26. listopadu 2006

Pohledy do sousedství

Copyright Monika, for her contact click on the picture Asi před dvanácti lety jsme ve třech jezdívali autem do polské Poznaně. Každý měsíc, na studijní víkend. Později jsem si vyzkoušel i cestu vlakem do Krakowa (o tom by se také dalo barvitě vyprávět) a před rokem a půl letecky do Varšavy. Teď pro změnu zase autem, jen kousek za hranice do Beskyd.

Cestou tam mě zaujaly dvě věci. Za prvé jsem nevěděl, jak blízko našich hranic se nachází kilometrový ukazatel do Helsinek. A za druhé, jak stylové místo k posezení nakonec najdeme v Místku. Po marném hledání kolem náměstí jsme dali před vietnamskými bistry přednost restauraci Švejk (podle bohatého webu je to frančíza dostupná u nás na 39 místech) poblíž autobusového nádraží. Doporučuji skvělý guláš feldkuráta Katze za baťovských 99 Kč.

Na konferenci jsem drze odmítl sluchátka a notnou chvíli bojoval s naladěním na měkkou polštinu. Zpívanou ji miluji, v mluveném jazyce se neubráním úsměvům. Neznějí třeba překrásně Czy CRM jest naprawdę pępkiem biznesowego świata nebo - jak jsme se dozvěděli při obědě - názvy v obou zemích tak oblíbených seriálů Czterej pancerni i pies a Szpital na peryferiach?

Na polštinu jsem se pak těšil v Brně na koncertě Agy Zaryan (původním jménem Agnieszka Skrzypek). Byl to jeden z jazzových večerů pořádaných každý měsíc v Zemanově kavárně. Na kytaru ji doprovázel David Dorůžka a to jsem si nemohl nechat ujít. Nakonec zpívala jen anglicky, přesto to stálo za to. Jen té Zemance pořád nemůžu přijít na chuť, i když se snažím.

A když jsme u Polek, na Flickru mám jednu oblíbenou autorku, co ráda fotí Beskydy. Bardzo ladne, Monika.

Citát pro dnešní den:

Wiem, co to jest być zdaniem bez Twych slów,
iść pustym morzem, nie widzieć drugi brzeg,
Slońce tak rozpala mnie
Pragnę ja... cichy deszcz
/ Dorota Barová /

...Čti dál...

25. listopadu 2006

Tuning

Tohle byl jeden z uvažovaných názvů pro tento blog. Jeho českým významem byl před týdnem pojmenován úvodník Perfektní víkend pátečního magazínu Lidovek.

- Strašlivě se všichni opotřebováváme každodenním životem, je moc dynamický a rychlý, příliš zaměřený na výkonnost.

Tomu by se pravicoví fundamentalisté asi zasmáli. Copak se s tím dá něco dělat? Přirozený darwinovský výběr, maximalizace úspěchu, snaha růst nade všechny meze.

Tak jsme to přece chtěli, i když se to někdy bojíme přiznat. Jenže je to pravda, při snaze dělat věci správně zapomínáme přemýšlet, zda vůbec děláme ty správné věci.

- Duševní hygiena mi pomáhá zbavit se špatných emocí. Celá západní civilizace špatně pracuje s emocemi.

Jak často jsme slyšeli, že dávat najevo emoce je slabost? Necítíme se však paradoxně oslabení, právě když nám scházejí opravdové city? Jejich sílu však nejde měřit, možná proto politici raději podporují výkonnostní sport než kulturu.

- Nenaučili jsme se dostatečně říkat svůj názor, pouštět si lidi k tělu. Svoje problémy si necháváme pro sebe a navenek držíme určitou fasádu, hlavně aby se nám nikdo nedostal pod kůži. Kdyby někdo otevřel moje intimní zápisky, viděl by, že jsou plné obav a strachu.

Úzkost je prý jediná emoce, kterou nejde předstírat. Nepřiznat chybu, pochyby, neúspěch se postupně stává normou v tvrdém konkurenčním boji. Kdo to umí nejlépe, dostane se nejvýš. U politiků až k vlajce Pravda vítězí. Takoví nebojují s vlastními omyly a úzkostmi, jen s atentátníky.

- Kdybych svoje sebezpytování o sobotě a neděli vynechal, vstupoval bych do pracovního týdne s určitou agresivitou vůči celému světu.

Tedy vybíjení a současně nabíjení, buďte mi svědkem.


Citáty pro dnešní den:

Igor Blaževič, ředitel oddělení lidských práv a festivalu Jeden svět, společnost Člověk v tísni

...Čti dál...

