Kuře za stovku. V hodinkách.

Utratil jsem dnes v Bontonlandu osm stovek za cédéčka. Pro někoho asi holá magořina, když se dnes dá skoro všechno zadarmo stáhnout. Jenže já si nejsem jistý, zda by se mi to všechno chtělo hledat a zda bych to nakonec vůbec sehnal. A taky rád za takové skvosty české pop-music zaplatím. Odhaduji, že jedna skladba mě vyšla průměrně na čtyři koruny, a to mi přijde jako dobrý obchod.

Vladimír Mišík, Jan Spálený, Jasná páka, Stromboli, Yvonne Přenosilová, Dan Bárta. Výprodej slavných alb z komínků na paletě v rohu prodejny. Včetně Kuřete v hodinkách, některými považováné za naše nejlepší rockové album historie. Jednotná cena 99, dvojCD za 149. Zvonění na časy? Vymetání skladů a přechod na online prodej?

Připadal jsem si s tím balíčkem trochu nepatřičně. Za tato alba se na poloilegálních burzách dávaly minimálně desetiny měsíčního platu (běžné LP přitom stávalo před revolucí 44 Kčs), mezi deskami v bytech zaujímala posvátná místa. Teď jsou spotřebním zbožím a prodávají se po kilech. Z regálu ve výši očí na to shlíželi věčně zelení Michal David a Dalibor Janda, ocenění trhem asi na trojnásobek.

Citát pro dnešní den:

Můžete mě vidět vzlykat, slyšet mě, jak spustím křik
/Vladimír Mišík, Sladké je žít/

...Čti dál...

Čas povrchnosti

21. století je stoletím povrchnosti. Vše je jen naoko, veškeré hodnoty hnědnou a kazí se jako zahnívající ovoce na paletách asfaltových překladišť velkoskladů, a když už se člověk rozhodne a chce věřit, nalezne jen Potěmkinovu vesnici prázdných slibů a slov, pár dřevěných trámů čerstvě přetřených nánosem jásavé dokonalosti, které ale po prvním prozkoumání odkryjí rozbité a polámané střepiny minulosti, slabosti a nedostatku odvahy. Pohříchu, nejsem v tomto jiný; jsem polámaný jako ostatní.

Technologie nám umožňují mít všechny blízké okolo sebe, ale ve skutečnosti nás od sebe vzdalují. Nic nemá váhu, protože vše je jen otázkou několika vteřin či minut. A všeho je tolik. Nechceš? Nemusíš, jdu dál...

Happiness delayed, love cancelled, depression on time. Všude okolo je až příliš mnoho náhražek. A příliš málo skutečnosti.

Text na jednom ze dvou mi nejbližších blogů - Talking to Myself - je přesný a ostrý jako žiletky (vážně, hodilo by se pustit si k tomu ty Topolovy a otočit volume doprava). Tři týdny tu čekal, až bude víc klidu, až přijde nějaký další impuls. Dnes se objevil, shodou okolností na tom druhém z blogů - IdéesFixes. Asi je něco ve vzduchu.

Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se.
...Čti dál...

Na jih od hranic, na západ od slunce

Jednou, když jsem tak svíral volant ..., mě naráz napadlo, že tohle snad už ani nejsem ani já. Že žiju život, který pro mě někdo vymyslel, na místě, které pro mě někdo vytvořil. Jak moc ještě vůbec jsem sám sebou, a kdy už jím být přestanu?

Ta knížka mi připomněla Leeho nejnovějšího film Touha, opatrnost. Snad kvůli východoasijské uzavřenosti a rafinovaně pomalému tempu vyprávění. Jako by ani tolik nezáleželo na tom, co postavy říkají. Důležitější jsou jejich pohledy a gesta. Zastavený čas osudu na působivých fotografiích, kterých je film plný. I v Murakamiho knize si je lze najít. Např. těch se stopami rtěnky a melancholickým deštěm odnášejícím naše vzpomínky.

- Když tak pořád a pořád, den co den, vídáš slunce vycházet na východě, putovat oblohou a klesat k západu, něco v tobě nakonec praskne. Necháš nářadí ležet na zemi a jen jdeš a jdeš, pořád na západ. Na západ od slunce. Den za dnem jdeš jako posedlý, bez jídla a bez pití, až nakonec padneš na zem a umřeš.

- A já si pořád myslela, že na jih od hranic musí být něco mnohem lepšího.
- Na jih od hranic jsou jen samá možná.

Citáty pro dnešní den:

Na jih od hranic, na západ od slunce (Haruki Murakami)

...Čti dál...