se do skupiny přihlásíte a vložíte svou první fotku. V některých jsou moderátoři benevolentní a ne vždy kontrolují, zda všichni udělí správný počet cen za každou fotku, kterou vloží. Jinde jsou zase přísnější, než byste čekali, a s použitím automatických skriptů odhalují zapomnětlivce nebo podvodníky, které bez varování vylučují.

Foto pro dnešní den:

Jedna z vítězných fotek soutěže skupiny Serie Ouro za červen 2008

...Čti dál...

26. srpna 2008

Flickr: Skupinové hrátky

Šikovný marketing a reklama - stejně jako ve fyzickém světě - pomáhají uspět produktům dobrým i špatným. A obráceně - i bez marketingu a reklamy se kvalita prosadí; jen to má těžší a potřebuje trochu štěstí. Stejné je to se sdílením fotek prostřednictvím skupin na Flickru.

Jen pro představu - existuje např. přes 40 tisíc skupin souvisejících s fotkami stromů, 2 tisíce s fotkami střech atd. Některé skupiny jsou zaměřeny velmi specificky, např. jen na doškové střechy v Anglii nebo černobílé portréty starších mužů v čepici (teď si vymýšlím, ale možná takové jsou), a mají pouze desítky členů a stovky fotek. Řadu skupin najdete poloprázdných a mrtvých, neboť nadšení jejich zakladatelů brzy vyprchalo. Naopak ty největší a nejaktivnější skupiny mívají až desetitisíce členů, statisíce fotek a stovky diskusních vláken.

Ať si vymyslíte jakékoli téma a žánr, je vysoce pravděpodobné, že už k němu nějaká skupina existuje. Je pouze otázka, jestli vám bude vyhovovat (vymezení může být příliš široké nebo úzké, moderace příliš přísná nebo benevolentní, ostatní členové vám nemusí sedět a nebo jsou příliš pasivní) a nebo máte chuť, čas a dostatek spřízněných fotografů k založení a správě nové vlastní skupiny (mohou být i privátní s omezeným přístupem).

Každou svoji fotku můžete vložit až do 60 skupin (vlastníci bezplatného účtu jen 10). Jistě ji tak dáte větší šanci na to, že si je prohlídne, okomentuje nebo uloží mezi oblíbené více lidí, čímž si získá vyšší rating. Ale zvažte, zda tomu chcete věnovat více času než samotnému focení nebo zpracování hotových fotek.

Nejkvalitnější fotky najdete v moderovaných skupinách, kam je lze vkládat jen na pozvání (tj. někdo pod fotkou zanechá komentář s pozvánkou do jedné nebo více skupin). Nedělám si iluze, že to nejde obejít vzájemnou domluvou, ale v zásadě to nic nemění na tom, že každé omezení (např. maximálním počtem fotek, které lze přidat do skupiny za časovou jednotku) zamezí rozšiřování balastu.

Pokud stojíte o mé tipy, za nahlédnutí stojí např. skupina 500x500 určená fotkám čtvercového formátu. K vložení do hlavního poolu není třeba pozvání a navíc se můžete zúčastnit řady tématických soutěží (v černobílé, portréty, mosty, pouliční život). Volná soutěž probíhá každý týden.

Jiným příkladem je skupina The Jurors, kam se naopak do hlavního poolu dostane pouze fotka, která si získá kladný hlas aspoň tří z 20 porotců (přičemž se vždy 3 až 5 z nich vyjádří a dá svůj verdikt ano/ne). Je to užitečná možnost nechat si posoudit fotku zkušenějšími fotografy. Pokud se však chcete vyhnout zklamání, vkládejte jen fotky, které opravdu považujete za originální a bez výrazných chyb, a nebo když vás zajímá názor jiných a unesete kritiku.

Dále se můžete pokochat např. ve skupinách Free Art (jen na pozvání) nebo Art of the light (o vložení zaslaných fotek rozhoduje moderátor). Ostatně podívejte se sami do seznamu skupin, kde je členem autor vašich oblíbených fotek na Flickru.

