29. srpna 2006

O|svícení

Váš svět se pohybuje tak rychle, že kdybyste se jen na okamžik zastavili, abyste se zamysleli nad důsledky svého jednání, někdo výkonnější by jen prosvištěl kolem vás. ... Věda sice zmírnila utrpení z nemocí a dřinu, a přinesla nám spoustu zařízení zvýšujících pohodlí a poskytujících zábavu, zanechala nám však svět, v němž neexistuje zázrak. ...

Skepticismus se stal tou pravou ctností. Cynismus a požadování důkazů je považováno za projev osvíceného ducha. ... Jde o zoufalý výkřik duše moderního člověka osamělého a trýzněného, zmrzačeného vlastní osvíceností a neschopností nalézat smysl někde jinde než v technice. ... Co je to za Boha, tato věda? Co je to za Boha, jenž lidem nabízí moc, nikoli však morální principy, které by jim řekly, jak mají oné moci používat? Co je to za Boha, který dává dítěti oheň, aniž je varoval před nebezpečím?


To nejsou slova někoho z vysokých církevních představitelů, jak by se mohlo zdát. Zasvěcení poznali, že se jedná o úryvky z knihy Andělé a démoni, kterou ještě před Leonardovou šifrou napsal zbožňovaný a vysmívaný Dan Brown. Detektivně vygradovaný příběh s postavami a strukturou nápadně se podobajícím těm z Da Vinciho kódu se bude fanouškům slavnější knihy určitě líbit a zase naopak. Ale to zde nechci hodnotit.

Kdyby ta slova pronesl papež, patriarcha, kardinál, biskup a jim podobní, rozuměl bych jim. I prakticky jednající liberál, uživatel a propagátor nových technologií by měl ocenit takové úvahy a pokoušet se najít uspokojivé odpovědi. Místo toho jsem svědkem církevních sdělení, která formou i obsahem připomínají často minulé století a ignorují ty, kteří nechtějí být poslušnými ovečkami ochotnými papouškovat dogmatické pravdy.

Citát pro dnešní den:

Je možné očekávat, že se i u nás v Čechách kostely jednou stanou živými centry celoživotního vzdělávání, školami křesťanské moudrosti? Pohled na mnohé kostely je dnes tristní: objíždějí je upocení, většinou přestárlí faráři, aby zde v rychlosti vykonali obřad pro pár zbylých, kteří to ještě vyžadují (někdy jen z velmi "přirozených důvodů", totiž "protože to tak bylo vždycky")... / Tomáš Halík /

...Čti dál...

23. srpna 2006

Záleží, čemu věříš

Kardinál Vlk prohlásil něco v tom smyslu, že zatímco muslimové se proti karikaturám proroka násilně bouřili, katolická církev nese podobnou urážku ve filmu Da Vinciho kód mnohem klidněji. Myslel tím asi to, že místo výzvy k podpalování kin (pálení knihy v Itálii totiž zmiňuje) se spokojuje pouze s veřejným označením díla za duchovní terorismus. To považuje teolog a religionista Ivan Štampach přímo za skandální (viz polemika v Respektu 26/2006).

Opravdu porušují bestseller Dana Browna a podle něj natočený film práva věřících a urážejí křesťany? Nemám ten pocit. Právě naopak. Pozornost čtenářů a diváků přivádějí ke zbytečně tabuizováným tématům a otázkám, které by církev sama měla otevírat v diskusích s ne-ateisty.

Kdyby byl Ježíš otcem dítěte Maří Magdaleny, kdyby vše to, co Brown (a před ním další) líčí, byla pravda, opustili by věřící svoji víru? Stala by se pro ně méně atraktivní? Stojí jen na onom slavném příběhu, který líčí bible složená z několika vybraných evangelií?

Troufám si říct, že pro některé by se křesťanská víra mohla stát dokonce přirozenější a lákavější. Dopad by to však mělo na církevní instituce jako samozřejmého prostředníka, které by musely čelit většímu tlaku na změnu své role.