20. listopadu 2006

Odumírání paměti

Tak předně - platím a rád budu dál platit TV poplatky. Můžu stokrát nadávat na skladbu TV programu nebo neprofesionalitu některých pracovníků veřejnoprávní televize (neméně pak na ty od televizí komerčních), ale jsou pořady, které bychom bez ní neviděli.

K 17. výročí 17. listopadu jsem si díky ČT osvěžil pamět unikátním dokumentárním cyklem Labyrintem revoluce a poučnými záznamy demonstrací a proslovů na Letenské pláni. Trefily se i reprízy výjimečně povedených televizních filmů P.F. 77, Můj otec a ostatní muži a Krásný čas nebo Kaufmanovy adaptace Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí.

Je mi líto těch, kteří vidí za listopadem 89 předem připravené spiknutí. Jako by v životě nezažili a ani si nedokázali představit, kolik dějinných událostí, věhlasných institucí nebo rozchodů v partnerských vztazích (abych vybíral z různých soudků) vzniká shodou okolností, bez dokonale naplánovaného záměru. Avšak - a to je třeba dodat - předcházela jim změna podmínek, někdy velmi pozvolné drolení statu quo a dlouhodobý tlak (a protitlaky) z různých stran na změnu stavu. K tomu vlastnímu, navenek viditelnému efektu, někdy stačí velmi málo.

Jak předat zkušenost těm, kteří komunistický režim nezažili v dospělém věku? Jak vysvětlit, co všechno na rozdíl ode dneška nebylo samozřejmé? Byly hlavním rozdílem fronty na banány a malý výběr z jogurtů? Dají se alespoň z televizních příběhů poznat ty skrytě rafinované útoky, kterými státní moc zasahovala do osobních životů jednotlivců? Je z nich patrné, jak vypadal život ve lži, bez cestovního pasu a jakýchkoli oken příležitostí?

Můžu stokrát nadávat a být poslední léta frustrován z domácí politiky. Můžu souhlasit s Jirousem a Brabencem, že underground je dnes také zapotřebí, protože společnost je ohrožená vymýváním mozků více než byla za doby represe. Aby ne, proti snadno rozpoznatelnému nepříteli je obrana přirozená, kdežto záplavě zábavy a lákadlům blahobytu se někteří bránit ani nechtějí.

Jenže naučit se zacházet se svobodou volby je až druhotné. Máme ji, i když bývá někdy nesnesitelná. Nedokážu to vyjádřit lépe, než před dvěma lety aKB ve své Obraně poměrů. Ano, můj život je můj problém, ne jejich.

Citát pro dnešní den:

Když ti zakazují, že nemáš číst tuhle báseň nebo poslouchat tuhle muziku, tak si to najdeš. Jenže dnes upadáme do stupidity kapitalismu, která nás ubíjí. /Vratislav Brabenec, člen skupiny Plastic People of the Universe/

...Čti dál...

3. listopadu 2006

Grandhotel

Když jsou na film diametrálně odlišné recenze, navzdory malému rozpočtu je chytře propagován a navíc je český, láká mně ho vidět. Tak je tomu s novým snímkem Davida Ondříčka, syna slavného kameramana Formanových filmů, který po Šeptej, Samotářích a Jedna ruka netleská natočil svůj čtvrtý celovečerní film podle scénáře Jaroslava Rudiše.

O čem je? O obskurních statistikách, které si vedeme. O přízemních životech blízko nebe a zdánlivých outsiderech, kterým někdy můžeme i závidět. O dlouhém odhodlávání se ke změnám, k nimž je třeba, aby uzrál čas a objevili se ti správní lidé.

Dojem z filmu by byl poloviční bez hudby Muchowa a bez Ještědu, bez toho futuristického hotelu zapíchlého do mraků, se socialistickým interiérem, ve kterém to nadpozemsky píská. Prohlížel jsem si ho zblízka před pár lety a mám docela chuť se tam rozjet znovu.

Tenhle pomalý a trochu naivní film si mně nezískal na první pohled. Ale čím víc na něj myslím, tím víc je mi sympatický. Nejen kvůli překrásným mrakům. Mezi běžnou českou produkcí plnou product placementu je příjemným osvěžením, ale ujistěte se, že víte, na co jdete. A taky jaké bude počasí. Nejasno, roztaženo nebo zamilováno?

Verš pro dnešní den:

Hlavu v oblacích a nohy pevně na zemi,
sen se navrací, o Tvojí dálce zdá se mi

...Čti dál...