Fotka pro dnešní den:

Jedna z dvanácti vítězných v 11. týdnu soutěže ve skupině 500x500.

...Čti dál...

25. srpna 2008

38k/600

Dva roky na Flickru a přes 500 dnů s digitální zrcadlovkou Canon D400. Statistiky hlásí šestistou vystavenou fotku a nečekané tisíce zobrazení. Je opět čas poděkovat všem za návštěvy a to zvlášt psavcům, kterým některé obrázky stojí za komentář. Největší dík patří spoluflickristům, u nichž se učím, jak to dělat líp. Brzy se k nim podíváme.

Stále mě fascinuje, jak Flickr počítá faktor zajímavosti, podle něhož všechny fotografie hodnotí, a jak nevyzpytatelné jsou reakce návštěvníků. Dost často mě překvapí, co se líbí a co propadá. A to je na tom nejzajímavější pro mě.

Statisticky nejzajímavější pětadvacítka podle Flickru se od loňska dost změnila. Ještě pořád v ní figurují čtyři staré kousky focené kompaktem a jedna z mých úplně prvních fotek zrcadlovkou. Ačkoli krajinky nepatří k mým nejoblíbenějším žánrům, největší zastoupení má Madeira s Azory a - pořád se nepřestávám divit - dvě z prvních čtyřech míst patří okolí Bukovanského mlýnu.

Flickr je vůbec zajímavý fenomén. Když jeho defaultní nastavení (lze změnit) přestalo zobrazovat fotky označené (kým?) jako nevhodné pro veřejnost (nešlo jen o pornografii, ale o jakékoli zobrazení nahoty včetně "artistic nudity"), spustili nespokojení uživatelé masivní kampaň proti cenzuře. Když se nedávno objevila nová technická vymoženost vkládat do alb i krátká videa, spousta uživatelů se opět vehementně postavila proti s tím, že Flickr není žádné YouTube.

...


Jeho vlastník, Yahoo, zatím odolává námluvám Microsoftu, ale zakladatelé ho už opustili. Snad Flickr zůstane, jaký je, protože kultura jeho komunity je výjimečná a vybudovat ji jinde znovu by trvalo dlouho. Právě kvůli těmto lidem jej považuji za nejbližší mi sociální síť.

A vzhledem k opakujícím se dotazům na její fungování se na některé funkce podíváme zblízka. Zkušenější uživatelé nechť jdou mezitím fotit...
...Čti dál...

8. srpna 2008

Květináč v Atlantiku V

Vzpomínky na jarní Madeiru zakončím na východním mysu ostrova - Ponta de Sao Lourenco. S méně slovy a více fotkami. Než k němu dojedete, zastavte se ještě na dvou místech.

Přímořské městečko Porto da Cruz leží pár km za odbočkou, která spojuje sever s jihem (tudy se jede do Funchalu i na Pico do Ariero). Poklidnému místu vévodí moderní kostel, kamenitá pláž a travnatý kopec se zříceninou a slušným výhledem. Před rodinným penzionem, kde jsme přespali, je originální artefakt o rozměrech cca 2,5x 1,5m. To byste nevěřili, jaká je to legrace pozorovat od snídaně turisty procházející se pod okny dole u moře, když si uvědomí, co se to na trávníku před nimi v nadživotní (no, řekněme spíše nadlidské) velikosti nachází, a v jakých pózách se u toho fotí.

Dál to podél pobřeží autem nejde, což by mohli ocenit stoupenci pěší turistiky. Nabízí se jim asi tříhodinový (v jednom směru) výšlap z nedaleké horské vesničky Larano, který vede po úzké pěšině nejdřív lesem a pak přímo nad mořem podél strmých skalisek až do Boca do Risco. V dálce se občas zjevuje známý obrys východního mysu. Pozor, v deštivém nebo větrném počasí se tudy jít nedoporučuje.