Ať už film hodnotíme jakkoli (ve srovnání s knižní předlohou ostatně obstojí málokterý), v jednom mi připadá mnohem opatrnější než kniha. Ta má ale pro podrobnější vysvětlení významu ženského principu odkazujícího na nositelku zázraku života a úlohy sexu pro duchovní naplnění a harmonii více prostoru.

Citát pro dnešní den:

V dřívějších dobách bylo spojení muže a ženy prostředkem, jak se spojit s Bohem. V celém starověku platilo, že bez obcování se ženou není muž duchovně úplný a nemůže tedy dojít poznání božské podstaty. Už v dobách bohyně Isis byl sex jediným mostem mezi zemí a nebem. / Da Vinciho kód /

...Čti dál...

22. srpna 2006

Recese

Mohl bych to svést na horké letní večery, které lákají ke klikání i tam, kde bych to od sebe jindy nečekal. Třeba na výběr praštěných webů (via Centrum). Tak jsem narazil na firmu Human Upgrades nabízející hi-tech služby pro ty, kteří nejsou spokojeni s estetickými nebo funkčními parametry svého těla.

Rozsáhlý a profesionálně zpracovaný web včetně takových detailů, jako jsou logo, motto a firemní historie (schválně, kde má tato firma kořeny!), fotografie pracovníků i výsledných efektů každého z nabízených zákroků a kontaktní adresy v evropských zemích, by mohl sloužit jako inspirace pro některé velké a bohaté firmy, za jejichž web by se styděli i studenti u zápočtu. Přitom tady si někdo precizně vyhrál s technickou i marketingovou stránkou úkolu, jako by nešlo o pouhou recesi.

Vážně by mě zajímalo, kolik seriozních dotazů nebo dokonce objednávek míří na uvedené adresy. A možná také, za jak dlouho se z takové recese stane úspěšný business.

Citát pro dnešní den:

S Terry Gilliamem jsem už dělal rozhovor asi čtyřikrát, takže tentokrát jsem se z novinářských povinností vyvázal a nabídl kolegům dvě základní otázky, které by měly být položeny na tiskové konferenci.
1. Jaké prášky berete?
2. Proč jste je vysadil? / Tomáš Baldýnský /

...Čti dál...

19. srpna 2006

Milované produkty

Tentokrát o Lidovkách pochvalně. Před pár dny se obsáhle věnovaly historii značky Škoda (historie firmy na škodováckých webech Plzeň a Mladá Boleslav). Úctyhodná tradice. Který jiné české výrobky kromě piva a skla se jí mohou pyšnit? Teď mi však jde o něco jiného.

Jeden z článků popisoval srazy majitelů škodovek MB 1000. Vzpomínáte si ještě, jak vypadaly? Já si užil až její následnici MB 100. Rodiče ji koupili, když mi bylo asi osm. Toto embéčko ještě po 17 letech absolvovalo úspěšnou cestu až do Normandie. A jak se Francouzi na zahrádkách restaurací po něm otáčeli!

Klubismus a komunity bývají velmi účinným nástrojem marketingu. Loajální uživatelé, kteří vyznávají hodnotu značky a aktivně o ní šíří povědomí. Neváhal bych říct, že milují svůj produkt, zatímco ostatním je až líto, že mezi ně nepatří. Tohle se mimochodem úžasně daří Stevu Jobsovi s applovským Macy a iPody nebo firmě Benetton. To není jen obchod, to je náboženství.

Nezbytnou podmínkou pro to je, aby vedle užitné hodnoty produkt uměl vyjádřit životní styl a osobnost uživatele, jeho názory a (po)city. To lze nejlépe prostřednictvím ostatních uživatelů, které spojují podobné zájmy a snaha se výrazně odlišovat od uživatelů konkurenčních produktů. V internetové době k tomu nejsou vždy třeba fyzická setkávání, i když právě ta dávají pocitu sounáležitosti další rozměr.

Přemýšlím, kde všude jde tento model aplikovat a s uživateli kterých výrobků nebo služeb bych chtěl být v bližším styku. Nemyslím jen mít přístup k jejich kontaktům pro případné konzultace k provozním otázkám, ale opravdu spolu pravidelně komunikovat a osobněji se znát.

Rád bych byl takto např. ve styku s lidmi, kteří opakovaně cestují do oblastí, které si oblíbili. Chtěl bych se poradit s těmi, kteří teritorium, kam se chystám, už znají a mohli mi poradit. Podobnou službu zase rád poskytnu v obráceném gardu. Neznáte třeba nějaký klub milovníků Toskánska?

Citát pro dnešní den:

You've got to find what you love. / Steve Jobs /

...Čti dál...

18. srpna 2006

Jan Špáta

Dnes zemřel Jan Špáta, jeden z nejoriginálnějších režisérů a kameramanů českého filmového dokumentu. Vedle jeho filmů se o něm lze dozvědět z knih Okamžiky radosti a ze sloupků, které po pět let psal pro Lidové noviny, MF Dnes a Týdeník Rozhlas (jejich souhrn vyšel v knize Mezi světlem a tmou ). V mém výběru knih Mezi řádky na tomto blogu nefigurují jen proto, že nejsou z poslední doby.

Žijeme ve společnosti, která moc nepřeje morálním autoritám, resp. se tváří, že je nepotřebuje. V kursu jsou především úspěšnost a zábavnost, patetičnosti se často vysmíváme. Jan Špáta pro mne byl takovou morální autoritou. Jedním z mála vzorů ve veřejném životě, od kterých jsme se mohli něco naučit a snad i předat další generaci.

Kromě cenných filmů a zkušeností předaných jeho studentům na FAMU po sobě zanechal i velmi živý odkaz. Dceru Olgu (z manželství s dokumentaristkou Olgou Sommerovou), o které v oblasti dokumentárního filmu ještě určitě uslyšíme.

Citát pro dnešní den:

Zajímavý člověk je pro mě ten, který se liší od konzumentské masy a překročil horizont živočišnosti ve smyslu valení kuličky. Vzrušují ho myšlenky a je v nich originální. Jeho život je rozzářený člověčinou, která je daná rovnováhou rozumu a citu. V práci něco dokázal, avšak nepodělává se z toho. Je širokospektrálně činorodý, vnímá přírodu a raduje se z ní. Případné osudové handicapy nese statečně a s nadhledem. / Jan Špáta /

...Čti dál...

16. srpna 2006

O liteře práva

Každý účastník silničního provozu, který způsobí dopravní nehodu, při níž byl zraněn člověk, zaplatí pokutu minimálně 25 tisíc Kč. Tak praví nový silniční zákon a je to asi v pořádku.

Napadlo by vás, že si to policista nebo soudce mohou vyložit tak, že se formulace vztahuje i na případ, když zraníte sám sebe? Není to vtip, jsme v ČR. Zde je důkaz (via Aleš K). Podle zlínského policejního ředitele Bedřicha Koutného "policista musí postupovat podle zákona". Prý nemá na vybranou a jediným řešením je změna zákona.

Václavu Havlovi se kdysi posmívali za to, že hledá duchy zákona, když zákon je jen jeden a jeho litera platí přece pro každého. A to je právě ono. Raději budeme neustále opravovat znění zákonů a málem povolávat jazykovědce, aby vybrušovali jeho literu, na místo toho, abychom použili selský rozum, zkušenost a cit pro spravedlnost a zvolili ten výklad zákona, který dává smysl.

Každopádně si dávejte na kole pozor. Kdybyste spadli a zranili se, duchů ani spravedlnosti se u nás nedočkáte. Jen litery práva.