A pak už jen stačí projet pár kilometrů dálnice okolo Machico a motopouť ukončit na poklidném okružním parkovišti, odkud se už musí zase pěšky. Cestou minete jednu z mála pláží na ostrově, ale kvůli tomu sem jezdit netřeba. Někteří turisté si jen odskočí z auta na pár fotek ke dvěma vyhlídkám, ale vy si na nejhezčí kus Madeiry vyhraďte aspoň 2-3 hodinky. Vemte si foťák se vším příslušenstvím a vydejte se po útesech tak daleko, jak si troufnete (až k majáku to bohužel suchou nohou nejde). Většina cesty je dobře značená a bezpečná, takže se dá vracet i za tmy (vyzkoušeno).


...

...


Předchozí díl
Všechny fotky Madeiry
...Čti dál...

7. srpna 2008

Květináč v Atlantiku IV

Ze západního mysu na východní vede po severním pobřeží trasa, na níž je několik míst hodných procházky nebo i delšího setrvání s noclehem. Tím nejbližším je Porto Moniz. Hodně turistické místo, kde se dá příjemně strávit 2-3 hodinky. Na městečko je nádherný pohled shora, ještě než do něj vjedete klesajícími serpentinami. Před jedním z hotelů je vedle černých skal přírodní koupaliště, přes které vlny dostříknou někdy až na promenádu.

Mezi městečky Seixal a Sao Vicente už vybudovali novou silnici s tunely, ale v opačném směru se ještě dá projet po staré silnici vedoucí mezi strmými skalami a pobřežím. Před pěti lety nám sloužila jako přírodní myčka - na několika místech shora crčící voda krásně umyje auto. Ze Sao Vicente se dá pokračovat dále podél moře na východ a nebo - pokud jste tak neučinili už dříve z jihu odbočkou u Ribeira Brava - zajet do hornatého vnitrozemí.

Tady si rozhodně rezervujte nejméně 3 dny na dvě oblasti. Jednak na údolí Serra de Agua (z komfortních srubů Pousady dos Vinhaticos se dají podnikat výlety na sever, jih i západ) a náhorní plošinu Paul de Serra s možností procházek podél levád (např. v okolí Rabacal).

A v neposlední řadě na úchvatné horské scenérie (pokud vám je nezakryjí mraky) s vrcholky Pico do Ariero a Pico Ruivo (k nim vede cesta až z Faialu a nebo z jihu od Funchalu). Tůry nevyžadují přímo vysokohorskou obuv, ale pro průchod několika delšími tunely, kde jsou kaluže, se hodí baterka. Po putování mezi skalami doporučuji sjet na široko daleko vyhlášené pstruhy do vesnice Ribeiro Frio. Na zahrádce Victor's Bar si k nim můžete dát výborné pivo a mezitím si prohlédnout hned vedle stojící minikapličku.

Cestou ze Sao Vicente dále na východ si vystoupejte serpentiny vedoucí přes zemědělskou vesničku Boaventura. Takhle asi vypadala Madeira před érou turistického ruchu. Kousek od mysu Sao Jorge se dá odbočit do Achada da Cruz, kde skoro kolmo směřující lanovka dopravuje místní a jejich úrodu z polí, které leží dole u moře.

O kousek dál se nachází turistické městečko Santana se skanzenem zrekonstruovaných domků s doškovými střechami. Místo něho spíše doporučuji odbočit o pár kilometrů dřív do Quinta do Furao a dopřát si procházku pečlivě udržovanou farmou nad útesem, která se v kontinentální Evropě hned tak nevidí, a gastronomický zážitek v jejich restauraci. Pokud si někde střihnout velkorysý oběd či večeři s kvalitním vínem, pak tady. Vážně to stojí za to.

Třetí díl

...Čti dál...

6. srpna 2008

Květináč v Atlantiku III

Kvůli pronájmu auta netřeba do Funchalu (i když byste u menších místních půjčoven asi trochu ušetřili), přímo na letišti u Santa Cruz si můžete vybrat asi z pěti firem, které se liší víceméně jen v pověsti značky. Pro objetí Madeiry máte v každém případě dvě možnosti. Cesta proti směru hodinových ručiček (tedy na severovýchod) by znamenala, že jako první místo navštívíte vůbec to nejlepší, co ostrov nabízí. Pokud jste v letadle nespali, malou ochutnávku jste mohli spatřit už při přistávání.