Citát pro dnešní den:

Neexistuje dokonale napsaný zákon. Vždy se dá nějak obejít, dá se nalézt nějaká fintička, jak se vyhnout odpovědnosti. Proto také existují soudy, které mají rozhodovat podle vlastního uvážení. Kdyby stačily jen paragrafy, tak místo soudců budou počítače. V tom je mimochodem velká výhoda angloamerického systému, který stojí a padá na precedentech. Je to vyvážení nedokonalé práce zákonodárců, tak se vyrovnává rozložení moci ve společnosti. / Erik Tabery /

...Čti dál...

Jede, jede, poštovní panáček

Dnes dal Patrick na Marigolda post s výmluvným názvem Jaké služby byste čekali od České pošty? Diskuse už teď obsahuje 20 komentářů a já přemýšlím, zda bych k nim něco přidal.

Asi ne, spokojím se v tomto případě s málem. Když si vybavuji občasné návštěvy pošty s firemním razítkem v tašce (neodpustím si pokaždé rýpnout, kdy tenhle anachronismus zruší, používáme jej už převážně pro potřeby vyzvedávání na poště), vyskakuje mi slogan přehlídka ztraceného času. Jedna z nejpodivuhodnějších institucí naší doby.

Plně souhlasím s Rdm, že bych čekal od pošty především poštovní služby, tj. doručování a přijímání zásilek a nikoli služby sázkových kanceláří a bank. V době mailů a mobilů by mělo být samozřejmostí, že oznámení o nedoručených zásilkách (ale i doručených, abych věděl, že něco mělo být ve schránce a není) bude probíhat elektronicky.

V případě tradičního dopoledního nedoručení bych si rád objednal další pokus nejlépe večer (nebo kdykoli jindy, ale v rozmezí max. 2 hodin). A když už pošťák vážil cestu, proč mu rovnou nepředat zásilky (do rozumné váhy) k odeslání?

A nebo postačí, aby pošťák zazvonil vždy dvakrát před tím, než do schránky hodí oznámení o nemožnosti doručení?

Citát pro dnešní den:

Dokud pošta nezvládne tohle, tak jsou další elektronické služby jen luxusní šlehačkou na dortu z bukových pilin. / Arthur Dent /

...Čti dál...

Noviny, které zhasínají naděje

26.7. byla v Lidovkách celá strana věnována Vladimíru Mlynářovi. Takřka bulvárním způsobem jej srovnávají s exministry Svobodou a Součkovou s podtitulkem "Před soudem stojí již třetí polistopadový ministr". Jako by nebyl rozdíl mezi obviněním z podvodu a zpronevěry a (možným) formálním pochybením, kterým nevznikla státu ani někomu jinému újma. Samotného absurdního obvinění si všimá např. můj oblíbený bloger Farář Sauvignon.

Vážím si Vladimíra Mlynáře a jako u jednoho z mála politiků posledních osmi let u něho nacházím pozitivní bilanci. Z impotentního úřadu, který o potřebě své existence nikdy nedokázal plně přesvědčit odbornou veřejnost, vytvořil funkční ministerstvo. To přes všechnu (často oprávněnou) kritiku dokázalo s nejmenším rozpočtem prosadit změny, o kterých, si myslím, že by úředník bez ministerské funkce těžko vládu přesvědčoval. Samotná funkce k tomu samozřejmě nestačila. Mlynář k ní přidal i konzistentně se chovajícího politika s moderní vizí státu. Z Paroubkovy vlády (a tím i z politiky vůbec) odešel, když spolupráce s komunisty přesáhla únosnou míru.

To, že pro svou vizi státu a politiky nezískal více podpory ve své straně, ve vládě a mezi voliči, je věc jiná. To se však nesluší vyčítat, neboť to souvisí s tím, kteří politici mají naši podporu a kolik je nás takových. Pokud ho však Lidovky titulují jako "naději, která rychle zhasla" a srovnávají jeho případ se Součkovou, Baštou a Kočárníkem, nedělají tím mezi nimi rozdílu a čtenářům říkají, že politici jeho typu si podporu ani nezaslouží.

S odstupem doby je poučné si pročíst Mlynářovy názory a postoje z let 1999-2002 v knize 120 a 1 týden, která shrnuje jeho týdenní glosy a komentáře, které e-mailem rozesílal na adresy členů a příznivců Unie svobody.

Citát pro dnešní den:

Kvůli vytvoření internetových stránek pro veřejnou správu Mlynář v říjnu 2003 nařídil státní příspěvkové organizaci Testcom, aby založila společnost Testcom servis. Na ni pak nechal z rezervního fondu převést 7,5 milionu korun. Na základě podezření ministerstva financí, že firma nebyla založena v souladu se zákonem, nechal již v únoru následujícího roku novou společnost zase zrušit a peníze převést zpět na Testcom. /Lidové noviny /

...Čti dál...

14. srpna 2006

Země z nebe

By Yann Arthus-BertrandLoni v květnu jsem si v Londýně dopřál Queen's walk. Bylo nádherné počasí a kousek před Tower Bridge jsem vkráčel přímo do výstavy Earth from the Air velkoformátových fotek různých míst Země z výšky. Jeden z těch zážitků, které přetrvají.

Autor Yann Arthus-Bertrand začal fotit Zemi z balónu, když se ve třiceti přestěhoval se svojí ženou do Keni. Od té doby nalétal tisíce hodin v helikoptéře a pořídil přes 100 tisíc fotek. Po návratu do Francie založil agenturu Altitude, která se specializuje na leteckou fotografii. Na jejím webu můžete strávit několik hodin výběrem fotek podle témat (např. převažující barvy, flóry nebo typu přírodních katastrof), klíčových slov nebo státu (ČR ani Slovensko tam bohužel zatím není).

Díky Olze Menzelové Kelymanové se podařilo dostat tuto po světě kolující výstavu pod názvem Země krásná neznámá i do Prahy na Kampu, kde se dá bezplatně shlédnout do konce října. Komu uteče, může si koupit alespoň knihu, kterou už jsem viděl i v našich knihkupectvích.

Citát pro dnešní den:

I have a concern to be a witness for future generations. The Earth is Art, the photographer is only a witness. / Yann Arthus-Bertrand /

...Čti dál...

12. srpna 2006

Fotopřiznání

Stojí mě vždy nemalé úsilí překonat stud z nevalné úrovně svých fotografických schopností, když mám ukazovat fotky na veřejnosti. Ale slíbil jsem si, že tento blog nebude jen textový. Snad mají některé aspoň dokumentační hodnotu.

V analogových dobách jsem používal (ne moc často) Canon EOS 300, poslední tři roky fotím digitálně 4MB kompaktem Olympus C750. Až poslední měsíce mám čas a chuť si s ním hrát trochu víc a tak objevuji, co dokáže. Před tím, než dojde na digitální zrcadlovku, se mám ještě hodně co učit.

Do levého sloupce jsem doplnil výběr nejaktuálnějších přírůstků v mém fotoalbu na Flickru, kam se budu snažit občas přidat pár kousků. Zatím jsou tam střípky z Kapverd (ostrovy Zeleného mysu) z března 2004, z letošních Azor a čerstvý Samos.

K těm kapverdským snad jen tolik, že pocházejí ze dvou ostrovů - Salu a pouštní Boa Visty. Tomu prvnímu předpovídám brzkou invazi turistických mas. Let z Evropy (např. přes Paříž, Frankfurt, Amsterodam a Lisabon) totiž netrvá o moc déle než na Kanáry a v porovnání s nimi je tam v zimním období mnohem teplejší voda a levněji. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že tohle už je Afrika. Pozůstatky portugalských kolonizátorů jsou sem tam znát, ale úroveň evropských služeb nečekejte. Zvlášť pokud přijedou kufry až po třech dnech.

Verš pro dnešní den:

Obkreslím světlem stíny na duši,
uzamknu si Tě v čase.
Nemyslím na to, ani netuším,
zda zjevíš se mi zase.

...Čti dál...