My si to i tentokrát chtěli nechat na konec a tak jsme vyrazili jihozápadním směrem. Kolem Funchalu projedete po dálnicích rychle. Provezou vás skalami a po cca hodince už můžete uhánět vstříc zapomenutým koutům Evropy. Aspoň tak se mi před pěti lety jevila zahrada moře, Jardim do Mar.

Malá vesnička na jihozápadním pobřeží zůstala v mých vzpomínkách jako jedno z mála míst, kam nehrozí autobusový zájezd předpažujících turistů a kde bych vydržel i několik dní jen číst nebo pozorovat vlny rozbíjející se o strmá skaliska. Wikipedia uvádí 250 obyvatel z roku 2001, já bych to tenkrát odhadl na pár desítek. Surfařská sezóna ještě nezačala (snad jen tím je místo turisticky atraktivní, ale surfaři obyčejně nejezdí v autobusech) a na prahu chátrajících domků posedávalo jen pár babiček.

Po pěti letech jsme tu našli podél pobřeží vydlážděnou promenádu, nové bistro a také hotýlek na náměstí prohlídl. Pan provozní byl tak potěšen naší návštěvou restaurace, že nám dal ke kávě výborný Pan de coco. Hned za rohem stojí neokázalý kostel napodobující pařížský Notre Dame.

Jardim do Mar, Calheta nebo Prazeres jsou příjemné zastávky na cestě, ale na západní straně ostrova je nejlepším tipem k ubytování mys Ponta do Pargo. Kousek nad majákem je malý klidný hotel s výhledem na Atlantik, z něhož za pár minut sejdete do travnaté idyly ticha. Dobře najíst dostanete buď přímo u hotelu a nebo kousek dál v Tea House, což je stylově zařízená restaurace s terasou na útesu, kde dělají tu nejlepší espadu s banánem na ostrově. S návštěvou Ponta do Pargo neváhejte, má tu prý brzy vyrůst golfové hřiště.

Druhý díl

Madeira pro dnešní den:

Celé album na Flickru nebo fotky Ondřeje Hejdy

...Čti dál...

5. srpna 2008

Zajatci své minulosti

Čím jsme starší, tím jsme za sebou zanechali víc stop a víc křižovatek, kde jsme si volili směr další cesty. Partneři, přátelé, příbuzní, kolegové a známí byli často svědky našich kroků a my tím u nich vytvořili jistá očekávání. Máme taky už nějakou pověst, lepší či horší, která i těm, co nás znají málo, naznačuje, kterými cestami se obvykle ubíráme.

Stáváme se tak zajatci své vlastní minulosti. Nechceme zaskočit ostatní a tak se často chováme tak, jak se od nás očekává nebo jak jsme jen zvyklí, i když bychom někdy měli chuť udělat něco úplně jiného. Nechceme je přece vylekat a uvést do rozpaků. Jako bychom celou cestu museli jít jen jedním směrem.

A nebo - jsme-li povahy rebelské a dělá-li nám dobře své okolí překvapovat a dráždit - budeme se chovat záměrně obráceně a jinak, než je obvyklé, ačkoli k tomu jiný důvod ani nemáme. Aneb nezachovám se tak jen proto, že se to tak ode mě očekává. Obojí je stejně špatné a stejně zavánějící vyčpělým klišé.

Čím víc o tom přemýšlíme, tím míň se chováme přirozeně. Spoutáni očekáváním druhých, sebe samých a civilizačními návyky a ohledy, které naše skutečná přání vytěsňují na příště omluvným "aby si o mně nemysleli, že".

A jak stárneme, je čím dál těžší se tomu vzepřít, protože ta cesta za námi je delší a na sebe nabalená očekávání nás uvězňují mezi ploty obvyklých cest víc, než jsme si ochotni připustit.

...Čti dál...