8. srpna 2006

Samos aneb u popa na smažáku

Samos je devátý největší řecký ostrov proslavený rodáky Pythagorem a Ezopem. Patří k těm hornatým a zalesněným a na jihovýchodě ho dělí od Turecka jediná míle. O něco dál je to do Efezu - k jednomu ze sedmi divů světa.

V jeho správě se v minulosti střídali Řekové, Peršané, Římané a Turci. Tito o něj jeví stále zájem a prý teď není řídkým jevem, když se nad ostrovem honí turecké a řecké stíhačky. D. se na ně těšil, ale neviděli jsme ani jednu.

Samos se dostal do nabídky českých cestovek relativně nedávno a tak není turisticky tolik profláklý jako Kréta nebo Korfu. Na rozdíl od poloviny 90. let je však na řeckých ostrovech během sezóny stále častěji třeba džíp, pokud chce člověk najít opuštěnou pláž bez hudební kulisy. Bojím se, že už se bez něj na jihu Evropy málokde obejdeme, abychom se dostali do méně přístupných míst, která ještě odolávají tlaku komerční turistiky.

Když už se otírám o turistický průmysl, byl jsem trochu na rozpacích z pravoslavného kněze v horské vesničce Drakei. Vede do ní jen jedna silnice a jedna ze tří místních taveren patří jeho ženě Athéně. Naše auto před ní zastavila slovy "no road" a pozvala nás na výborné saganaki (tradiční feta sýr v těstíčku). Charismatický a opálený kněz nás osobně přivítal s nabídkou společného focení. Po skončení obřadu v nedalekém kostele pak přišel pomoci obsluhovat a vítat nové hosty. To je ten lepší případ dopadu nevyhnutelného rozvoje turistiky i na ta méně přístupná místa.

Citát pro dnešní den:

Life is islands of ecstasy in an ocean of ennui, and after the age of thirty land is seldom seen. / Luke Rhinehart /

...Čti dál...

7. srpna 2006

Dopředu na síť

Říkám si, že stárnutí se projevuje i tím, co vše začínáme počítat do adrenalinových sportů. Zážitky z bungee jumpingu, jízdy na vodních lyžích nebo seskoku padákem jsem zatím propásl. A tak se přistihuji, že mi adrenalin zvedá i přechod na síť při tenise.

Na tenis nedám dopustit, tolik se při něm dá naučit. Například o příchodech a odchodech sebedůvěry nebo jak udělat ten poslední krok. Na rozdíl od "brankových" sportů tady nestačí získat výrazné vedení a udržovat výhodný stav do konce hrací doby. Zápas prostě trvá tak dlouho, dokud ten lepší nevyhraje poslední míček.

Není tajemstvím, že na výkonu se srovnatelnou měrou podepisují ruce, nohy i hlava. Doběhnout na místo včas a zahrát prudký nebo umístěný míč nestačí. Je třeba se podle situace správně rozhodnout, jaký úder kam hrát, případně kdy se vyplatí nehrát nebo zbytečně neběžet. Jak si poradit s podáním, když slunce svítí do očí. Jak udržet nervy na uzdě, když tři nadějné údery po sobě končí na pásce. Jak vydržet hrát dál, když zbývají poslední síly a nic se nedaří. Je to nakonec psychika, co otáčí zápasy.

Mam rád i čtyřhry, je to taková společenská událost. Patří k tomu sehrávání se a nesení společné odpovědnosti v páru. Přátelství nebo partnerství mezi dvěma je přece základem společenského života, který vedeme, a tenisová čtyřhra může být příjemnou simulací dvou dočasných vztahů.

A k tomu adrenalinu... Jasně, že někdy lze dosáhnout lepšího výsledku trpělivou hrou od základní čáry. Ale není to nuda bez špetky rizika?

Citát pro dnešní den:

Ivan Lendl nikdy nebude na trávě špičkovým hráčem. Na síť chodí jen tehdy, když vám jde po zápase potřást rukou. / Goran Ivaniševič, 1992 /

...Čti dál...